Záchranář mi řekl: Dejte jí ještě poslední pusu...
Můj milý deníčku, pamatuji si ještě tu radost, když jsem viděla 2 čárky na těhotenském testu. Myslela jsem si, že se zblázním radostí a můj muž také. Bylo to moc krásné období a měli jsme co dělat, abychom vydrželi do 3. měsíce a nikomu nic neřekli, počkali na velkou kontrolu ve 13. týdnu a pak všem tuto skvělou radostnou novinu oznámili.
Všichni byli tak šťastní, věděli jsme, že za pár měsíců k nám přibude malý zázrak v podobě holčičky. Všechny testy a celé těhotenství probíhalo v pořádku a radost byla neskutečná. Chodili jsme na kurz hypnoporodu, poslouchali doma afirmace a začalo se nám doma kupit oblečení postýlky, kočárek, autosedačka…
Až nastal „den D“. Ráno jsem šla na záchod a viděla jsem, jak ze mě cosi krvavého „vypadlo“, pak jsem pochopila, že to byla pravděpodobně hlenová zátka… Celý den jsem byla doma v posteli, měla jsem všude světýlka, příjemnou hudbu a stahy pomalu přicházely… Odpoledne jsem už volala tatínkovi, ať se okamžitě vrátí z práce, že se naší holčičce chce evidentně na svět. Táta přijel a bolesti sílily, až jsme v noci jeli do nemocnice. Na příjmu mi řekli, že to na porod nevypadá, ale já jsem pro křeče v břichu nemohla ani stát… Tak jsem si říkala: „No potěš, co mě čeká…“ Protože bylo volno, vzali mě na porodní box. Po hodině a půl přišla sestřička a zděsila se, že sem nějak rychle poskočila a že místo 1 cm už jsme otevřená na 8 a už to jelo… Za chvíli se narodila krásná zdravá holčička, do které jsme se hned zamilovali. Apgar skóre 10-10-10.
Být s tebou byla nádhera. Akorát jsi nás trošku začala zlobit, moc jsi nechtěla pít z prsu a i umělé mlíčko bylo všude jinde, než v žaludku a hodně jsi kašlala. Ale prý to je normální, aspoň tak nám to tvrdili… „Maminko musíte si sednout, zvyknout si na sebe, musíte se naučit kojit….“ Ještě před tím, než nás pustili domů si sestřička všimla toho, že je malá nějaká „žlutá“ a tak si šla do inkubátoru pod světlo. A já jsme tě přišla v noci kojit a najednou se to stalo. Napila ses a přístroj, který byl u tvého inkubátoru začal pískat a blikat… Najednou kolem nás byly sestry, doktorka a atmosféra zhoustla. Vzali mi tě a já jsem byla poslána na pokoj. Odešla jsem, ale nevěděla jsem, co se děje. Najednou se rozletěly dveře a sestra na mě zakřičela, ať jdu rychle za tebou a doktorkou. Doběhla jsem tam, kolem tebe sestry a paní doktorka mi oznámila, že si pro tebe jede rychlá, že špatně dýcháš. Myslela jsem, že špatně slyším, vždyť do teď jsi byla zdravá, vždyť nás chtěli poslat odpoledne domů!!!
Přijela rychlá, doktorka ze sanitky tě nějak vyšetřovala, se mnou se bavil záchranář, dával mi nějaké materiály a já byla celá zmatená, vyplašená a nevěděla jsem, co se děje. Záchranář si tě převzal, dával tě do inkubátoru, když v tom se na mě podíval a říkal: „Dejte jí ještě poslední pusu.“ Šla jsem za tebou, dala ti pusu a rozjeli jste se pryč. Byla jsem úplně mimo, jen jsem stála a můj mozek absolutně nechápal, co se během posledních 15 minut stalo.
Pak za mnou přišla sestra, odstřihla mi z ruky číslo, dala nějaké papíry a řekla mi, že jsem propuštěna, ať ráno vrátím všechny věci, teď že to nebudou řešit. A zavřely se dveře. A já jsem v 11 večer stála sama, bez tebe, v pološeru na chodbě porodnice a myslela jsem si, že můj svět končí.
