Deník chůvy: Zabydluji se

Wisconsin mě vítá. Učím se chod v rodině.

Deník chůvy: Zabydluji se

Přečtěte si také předešlé díly deníčku »

První noc v novém pokoji je za mnou. Dvanáct měsíců v nové rodině přede mnou. Wisconsin mě vítá fajnovým svěžím počasím. První týden v květnu se tváří jako příchod léta. Tohle znám i z mé rodné země. Nevím, kolik let je to zpátky, ale naprosto přesně si vybavuji, že jsme byli 30. dubna na koupališti. Nová rodina, nový dům, nový svět. Teda… jak se to vezme – o pojmu „nový svět“ by se dalo polemizovat. Je totiž stejně starý jako svět, ze kterého jsem přijela. Nazývejme tedy Wisconsin jiným světem. To on opravdu je.

Ležím v posteli, ve které ještě nikdo nespal. Jsem jejich první chůva a oni jsou má první rodina. Všechny nás spojuje jakési poprvé na stejné lodi. Povaluji se na queen size matraci, což je asi 150×203 cm. Znovu a znovu si prohlížím svůj pokoj. Přímo naproti mně stojí studentský stůl s počítačem. Hned vedle vpravo je pěkná vysoká komoda, na které stojí amulet se svatou Terezií z Lisieux. A u ní vzkaz, že je to pro mě. Sjedu pohledem na pravou zeď a koukám z okna skrz dřevěné žaluzie. Nedaleko stojí dům. Běhá u něj zlatý retrívr za míčkem. Trochu se mi zastesklo po kontaktu s našimi psy. Sousedé tu nejsou na sobě nalepeni a nikdo nemá plot. Zřejmě ho nepotřebují.

Po levé ruce mám noční stolek s kapesníky v krabičce a pohodlné křeslo cihlové barvy. Styl à la Ikea, řekla bych. Na stejné straně je šatna podél celé zdi. Schovám do ní všechno – kufr, boty, věci na ramínka, sladkosti a chlast. A bordel, co jsem líná uklidit.

První den nepracuji. Rozkoukávám se a zajišťuji, co a jak. Před snídaní skočím do sprchy. S ručníkem na hlavě, v tričku a teplákách se jdu porozhlédnout. Mamina Kathleen má taky tepláky a tričko. Skvělý, domácí pohoda, jak má být. Působí na mě jako normální ženská bez přetvářek. Nabízí mi kávu. S radostí přijímám. Jdu se mrknout, jak funguje jejich kávovar. „Je to jednoduché,“ říká Kathy. „Tři kroky: sem se sype káva, tu najdeš ve skříňce, sem voda a tady je čudlík na jeden šálek.“ Vzápětí se ptám, jak se anglicky řekne ta věc (kávovar). „Coffee maker,“ odpoví Kathleen. Začneme se obě smát (to by došlo i blbýmu). První společný smích. Ledy jsou prolomeny.

Kathleen by mi mamku dělat nemohla. Sice je to diskutabilní téma, ale berme to podle standardů vyspělých zemí. Je o dvanáct let starší (33). Můžu ji považovat za velkou ségru. Kathleen mi nabízí toast se šunkou a čedarem. Odpovím, že si snídani připravím sama. I přesto, že moje host rodina má povinnost mě živit a dávat mi týdenní kapesné, cítím se divně, když otevírám jejich lednici. Od toho rána se učím přijmout fakt, že je to tak v pořádku. Bude to ještě několik měsíců trvat.

Pijeme fajnovou kávu oslazenou vanilkovou smetanou. Kathleen se ptá, jestli je něco, co mi v pokoji chybí. Říkám, že by se šikl CD přehrávač. Přivezla jsem si totiž s sebou asi dvacet cédéček, včetně Chinaski a Nohavici. „Tak půjdeme nakupovat,“ říká Kathy. „Ok.“ – na víc se nezmůžu. Jsem ve fázi angličtiny, kdy víc poslouchám, než mluvím. Snažím se porozumět. Naštěstí nikdo z nich nemá problém větu zopakovat nebo použít synonymum.

Asistuji při přebalování dvojčat. Jsou to čtrnáctidenní bezbranní tvorečkové. Cítím k nim něco hezkého. Potřebu chránit je. Luke vypadá jako kluk a Megan jako holka. Je to zvláštní, ale mají určité rysy, které je docela dobře genderově odlišují. A tím fakt nemyslím modré a růžové bodýčko. U některých mimin si člověk není pohlavím jistý. Kdežto tahle dvojka to má jasné od narození. Přebaleno, převlíknuto. Vrháme se na přípravu kojeneckého mléka. Snažíme se to stihnout dřív, než začnou řvát hlady. Povedlo se. Každá držíme jeden uzlíček a krmíme. Poměr vody a sypkého mléka si pamatuju na poprvé. Což je s mojí chabou pamětí překvapivé. Doslova nevídané. Málokdy si zapamatuju jakoukoli informaci na první dobrou. Jenže tady jde o blaho miminek. Vypadá to, že role chůvy mi bude svědčit.

