Deník pražského tuláka - den 3.
Deníček člověka, kterému se splnilo co chtěl, a právě proto o mnohé přišel.
Z hlubokého spánku mne probudil hluk ulice. Někdo takhle brzy ráno vyhrává z auta Honzu Nedvěda? Posadil jsem se na posteli, chvíli počkal, aby se mi nezamotala hlava, vstal a udělal pár kroků k oknu. Prsty rozevřel žaluzie a musel se začít smát. Bílý Mercedes, chlap s vizáží bojovníka MMA, loket z okýnka ven a z rádia mu na celé kolo vyhrává: „Kolikrát člověk muže mít rád tak opravdu z lásky. Dvakrát, či třikrát, to ne i jednou je dost. Je skoro půlnoc a z kostela zvon mi noc připomíná. Půjdu se mejt a pozhasínám, co bude dál…“
Lehl jsem si do postele, zakryl si hlavu dekou a musel se dál smát. Je to jedna z těch absurdních věcí, kterou žádný spisovatel nevymyslí, musí ji vymyslet sám život. A jestli mi tenhle můj nový život něco doopravdy dal, tak je to schopnost spát. Dokud jsem měl odpovědnost za jiné, v práci, v rodině, tak jsem spát nemohl. Trápil jsem se myšlenkami, honily se mi hlavou a nedaly mi klid. Teď, jako bych byl k vlastnímu životu lhostejný. A konečně tak měl večer a hlavně v noci hlavu klidnou.
Ještě se mi nechtělo vylézat z vyhřáté postele a tak jsem přemýšlel dál. Co ten život vlastně je? Střední délka dožití u mužů je 76 let. Pokud by jeden den byl jednou kapitolou, napíšeme jich za život skoro 28 tisíc. Což je přeci jen trochu víc, než měl seriál Ulice. Každý den v sobě nese nějaké malé drama, nějakou šanci, kterou často nevyužijeme, něco, co nás rozesmutní i přinese úsměv na rty, jako ten drsný muž poslouchající Honzu Nedvěda. Vlastně jako by mi jedním obrazem pozorovaným skrze škvíru v žaluziích nastavil zrcadlo. Jsem také člověk plný rozporů. Jen tedy nemám takové svaly, takže místo smíchu možná budím spíš soucit. A možná spíš svůj, než cizích, protože jsem vlastně lehce přehlédnutelný.
Bojoval jsem s tím celou pubertu. Toužil jsem po hezkých holkách ze třídy, ale ty měly jiné favority. Vtipné je, že po těch letech, když je třídní sraz, najednou cítím, že směr jejich zájmu se obrátil. Kluci, kteří tehdy měli mužnou postavu jsou dnes bez vlasů a s bříškem, já, já jako bych naopak nabral mužné rysy. I když už to také není jako na první letní společné dovolené se ženou, kdy jsem byl díky pravidelnému cvičení vážně ve formě. Ona byla jiný typ holek, než po kterých jsem koukal, a přesto si mě zcela získala. Když zavřu oči, ještě si naprosto jasně, jak v HD kvalitě, vybavím pohled na ni, jak vylézá z moře, z vlasů ji stékají kapky slané vody na pihovatá ramena a přes hrozné vedro se jí na těle objevuje husí kůže. Možná z té vody, možná z toho polibku, který ji zezadu dávám mezi lopatky. Byl jsem tehdy neperspektivní chlap a ona mi dala šanci. Možná kdyby věděla, jak to časem dopadne, poslechla by ta varování, která ji dával blízký kamarád, o němž jsem přesvědčenej, že ji tajně miloval.
