Dcera si přivedla nového přítele a já v něm poznala svého spolužáka ze základky

Dominik. Kluk, který chodil do áčka, základkou prošel tak tak, ale holky se na něj lepily jak vosy na bonbon. I mně se tehdy líbil. Jednou jsme se dokonce políbili, ale nic víc z toho nebylo. Po devítce jsme se všichni rozešli každý svou cestou. Viděla jsem ho pak možná dvakrát na nějakém třídním srazu. Dneska je mi čtyřicet a musím říct, že když jsem Dominika uviděla stát ve dveřích, málem to se mnou seklo.

On byl překvapený snad ještě víc než já. Simona má jiné příjmení, bydlíme taky jinde než dřív. Nemohlo ho to napadnout. Trapná situace. Stáli jsme tam s mým mužem a dcerou, kteří vůbec netušili, co se děje. Problesklo mi hlavou, jestli bude lepší dělat, že se neznáme? Ne, to by byla hloupost.

Tak jsem mu řekla: „Ahoj, Dominiku, to je teda náhoda.“ Simona i můj muž Petr mě doslova propichovali pohledem. „Vy se znáte?“ zeptala se Simona. A tak jsme Dominika pozvali dovnitř a vysvětlili si, že je to můj spolužák ze základní školy.

Od toho setkání už uběhly dva týdny a já na to pořád nemůžu přestat myslet. Nevadí mi, že moje dcera chodí s mužem v mém věku. Vadí mi, že je to chlap, který v mládí střídal holky jako ponožky, byl dokonce dvakrát ženatý, má nejspíš tři děti a bůhví, co mi ještě Simona zatajila.

A pak je tu ještě jedna věc. Když si ho vybavím, pořád v něm vidím toho hezkého kluka, který mě na konci devítky líbal. Je to zvrácené, vždyť je to přítel mojí dcery. Nějak se s tím budu muset popasovat. Příjemná situace to ale rozhodně není.