Dcera se pokusila o sebevraždu kvůli spolužákovi. A já přemýšlím o pomstě

Bylo jí čtrnáct. Doma většinou řekla, že je všechno v pohodě, zavřela se v pokoji a zmizela ve svém světě. Nikdy nemlátila dveřmi, nekřičela, nedělala problémy. Ve škole ale byla terčem posměchu. Hlavně jednoho kluka, který si ji vzal na mušku a neustále se do ní trefoval. Denní poznámky, narážky, smích, zprávy na mobilu. Zprávy, které mazala hned, abych si něčeho náhodou nevšimla.

Když jsme na to přišli, řešili jsme to ve škole, s třídní učitelkou i s rodiči toho kluka. Arogantní a nepříjemní lidé. Do očí mi řekli, že jejich Alex za nic nemůže. Prý ho Tina provokuje.

Pak se stalo něco, s čím bych nepočítala ani ve snu. Alex úplně otočil. Začal jí psát, že ji miluje. Když si získal její naivní důvěru, požádal ji o fotky ve spodním prádle. A ty pak poslal do skupiny spolužáků. Posměch se tím jen znásobil.

Tina to nezvládla a spolykala prášky. Naštěstí jsem ji našla včas. Ale to, co přišlo potom, je peklo jiného druhu.

Sedím doma a mám v sobě vztek, jaký jsem snad nikdy nezažila. Na školu, která to podcenila. Na rodiče, kteří se tváří překvapeně. Na sebe, protože jsem měla vidět víc a ptát se dřív. A hlavně na toho kluka, který si z cizí bolesti udělal zábavu. Přistihuju se při myšlenkách, které mě samotnou děsí. Přemýšlím o pomstě. O tom, jak mu rozbít ten jeho pocit nedotknutelnosti. A je mi jedno, jaké by to mělo následky.

Vím, že Tina není jediná. Dnešní svět je krutý k těm, kteří jsou citliví, jiní nebo důvěřiví. A tihle frajírci, kterým rodiče všechno omlouvají, mají často navrch. Jenže já teď řeším jediné: jak z toho dostat svoje dítě. A jak se smířit s tím, že vztek je sice pochopitelný, ale spravedlnosti se bohužel dočkáme jen málokdy.