Sice spolu nejsme, ale ty roky s ní byly tou nejlepší dobou, kterou jsem zažil. No, dost vzpomínání. V pyžamu se šourám do kuchyně a zjišťuju, že si toho asi moc nedám. Než jako nedostatek to beru jako šanci udělat si hezký den. Nakonec, sprcha člověka nakopne někdy víc než snídaně. Dnes mám potřebu vypadat dobře, pokud tedy můžu někdy dobře vypadat, a tak volím černo, šedivo bílou kombinaci. Černé boty, černé džíny, bílou košili, ty drahé černé automatické hodinky jako pozůstatek podivného koníčku sbírání malosériových hodinek z doby, kdy jsem měl pocit, že se mám rovnat jiným manažerům, šedivou šálu s černým vzorem slavné značky a sluneční brýle. Ne, to už je moc. Ty vracím zpátky do poličky.
Na dobrou snídani to nemám daleko. S úsměvem a pozdravem proběhnu recepcí domu, vyjdu na sluncem prozářenou ulici a nasadím instantní úsměv. Nutí mě k němu jak dobrá nálada, tak ostré sluneční paprsky. Schválně si všimněte, že mhouření očí před ostrým světlem vás donutí upravit polohu rtů buď do pozice úsměvu, nebo mračení. A mračit se mi nechce.
Tenhle espresso bar tady vznikl tak nějak ve stejné době, jako když jsem se sem nastěhoval. Naproti nádraží, vedle knihkupectví, s dobrou kávou i pečivem, takový malý kousek Paříže uprostřed Prahy. A pro mě skvělé místo. Beru si silnou kávu a čerstvou, domácí, sádlem mazanou povidlovou buchtu na malou lavičku ven. Sice není žádné teplo, ale je mi příjemné sedět na vzduchu a pozorovat život kolem. Všimli jste si někdy, kolik krásných lidí na světě je? A jak se povaha člověka propíše do obličejových vrásek? Rád mlčky pozoruji mladé lidi, ještě plné iluzí o lepším světě. Zbožňuji pohled na staré páry, které se i po desítkách let strávených spolu k sobě chovají vlídně. A hlavou kroutím nad lidmi, kteří jsou zlí už od pohledu. Kteří ze zklamání ze sebe samých obracejí ve zlost proti ostatním. Jako ten pán, který se kousek ode mne zastavil a začal si vyřizovat telefon se svou ženou nebo přítelkyní. „Jestli ses opravdu změnila, tak mi to dokaž. Ne zítra, už dnes. Až přijedu domů, bude uklizeno. Budu mít konečně vyžehlený košile. A jestli ses nezměnila, tak si sbalíš věci a vypadneš z mýho domu. Žádnou další šanci už ti nedám.“
Někdy mám v sobě drzost plést se do cizích věcí. „Proč chcete, aby s vámi byla, když ji nemáte rád?“ Pána můj, vlastně vlídným způsobem položený dotaz, vykolejil. Chvíli mlčel a pak přešel do útoku. „Co je ti do toho, starej se o sebe,“ vypálil po pár vteřinách ticha odpověď. Svým způsobem musím uznat, že měl pravdu, ale ta situace mě začínala bavit. Lehce usrknu silného černého nápoje a pokračuji: „Kdy jste jí přinesl naposledy květiny?“ Pokračoval jsem hlasem, jakým bych namluvil postavu Malého prince. Pán rudnul vzteky a mlčel. Nakonec místo odpovědi začal odcházet. Nejprve pomalými rozpačitými kroky, brzy ale získal zpět na jistotě a šel zase rychlým, rázným krokem a mizel mi v protisvětle. Kéž by tě to slunce sežehlo a proměnilo v prach, projela mi hlavou myšlenka následovaná výčitkou, že bych nikomu nic zlého přát neměl. Fakticky jsem se ale tím konfliktem pobavil.
Zvedl jsem se a pohledem na hodinky zjistil, že když se chvíli projdu, můžu rovnou pokračovat na oběd. A ta představa se mi líbila. Šel jsem kolem Prašné brány známou cestou na Václavák. Na pár metrech zde zažijete esenci celé Prahy. Místní i turisté, luxusní obchody i bezdomovci či žebráci. Někdy si představuji místo těch lidí knihy. Hustě popsané knihy jejich životním příběhem. Každá by byla zajímavá.
