Deník pražského tuláka - den 4.

Není nad to udělat si hezké ráno. Když jsem jezdíval po hotelech, měl jsem vždy hroznou chuť dát si ráno skleničku prosecca, když bylo součástí snídaňového bufetu. Vlastně neprávem je považováno za takové ženské pití, v jeho domovském regionu Treviso by vám majitelé vinic vysvětlili, že tomu tak není. Zatím navíc mohu potvrdit i jejich další tvrzení. Z prosecca se prý nedá opít. A jestli byste nesouhlasili nad první lahví, nad čtvrtou už jistě ano. Teď už většinou ani za volant nesedám, takže si své oblíbené pití můžu dopřát klidně k snídani. Zas ale ten bufet si musím připravit sám. Vybavuji si tu nervozitu každého rána, když člověk z důvodu vlastního spěchu byl nervózní na pomalu se oblékající děti. A přitom by se nic nestalo, dorazit někam o pět minut později.

Čerstvá ranní silná káva je fajn a zvuky mletí kávových zrn, tlakování pressovače a plnícího se šálku mají v mém případě stejný efekt jako Pavlovem popsané podmíněné reflexy. Myslím, že psycholog by byl schopný vysvětlit, jak důležitou roli hrají v našich životech různé rituály. Každý člověk se občas snaží i něco jako čarovat. Zapalovat svíčky za mrtvé, prosit o uzdravení, kát se ze svých hříchů a doufat v odpuštění, nebo něco co zkazil svádět ne na své chyby, ale na osud. Na zatracený osud.

Po snídani jsem se šel projít k Vltavě. O víkendech či večerech živá náplavka je během dopoledne pracovního dne skoro liduprázdná, společnost člověku dělají hlavně holubi, cyklisté nebo běžci se sluchátky na uších, kteří vnímají okolní svět co nejméně. Člověk se tak uprostřed milionového města cítí sám. A já mám tu samotu vlastně rád.

Vzpomínám, jak jako dítě jsem rád trávil čas odděleně od ostatních. Třeba vylezl na střechu garáže a vydržel tam půl dne s knihou v ruce a pozorujíce svět a mezi ostatní se vrátil, až když máma volala všechny k obědu. Nebo jak jsem se zavíral do tmy koupelny a představoval si, že jsem černý pasažér na nějaké zaoceánské lodi a nesmím se prozradit, dokud nedoplujem do přístavu. A dnes vlastně někdy dělám úplně to samé. Schovávám se před ostatními. Je to jeden z mých rozporů. Vyhovuje mi samota, ve které přemýšlím, jak si získat pozornost. A když ji mám, jsem z toho rozpačitý a utíkám se schovat do samoty. Kterou paradoxně nacházím v samém srdci města a ne na chatě po rodičích, jak jsem si představoval. Sakra, měl bych tam někdy zajet, celou zimu jsem tam nebyl.

Vystoupal jsem po schodech do parku a posadil se na lavičku. Zavřel oči, zkusil svět vnímat jen pomocí zvuků, které ke mě dolehnou. Dětský smích z hřiště, provoz aut z Hlávkova mostu, motor proplouvající loďky. I se zavřenýma očima jsem vytušil blízkou přítomnost jiného člověka a tak jsem trochu pootevřel víčka. Stála přede mnou starší paní a když viděla, že nespím, řekla, ať ji podám ruku. Levou, protože ta je od srdce. Rozevřela mé prsty a začala mi číst z dlaně. Vždycky mě zajímalo, jestli mají pár univerzálních vět, ve kterých si každý najde něco, v čem svůj život pozná. Mluvila o dlouhé čáře života a velkém zlomu, který jsem prožil. Prý jsem se ztratil a hledám cestu do bodu, ve kterém jsem už byl. Zeptal jsem se jí, jak to ví.

Opět mi vzala ruku, ukazováčkem lehce přejížděla dlaň a ukazovala, co která čára znamená. Soustředěnost mi narušovaly její lehké, šimravé doteky na dlani a to, co v ní viděla jsem najednou viděl také. Když na závěr za svou věštbu požádala o drobný finanční dar, rád jsem ji odměnil, k jejímu překvapení, modrofialovou bankovkou. To byl jediný moment, kdy znejistila ona. A možná proto, abych si to nerozmyslel, se rychle rozloučila a odešla. Po chvíli jsem musel přemýšlet, jestli mne nepřemohl spánek a celé se mi to jen nezdálo. Asi ne.

