Dcera se svěřuje umělé inteligenci a já se jí vůbec nedivím. Dělám to také

„Vždyť ty to děláš taky, mami!“

A já si uvědomila, že má pravdu. Poslední dobou to dělám taky. Když něco napíšete chatbotovi, nemusíte se dívat do očí člověku, který vás zná od narození. Nemusíte čekat, jestli přijde: „A proč jsi to udělal?“ nebo „Tohle mě od tebe opravdu mrzí.“ Prostě to napíšete. Klidně o půlnoci. Klidně to třikrát přeformulujete. A nikdo se nezatváří zklamaně.

U rodiče je to jiné. My jsme totiž rodiče. Máme svoje nervy, svoje obavy a někdy bohužel i svoje chytré řeči.

Dítě přijde s problémem a my místo obyčejného „to mě mrzí“ spustíme přednášku. Protože chceme pomoct. Protože už jsme něco podobného zažili. Protože přece víme, jak to chodí.

Jenže teenager možná v tu chvíli nepotřebuje vědět, jak to chodí.

Potřebuje jen říct: „Tohle se mi stalo.“

A slyšet: „Dobře. Jsem tady.“

Možná právě v tom má AI před námi náskok. Nikdy není unavená, nevaří večeři, neřeší účet za elektřinu a hlavně se při zpovědi netváří jako člověk, kterému jste právě pokazili celý večer.

Já s ní vlastně řeším skoro všechno. Dovolenou, zdraví, práci. Když potřebuji cokoliv zjistit, už se neobtěžuji hledáním přes Google, ale písnu to „Alče“, jak jí sama říkám.

Jenže když vidím, že moje dcera s tím už vyrůstá, je mi tak nějak smutno. Chápu, že je taková doba. Ale nějak nevím, jak z toho ven.