O děti je postaráno. Sam a Catherine si hrají nahoře v pokojích. Přichází babička na hlídání. My se s Kathleen vydáváme na nákupy. „Chceš řídit?“ ptá se mě cestou do garáže, kde parkuje Chevrolet pro sedm lidí s ohromným kufrem. Vyvalím oči a říkám, že ne, že až příště. Trochu mě to zaskočilo. Aha, tak tuhle americkou krávu, teda káru, budu řídit. Počítají s tím, že se postarám o odvoz dětí do školy. No, paráda. Přece nepřiznám, že mám mokrý papíry. Když jsem zvládla peripetie na vízovým, šílený turbulence v letadle a rozchod s velkou láskou, zvládnu i tohle! Je to výzva.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
3897
19.9.20 17:45

Super, těším se na další a sleduji i blog

  • Zmínit
  • Nahlásit
1746
19.9.20 18:37

Nejvíc mne zaujala ta absence plotů mezi domy. S ohledem na to, jak často řešíme, že nám někdo cizí leze na pozemek a na dětské hřiště, které jsme si tu postavili, si to nedovedu v praxi představit :). Jsou Američané více disciplinovaní a mají větší úctu k cizímu majetku a vlastnictví?

Předpokládám, že na řízení chevroletu došlo? ;)

Těším se na konkrétní historky a zážitky, zatím to jsou pořád jen takové ochutnávkové chuťovečky ;).

  • Zmínit
  • Nahlásit
3897
19.9.20 19:53

@PenelopaW ani ve filmech nejsou nikde mezi domy ploty

  • Zmínit
  • Nahlásit
1746
19.9.20 23:54

@Mallorka Jj, to je pravda, taky mne hned napadly filmy a seriály, kde je maximálně nízko zastřižený živý plot. Vlastně jediné, kde si vybavuji plot, je Kutil Tim, kde nikdy nebylo vidět obličej toho jeho souseda :).

Příspěvek upraven 19.09.20 v 23:56

  • Zmínit
  • Nahlásit
3897
20.9.20 06:50

@PenelopaW to jsem si přesně říkala, :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen: teď zmíní Kutila Tima. Ale ne třeba v Zoufalych manželkach ploty nemají. Nebo je třeba nemají zepředu a v zadu na dvorku pak ano.

Každopádně deníčky jsou super a já obdivuji tu odvahu někam takto odjet do světa.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1960
20.9.20 12:07

@PenelopaW nejen lidi ale i psi musi byt hodne disciplinivani :lol: nas pes by si teda u baraku s mickem nehral, kdybychom nemeli plot :lol:

  • Zmínit
  • Nahlásit
13993
20.9.20 14:30

Teď jsem narazila na tvé deníčky. Parádní! Já byla au pair v Anglii a úplně se mi vrací všechny vzpomínky. Do Ameriky jsem taky chtěla, ale nakonec jsem od toho opustila. Už jsem chtěla mít své soukromí. Ale angličtinu a celkově Anglii miluji a byl to můj nejlepší rok v životě, který mi dal spousty výzev a celkově mi dopomohl být lepším člověkem.
V komentářích jsem četla, že máš ještě blog, můžu poprosit o odkaz? :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
10299
20.9.20 21:06

Úplně žeru Tvůj styl :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
6090
21.9.20 08:08

@Mallorka jé, to jsi mě potěšila. Nemám tam zatím žádné komentáře, tak o tom nevím :-)

@PenelopaW v Americe můžeš bránit majetek zbraní. Tohle je v podstatě venkov. Ve městech ploty mají. Na okrajové části města nízké, v centru vysoké :mrgreen: Historky budou. Dokonce i z hřiště, kdy mi děti nakecaly, že je to veřejné, a ono nebylo :mrgreen: Jen nemám tolik času, protože píšu pro online magazíny.

@kaja00 zdravím aupairku! :mavam: Blog je zde u mě v podpisu.

@Ba-stet Děkuju!!! Taková reakce mě motivuje :kytka: Četla jsi toho víc?

  • Zmínit
  • Nahlásit
135
21.9.20 08:19

Cituji: „Sam a Catherine si hrají nahoře v pokojích.“ Čtrnáctidenní dvojčata??

  • Zmínit
  • Nahlásit
1746
21.9.20 08:56

@Jitka74 Dvojčata jsou Luke a Megan :). Co jsem pochopila z předchozích deníčků, tak ta rodina má více dětí :).

  • Zmínit
  • Nahlásit
135
21.9.20 09:13

@PenelopaW
Aaha, tohle byl můj první :D :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
5382
24.9.20 20:28

Zajímavý deníček, těším se na další :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
6090
25.9.20 10:04

@Alušáček četla jsi i předchozí? Zapomněla jsem do úvodu napsat, že je to 5. díl.

  • Zmínit
  • Nahlásit
5382
26.9.20 07:18

@MeloryNox Teď už je mám přečtené, moc mě bavily :)

  • Zmínit
  • Nahlásit