Je mnoho způsobů, jak na sebe upozornit. V rychlém městském tepu je to třeba i pomalá chůze. Cítím tedy, že jsem dnes terčem více pohledů než jindy. Dnes mi to nevadí. Úsměvy a dobrou náladu rozdávám a ukazuji rád, smutky a chmury, ty si zase rád schovám pro sebe.
Je sice teprve jedenáct, ale už beru za kliku své oblíbené kavárny vedle kostela a všímám si, že dobrou náladu nemám sám. „Dobrý den,“ zdraví mě Lucie. „Vy dnes jdete z nějakého jednání?“ Ptá se a mě to dělá dobře. Upřímně, každému muži jakýkoliv zájem od takové ženské dobře udělá. „Ne, neměl jsem jednání, ale máte pravdu, také bych si to o sobě na vašem místě myslel.“ Dnes se ani neptá, co si dám a přináší mi pivo. Asi ženský instinkt, objednal bych si ho. Přemýšlím, zda ten pracovní úbor z upnutých šortek a tílka na úzkých ramínkách zavedl majitel podniku předtím, než tu Lucie pracovala, nebo až po tom. Každopádně z marketingového hlediska je to geniální tah.
Lucie je zajímavá nejen vzhledem. Bohužel, málokdo to vidí. Své vjemy hosté nakrmí zrakem a to jim stačí. Já v Lucii čtu, že ji někdo hodně ublížil. Je to poznat na tom, jak rezervovaný přístup volí k lidem, které nezná. Když na ní hledí pouze očima, nejspíš si toho ani nevšimnou. Upřímně si myslím, že hezké holky to nemají lehké. Přirozeně lákají především sebevědomé muže. A nevím kde vznikla představa, že sebevědomí muž nemá potřebu si své sebevědomí dál zvedat. Někdy bych řekl, že je tomu naopak ještě víc. A tak nějak mohla vzniknout ta bolest, kterou v sobě Lucie nese. Mám to štěstí, že mě se nebojí. Možná jsem pro ní podivín, ale nemá ze mě strach.
Objednávku salátu s kuřecím masem a modrým sýrem tak doprovázíme krátkou konverzací. Upřímně, nijak podstatnou, nebo hlubokou. Co mi ale dělá nesmírně dobře jsou závistivé pohledy od vedlejšího stolu. Úplně čtu myšlenky těch dobře vypadajících, mladších chlapů. Tázají se sami sebe, proč se mnou se baví a s nimi jen stroze vyřídila objednávku. Jo, muž a jeho ego, to by bylo taky na román.
Jím snad ještě pomaleji, než jsem dnes chodil. Salát má výhodu, že nevystydne. Po jídle mi na stole, opět již zcela automaticky, přistane kapučíno. A při placení dostávám zákaznickou slevu. Myslím, že mi ji obsluha vždy dává s radostí, protože stejně vždy nechávám v kasírknížečce pětistovku a se slevou tak dýško činí víc. Což asi jen prohlubuje moji roli podivína, který sem chodí většinou sám, nespěchá jako většina hostů omezených pracovní pauzou na oběd, po jídle pije kapučíno a rád prohodí pár slov.
Užívám si i cestu zpátky do bytu. Pomalou cestu zpět a přemýšlím, jak by to šlo hezky vyobrazit v nějakém románu. Odcházíme jen pro to, abychom se vraceli. Někdy cestami, které známe, jindy novými. Když jsem ještě pracoval, nezažil jsem, abych se domů k ženě či později k celé rodině nevracel rád. A přesto jedna z těch nových cest nakonec k návratu nevedla. Nebo jsem možná ještě tu cestu nedošel, musím se usmát nad vlastní myšlenkou. Každopádně vím, že dnes už nic zajímavého dělat nebudu. Zavřu se za okny bytu, sednu k notebooku a budu chvíli psát. A jinak, jinak v podstatě už nic.
