Děda, nejvzácnější člověk
- O životě
- eVerča
- 16.07.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Po deníčkách o těhotenství, porodu a o naší malé cácorce jsem se rozhodla napsat něco z minulosti, která však nikdy úplně nezmizí. Příběh o mne a o mém dědovi, který byl pro mne vším.
- 1
- 2
já :)
Jednoho parného srpnového dne se v jedné z pražských porodnic narodila o 6 týdnů dřív malá Verunka. Byla dva dny v inkubátoru, ale jelikož se narodilo ještě menší a slabší miminko, Verunku vyšoupli a děvče snaž se. Děvčátko, až na novorozeneckou žloutenku, bylo zdravé a mělo se čile k světu a brzy se s maminkou radovalo ze svého útulného domova. Radoval se i tatínek, radovaly se obě babičky a děda, ale co ten druhý děda? Ten nekomunikoval a o nemanželském harantovi nechtěl ani slyšet. Všechny to mrzelo, ale s dědou nic nehnulo. Seděl na verandě na své chatě a mlčky sledoval mlhu válející se po louce. Týdny plynuly, dny se zkracovaly, slunce sláblo a vítr si pohrával se spadaným listím. Děda se, chtě nechtě, musel odtrhnout od svých milovaných luk a lesů a vrátit se do stověžaté Prahy. Ač sdílel střechu nad hlavou s tím maličkým pokladem, ani teď nechtěl děvčátko vidět.
Jednoho dne, sedíc v křesle a chytajíc lelky, uslyšel z ložnice srdcervoucí křik. Bezmyšlenkovitě vyskočil a běžel se podívat, co se děje. Uviděl svou dceru, jak se pokouší utišit řvoucí miminko, které očividně něco tuze trápilo. Popadl miminko do náruče a rozplakal se taky. Od toho okamžiku nebylo dne, kdy by svou malinkou vnučku nechoval v náručí a láskyplně ji nehladil po vlasaté hlavičce.** Najednou bylo úplně jedno, že se Verunky rodiče brali až po jejích prvních narozeninách, najednou byla pro dědu Verunka vším a děda byl vším pro Verunku.** A tak tomu bylo celých dvanáct let.
Rok co rok, od jara do podzimu spolu byli na chatě. Pro malé dítě není nic krásnější, než každý den být od rána na čerstvém vzduchu, zažívat mnohá dobrodružství a učit se poznávat přírodu všemi smysly. Chodili na procházky do lesa, sedávali na pokácených kmenech stromů a jedli svačinu od babičky, sbírali houby, jezdili do nedaleké hospůdky na pivo a na zmrzlinu (asi nemusím upřesňovat, kdo si co dával 
) a Verunka vždycky žalovala, že měl děda „takhle pet paňákůůů“ , což samozřejmě nebyla pravda. Společnost na jejich toulkách přírodou jim dělal pes Šotek. Tedy vlastně Šotková. Věrný kamarád, poslušný hlídač a především Verunky ochranář.
Verunka rostla jako z vody, najednou už to byla slečna školačka a děda onemocněl. Nestačil mu dech a slábnul. Už ani houbaření ho nebavilo. O doktorech však nechtěl ani slyšet. Jednoho dne ale ustoupil a nechal se vyšetřit. Měl nemocnou srdeční chlopeň. Dostal kardiostimulátor, byla mu doporučena operace a poležel si tři týdny v nemocnici. Po propuštění do domácího ošetřování mu nebylo o nic líp. Ztrácel vědomí, ale i přes jeho zdravotní stav se opět zasekl a odmítal lékařskou péči. Jednoho dne jeho drahá žena zavolala sanitku, že se dědův stav rapidně zhoršil. Toho dne šla Verunka, jako každý čtvrtek na schůzku turistického oddílu a ani nevěděla, že se něco děje. Když pro ni maminka v osm večer přišla před klubovnu, Verunka vesele poskakovala s kamarádkou a ptala se, jestli může dnes Anička přespat u nich. Maminka řekla, že dnes ne a Verunka se nafoukla. Maminka si vzala Aničku stranou a cosi jí pošeptala. Holčička kývla a rozloučila se. Verunka nechápavě koukla na maminky ustaranou tvář a čekala, že se dozví, proč tolik tajností. Maminka se slzami v očích řekla, že dědeček zemřel v sanitce, pár ulic od domova. Verunka ztratila nejmilovanější osobu, ztratila nejlepšího přítele i člověka, který ji naučil všem praktickým věcem do života. Byla tak sama.
