Dcera se mě zeptala, která z nás je doma táta. To si člověk dopředu nenaplánuje

Děti to nikdy moc neřešily. Pro ně jsme prostě dvě mámy. Jedna vaří častěji, druhá zase řídí. Jedna je přísnější na úklid, druhá na úkoly. Jedna umí opravit kapající kohoutek, druhá neumí ani vyměnit žárovku. Prostě normální rodina.

Pak se mě ale jednou dcera zeptala:

„Mami, a která z vás je teda táta?“

Zrovna jsme byly v autě a já chvíli nevěděla, co říct.

Ne proto, že by mě ta otázka pohoršila. Spíš jsem přemýšlela, kde k ní přišla. Nakonec jsem se zeptala, proč si myslí, že jedna z nás musí být táta.

„Protože všechny rodiny mají mámu a tátu,“ odpověděla úplně samozřejmě.
Tak jsem jí vysvětlila, že některé děti mají mámu a tátu, některé jen mámu, některé jen tátu a některé, stejně jako ona, mají dvě mámy. A že to neznamená, že u nás musí někdo zastávat roli táty.

„Takže jste obě mámy?“

„Přesně.“

Chvíli mlčela a pak se zeptala:

„A kdo teda vynáší koš?“

Řekla jsem jí, že obvykle já.

„Tak to jsi vlastně táta,“ uzavřela to.

A bylo po vysvětlování.

Od té doby už vím, že některé věci se dětem vysvětlují úplně jinak, než si člověk naplánuje. Můžete jim půl hodiny povídat o tom, že rodina nemusí mít žádné přesně dané role.

A dítě si z toho odnese hlavně to, kdo vynáší koš.