Dcera utrácí za kosmetiku víc než já. V patnácti jsem měla jeden krém na všechno

Moje dcera to má trochu jinak.

Je jí čtrnáct a její koupelna začíná připomínat kosmetický salon. Má sérum, tonikum, čisticí gel, krém, masku, něco na oči a samozřejmě SPF. A to všechno seřazené tak, že bych se bála na cokoliv sáhnout.

Nejdřív jsem si říkala, že ji to za chvíli přejde. Jenže nepřešlo.

Naopak.

Když mi jednou vysvětlovala svou večerní rutinu, přestala jsem po chvíli rozumět. Něco nanést, počkat, potom další vrstva a nakonec něco, co prý nesmím vynechat.

„A kolik to všechno stojí?“ zeptala jsem se.

Podívala se na mě, jako kdybych položila úplně zbytečnou otázku.

Raději jsem to nepočítala.

Pak přišla na řadu korejská kosmetika. Jakmile je na obalu něco korejsky, dcera zbystří. A když jsem se jednou dozvěděla, že si chce koupit přípravek se šnečím sekretem, raději jsem se neptala na podrobnosti.

„Mami, to je normální.“

Jasně.

Já jsem v jejím věku řešila maximálně, jestli mám dost silný make-up, abych zakryla pupínky.

Ona řeší kožní bariéru.

Časy se mění.

Nejvíc mě ale pobavilo, když jsem si uvědomila, že dcera za kosmetiku utratí za měsíc víc než já.

Já si totiž pořád vystačím s několika základními věcmi. A když mi nějaký krém dojde, prostě koupím nový. Neprožívám u toho žádný rituál a rozhodně nepotřebuji vědět, jestli obsahuje mucin, ceramidy nebo kyselinu hyaluronovou.

Dcera naopak přesně ví, co která lahvička dělá.

A musím uznat, že mě to někdy i baví poslouchat. Má o pleť zájem, naučila se číst složení a ví, že SPF není jen něco, co si člověk namaže jednou na dovolené u moře.

Jen jí občas připomenu, že pleť přežije i den bez séra.

Na což mi většinou odpoví pohledem, ze kterého jasně poznám, že jsem právě promluvila jako někdo, kdo vůbec nerozumí modernímu světu.

Takže zatímco já si ráno namažu obličej krémem a jdu, moje dcera má svou několikakrokovou rutinu.

A vlastně jsem ráda.

Jen mám jednu podmínku.

Až si jednou koupí sérum za dva tisíce, chci aspoň vědět, jestli v něm ten šnek opravdu je.