Už je to dávno, už nežije ani babička, už nebydlíme v Praze, už dávno nemáme Šotka, už dávno nejsem školačka, ale vzpomínky na dědu vidím tak barevně, jako kdybychom spolu ještě včera pekli v popelu brambory. Často říkám své tříměsíční holčičce, jak by byl můj děda šťastný, kdyby viděl, jakou má krásnou a šikovnou pravnučku a vždy mi ukápne slza. Nemá cenu přemýšlet, co by bylo, kdyby šel včas na operaci, nemá cenu spekulovat o něčem, co není. V mém srdci zůstanou vzpomínky na krásné dětství strávené s člověkem, který si, jsem si jistá, zasloužil jít do nebe.
Tenhle deníček jsem napsala proto, že cítím a vím, že v nebi je možné vše a můj děda ví, co právě teď píšu a na co myslím. Taky proto, že jsem se vámi chtěla podělit o můj příběh a taky proto, abych vám všem, co jste ztratili někoho tak blízkého, dodala sílu, protože jedině tehdy,když něčemu opravdu věříme a přejeme si to, jen tehdy se nám to splní. A tak i já věřím, že se jednoho dne s dědou setkám a budu mít spoustu času mu říct všechno, co jsem jako malá nestihla.
Přečtěte si také
Po rozvodu jsem zůstala sama. Můj exmanžel poštval naše přátele proti mně
- Anonymní
- 09.06.26
- 960
Teprve po rozvodu mi došlo, co byl můj muž vlastně zač. Vždycky jsme byli hodně společenští a měli spoustu přátel. Jenže většina z nich byla společná. Nikdy by mě nenapadlo, že po rozvodu se téměř...
Máma je v lázních, nemocný táta zůstal na mně. Mé bezdětné sestry prý nemají čas
- Anonymní
- 09.06.26
- 671
Mám tři děti ve věku 5, 7 a 10 let. K tomu pracuji jako OSVČ, provozuji eshop a ještě rozjíždím další pracovní projekt. Práce mám nad hlavu. A do toho mi před týdnem zavolala mamka, že jí schválili...
Noví sousedé nás přivádějí k šílenství. Hluk a večírky nám ničí život
- Anonymní
- 09.06.26
- 660
Když se naši dnes už bývalí sousedé odstěhovali, věřili jsme, že ti noví budou stejně milí a přátelští. Bohužel jsme se spletli. Nejenže nás ani nepozdraví, ale z jejich zahrady se neustále line...
Manželova dcera chce tábor za 20 tisíc. Její matka očekává, že vše zaplatí on
- Anonymní
- 09.06.26
- 598
Nikdy bych nevěřila, jak složité je, když se s tím pravým potkáte až později. Oba máte za sebou nějakou minulost, jste rozvedení a máte děti z předchozích vztahů. Pak si pořídíte ještě jedno...
V našem obýváku smrdí cizí ponožky a moje dcera kvůli němu nejí
- Anonymní
- 09.06.26
- 865
Je to tady, přátelé. Čas, kterého jsem se děsila od chvíle, kdy mi v porodnici ukázali tu malou růžovou holčičku. Moje patnáctiletá dcera má kluka. A není to žádné dětské „chodíme spolu“ za ruku...
Přítel ztratil práci a přestal o sebe pečovat. Začíná mi být fyzicky odporný
- Anonymní
- 08.06.26
- 7507
Dokud Lukáš pracoval, byl to skvělý chlap, se kterým byla legrace a navíc dobře vypadal. Ještě před pár lety mi ho kamarádky skoro záviděly. Měl energii, sportoval, zajímal se o svět kolem sebe a...
Apokalypsa jménem červen: Výrobky z odpadu o půlnoci a EduPage na infarkt
- Anonymní
- 08.06.26
- 944
Milé maminky, taky máte pocit, že červen vynalezl někdo, kdo upřímně, hluboce a z celého srdce nenávidí rodiče školních dětí? Protože já už regulérně melu z posledního a v kalendáři škrtám dny jako...
Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference
- SOVIČKA93
- 08.06.26
- 688
Sedím večer u čaje, za oknem se prohání letní vánek, a v hlavě mi zní věta, kterou jsem dneska slyšela snad šestkrát: „To by chtělo udělat.“ Ta věta ve mně spouští zvláštní alergickou reakci. Ne na...
Manžel mě vytáčí i tím, jak dýchá. Kam se poděl chlap, kterého jsem si brala?
- Anonymní
- 08.06.26
- 2103
Jsme spolu s manželem dvanáct let. Máme dvě relativně zdravé děti, hypotéku na krku, auto na leasing a... stereotyp tak hustý, že by se dal krájet motorovou pilou. Sedím v kuchyni, koukám na něj,...
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 5009
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
ale krasne 
