Dcera odmítá jíst normální jídlo. Ale když ho nazvu jinak, najednou ho miluje

Ne že bych proti fantazii něco měla. Naopak. Jsem ráda, že má tak bujnou představivost. Jenže někdy bych ocenila, kdyby dokázala přijmout skutečnost, že špagety jsou špagety a nemusí se kvůli nim svolávat žádná rada skřítků.

Jenže čtyřleté dítě má na realitu evidentně úplně jiný názor. Začalo to vlastně nevinně. Jednou jsem jí místo obyčejných špaget nabídla spirálovité těstoviny a přišlo mi vtipné říct, že jsou to červíci. Snědla celý talíř. Od té doby se ze mě stal něco mezi matkou a kreativním ředitelem dětské restaurace.

Květák už není květák, ale bílý les. Mrkev se změnila v oranžovou kouzelnou tyčku. Hrášek jsou zelené kuličky pro skřítky. Kuřecí maso jsou dračí kousky. Rýže jsou bílé kamínky.
A světe div se – funguje to. Stejné jídlo, které ještě před pěti minutami odmítala, se po změně názvu stává něčím, co je potřeba okamžitě sníst.

Chvíli jsem si připadala jako rodičovský génius. Objevila jsem jednoduchý trik, jak do dítěte dostat zeleninu, aniž by u toho probíhal hodinový vyjednávací proces. Jenže postupně mi došlo, že jsem si tím vytvořila docela náročnou práci. Někdy už prostě nemám kapacitu vymýšlet, co je dnes za pohádku.

Je pět odpoledne, jsem po práci, čeká mě vyzvedávání dětí, kroužky, domácnost, večeře a všechno ostatní. A zatímco bych potřebovala jen položit jídlo na stůl, přemýšlím, jaký příběh by dnes mohla mít cuketa. A někdy na to opravdu nemám.

Takže před ní jednoduše přistane obyčejná cuketa. Bez kouzel, bez skřítků, bez pohádkového příběhu. A já čekám, co se stane. Většinou se nestane nic dramatického. Prostě ji nesní.

Zároveň mě její svět občas úplně dojme. Říkám si, že je vlastně nádherné mít ještě chvíli dítě, které takhle vidí svět. Jen bych občas potřebovala, aby v něm existovala i jedna úplně obyčejná vesnice, kde se vaří normální večeře. Kde jsou špagety prostě špagety.
A kde matka nemusí každý večer vymýšlet, jestli je brokolice spíš les, korálový útes, nebo vlasy nějaké kouzelné příšery.