Začínala být trochu zima a tak jsem uličkami plnými oblíbených restaurací a klubů vydal na to svoje místo. Když jsem den tak hezky začal proseccem, budu s ním pokračovat. A na zahřátí si dám zázvorový čaj. K jídlu caesar sálát a na závěr samozřejmě kapučíno. Kromě vět potřebných pro objednání a poděkování za servis, se dnes s Lucií do řeči nedávám. Jako bych nechtěl, aby do mé samoty vstupoval někdo zvenčí. Všímám si nebývalého klidu, je tu dnes jen pár hostů. Práce servírky musí být docela náročná. Celý den na nohou, od oběda do noci, v pozici podřízené jak hostům, tak majitelům a když host není spokojený, jste první na ráně. Buď si od všeho držíte odstup, nebo máte tu smůlu, že o věcech ať chcete nebo ne přemýšlíte. Co si asi Lucie myslí o mé dnešní mlčenlivosti? Nezeptám se. Stejně jako se nezeptám, proč už půl roku nedává na instagram fotky se svým přítelem a ty staré odstranila. Nic mi do toho není. Občas je lepší nechat lidi mluvit o tom, o čem sami chtějí. Anebo je nechat mlčet, jako mlčíme dnes.

Je docela zajímavé, že jsou různé kurzy, kde vás učí mluvit. Sám jsem na takové kdysi chodil a ano, dodnes z některých rad a tréninků čerpám. Zajímavější je, že neexistuje žádný kurz, který by vás učil správně naslouchat. Neskromně musím říct - naslouchat umím skvěle. Jedním z důkazů je vztah, který ke mě má jeden problémový chlapec. Asi vám ani nebudu psát jeho jméno, není to podstatné pro celý tenhle příběh… Ale v podstatě funguji jako jeho terapeut, když ten hrazený zdravotní pojišťovnou selhal a hlavně nemá čas prakticky 24 hodin denně. Má role vůči tomu hochovi je vlastně taková, že se doptávám. Odpovědi si nachází v sobě sám.

Tak moc si nevěděl se svým mladým životem rady, tak moc toužil po pozornosti příbuzných i vrstevníků, až si začal ubližovat. Řezat se do rukou, pít, kouřit, experimentovat s drogama. A stále měl té pozornosti málo. Má to v hlavě zapnuté na protipóly. Nevnímá nic v prostoru mezi láskou a nenávistí, zájmem a nezájmem, životem a smrtí, přitom v té šedé zóně mezi póly se odehrává většina našich vztahů, životů a všedních dnů. Že většinu života jsme napůl šťastní a napůl nasraní. Sám někdy ty konfliktní situace vyvolává. A já mu otázkami rozsvěcuji v temnotě mezi dobrem a zlem. Vím, že ten jeho vztah s holkou nemůže vydržet. Ale také vím, že tu nejsem od toho, abych mu to říkal. Jsem tu pouze na kladení otázek. Proč si myslíš, že je přítelkyně s tebou? Jakou reakci jsi očekával? Co bys rád, aby ti na to máma řekla? Když bys měl dítě, které tak moc pije, co bys jako rodič dělal? A někdy i schválně mlčím, protože když neodpovídám, napíše do pár minut další větu. A další.

Pak se někdy na zprávu podívám, aby viděl, že jsem ji četl, ale stále mlčím. A to je pak ten vzácný okamžik, kdy položí otázku on. Všimli jste si, že největší pozornosti se vám dostane, když se začnete druhých ptát? Jo, taky jsem zažil pár známých, kteří přišli, měli toho strašně moc na srdci a mysleli si, že mi musí vše převyprávět a za celé setkání se sami na nic nezeptali. Časem to člověka začalo unavovat. Nejprve jsem je umlčoval otázkou: „A jak myslíš, že tu stejnou věc vnímá ona?“ Nebo on. Podle toho, jestli na druhé straně šlo o přítelkyni, šéfa, nebo vlastně kohokoliv jiného. Většinou se tomuhle typu lidí zdá jejich vlastní život tím nejtěžším ze všech. A mě to časem začalo unavovat. Stačilo jim párkrát napsat, že nemám na kafe čas a brzy si našli jinou oběť, na kterou chrlí svá dramata z pracovních, rodinných, milostných vztahů, trable se splácením hypoték a úvěrů a já nevím co ještě.

Nemůžu spasit celý svět, nemůžu být zpovědníkem pro každého. Nemůžu řídit životy jiným, když nejsem bez nehod schopný řídit ani ten svůj. A tak, jak jsem zjistil, že je dobré někdy v dosažení odpovědí mlčet, hledám někdy odpovědi na mé vlastní otázky v tichu. Vím, že dnes už budu jen sám se sebou, zavřený za velkým sklem, které mě odděluje ve vlastním bytě od zbytku světa. A možná i zavřu oči a budu odpovědi hledat v temnotě zavřených víček. Protože když pak zasvítí myšlenka a dovolí nám oči zase otevřít. A svět jako by dostal lepší barvy. A my naději.