Přečtěte si také
Je mi skoro 40, mám dvě malé děti. Přesto toužím po diskotéce jako za mlada
- Anonymní
- 15.10.26
- 961
Tak moc mi chybí bezhlavé trsání na diskotékách, že mám chuť si to zopakovat. Ale copak to jde, když je vám skoro 40 a máte dvě malé děti?
Štvalo mě, že mi manželka furt kecá do života. Když odešla, byl jsem ztracený
- Anonymní
- 15.10.26
- 2250
Když mě žena opustila, první týdny jsem si říkal, že jsem konečně svobodný. Nikdo mi nebude říkat, kdy mám přijít domů, co mám koupit ani proč zase nechávám ponožky vedle postele. Kamarádům jsem...
Pozvali mě na grilovačku a pak se mi smáli za mou postavu. Už tam nejdu
- Anonymní
- 15.10.26
- 1420
Slíbila jsem si, že tam strávím příjemné odpoledne. Místo toho jsem si odnesla lekci z rodinné „laskavosti“. Moje sestra mě pozvala na oslavu narozenin svého syna a já jsem nadšeně souhlasila....
Sousedova kočka mi zmrzačila psa. Ten odmítá převzít zodpovědnost
- Anonymní
- 15.10.26
- 1846
Je to rok, co se u sousedů narodila koťata. Ze začátku mi kočky v okolí nijak nevadily. Ano, nenesla jsem dobře, že občas na naší zahradě najdu jejich exkrement. Díky tomu, že máme psa, se ale...
Návod na šťastné manželství. Tohle jsou věci, které u nás fungují
- Anonymní
- 15.10.26
- 1827
Nejsem manželská poradkyně a rozhodně nemám recept na šťastné manželství. Po letech společného života jsem ale vypozorovala několik pravidel, díky kterým se doma hádáme o něco méně. A některá jsou...
„Prsa ti udělají nový! A na pojišťovnu!“
- PenelopaW
- 14.10.26
- 900
Tak tuhle větu už nikdy nevyslovím nahlas. Je veliký rozdíl mezi plastickou operací estetickou a mezi rekonstrukcí prsu.
Naše manželství skončilo po roce. Stačila jedna chyba a přišla jsem o všechno
- Anonymní
- 14.10.26
- 3103
Petr byl mužem mých snů. Když jsme se brali, byla jsem přesvědčená, že to bude navždy. Předtím jsme spolu chodili skoro čtyři roky a já si byla jistá, že jsme si souzení. Jenže ani ne po roce byl...
Manželka začala dostávat časté zprávy ze školky. Nechtěla mi říct proč
- Anonymní
- 14.10.26
- 1671
Nejdřív jsem si toho skoro nevšiml. Manželce začaly chodit večer zprávy ze školky a já předpokládal, že jde o nějaké organizační věci. Výlet, platba za divadlo, změna času vyzvedávání. Jenže...
Nesnáším hlasovky! Kolegyně mi místo předávky práce posílá téměř podcasty
- Anonymní
- 14.10.26
- 539
Poslouchat devítiminutovou hlasovku plnou odboček, štěkání psa a neustálých změn je pro mě osobní očistec. Zvlášť když jde o předávání pracovní směny, kde záleží na každém detailu. Vážně si v...
Tohle byl první díl StarDance. Kvůli manželově blbosti jsem ho prošvihla
- Lucinda.pavlicek
- 14.10.26
- 622
Sobota odpoledne a já už jsem doslova na trní. Po roce začíná nová série Stardance. Prožívám tenhle televizní svátek snad ještě víc než volby do senátu. I ty v naší rodině rezonují, ale u této...
. Na to, jak je text krátký, je v něm tolik myšlenek, že je nejde postihnout (nebo alespoň ne tak, aby to člověk neodbyl) v jednom komentáři. Díky. Moc se mi líbil příměr lidí / knih.
napiš pro mě nějaký mega drama. Prosím.🙏🏻
Už se mi po vašem psaní také stýská 