Nemohla jsem spát, nemohla jsem nic, jen jsem tupě seděla, plakala a nevěděla, co bude. Asi po druhé hodině jsem šla za doktorkou a chtěla jsem vědět, co se děje. Doktorka volala do dětské nemocnice a jen mi suše řekla, že máš nějakou vývojovou vadu. A zase známý zvuk prásknutí dveří a já byla zase sama na chodbě. Čekání do rána bylo nekonečný, obzvlášť když nevíte, co je vašemu dítku a všude po porodnici slyšíte pláč malých miminek. S raním doktorem jsem se dozvěděla více informací a mohla jsme za tebou jet. Byla si na JIPce v inkubátoru. Nemohla jsem tam být s tebou, dělali ti různá vyšetření, jen jsem za tebou jezdila na návštěvy a bylo mi smutno. A tak jsem týden byla doma, ty na JIPce a bylo to nekonečný.
Najednou mi doma zazvonil telefon z dětské nemocnice. Tak moc jsem se
bála, co se stalo! Když jsem viděla ten telefon, hned se mi do očí draly
slzy. Volala mi doktorka, že našly tvůj problém, proč tak modráš,
kašleš a proč nepiješ a proč ti mlíčko musí dávat do žaludku a že
zítra jdeš na operaci. To bylo hrozné, myslela jsem, že se zhroutím.
Pořád jsem doufala, že máš jen nějakou infekci, že vše bude dobré.
Proč se tohle muselo stát nám? Proč nejsi zdravá? Vždyť celé
těhotenství bylo bez problému, vždyť jsem všechno dodržovala, nepila
alkohol, nekouřila, nebyla nemocná… Proč? Proč se to muselo stát
nám??
Další den ráno jsi šla na operaci, po které tvoje plíce úplně nezačaly
fungovat tak, jak měly. Ale naštěstí to byla jen chvilka a díky kyslíku a
umělému spánku se vše dalo do pořádku.
Další týden jsem chodila za tebou na návštěvy na JIPku. Naštěstí jsi
se krásně zlepšovala… a tak tě přeřadili na jinou část oddělení, kde
jsi nemusela být na přístrojích a kde jsem mohla být s tebou.
A já začínala být neskutečně šťastná, jak se ti daří, jak jsi
šikovná, jak jsi statečná a jakého máš bojového ducha a všechno
krásně zvládáš. Až jsme se dočkali a pustili nás domů.
Sice jsme měli pořád hodně kontrol – na JIPce, na chirurgii, u pediatra, na neurologii, na imunologii… Ale byla jsi zdravá, spokojená a všechno krásně zvládala a zvládáš. A teď jsme oslavili tvoje 2. narozeniny a já jsem moc vděčná za každičký den s tebou a děkuji Bohu, že jsi všechno zvládla, a že tě máme. Jsi naše štěstí.
V současné době jsem těhotná a čekám tvou sestřičku a moc se modlíme a prosíme Boha, aby byla zdravá a aby nás už nic zlého nepotkalo. Všechny výsledky jsou dobré, ale člověk dopředu nikdy neví….
A začala si dělat alibi, protože hned
začala na maminku útočit, že to zanedbala ona a sestry jsou v tom nevinně,
maminka se nejdřív bránila a pak se rozbrečela, sestra popadla holčičku a
běžela s ní na sesternu, já z toho brečela taky, bylo to dost hrozné
chování, nakonec to mělo dobrý konec, teplota se podařila za nějakou
chvíli srazit a pak už vše ok. Já měla prvního syna nedonošeného,
špatně přibíral a musela jsem ho krmit stříkačkou a odsátým mlékem a
při manipulaci po jídle ještě snadno zvracel. A mně se ho snad poprvé
povedlo za den úspěšně nakrmit a najednou se rozrazily dveře a vizita,
svlékat děti, tak jsem říkala, že právě dojedl a musím ho svlékat
hodně opatrně, aby se nepoblinkal, sestra mi řekla, že na to nemají čas,
vyrvala mi ho z ruky, neurvale ho svlíkla a on mi jídlo vyblinkal 
, strašný…
