Deník pražského tuláka - den 6.

To, co má se staň, co se dá přát víc, v dlani mám tvou dlaň, na hrudi tvou líc, hříchu kráčím vstříc, tak se ještě chvíli braň, tančí stíny svic, to co má se staň…

Recitovaná slova Bolka Polívky v písničce z rádia mě budí do ostrého světla zářivek nemocničního pokoje. Tři kovové postele, vedle nich tři kovové skříňky, nad postelemi se jak oprátky houpají madla pro pohodlné vstávání. Otočím se z boku na záda a ucítím bolestivý tlak na temeni. „Se snídaní už tu byli, ale nechali vás spát. Máte ji na stolku. Dva rohlíky, kafe, balený gothaj a mazací sýr,“ říká soused po pravici. „Ten vlevo šel ráno dom. Zato vás přivezli hezky zřízenýho. Co jste proboha dělal. Vožral se a fláknul sebou o obrubník?“ Matně lovím ve vzpomínkách. Ale jsou zmatené. „Myslím, že jsem pil jen kafe,“ odpovídám po chvíli sousedovi, který jen mávne rukou, otočí se na druhý bok a zamumlá něco o kafi s rumem.

Posadím se a zlehka snídám. Každý stisk čelistí, abych udolal gumový rohlík, doprovází bolest hlavy. Do pokoje vstupuje trojice v bílých pláštích. „Vizita, dobrý den,“ oznamuje sestra, tak zdravím a snažím se posadit. Tělo poslouchá. Doktor kouká střídavě do papírů připnutých na modrých deskách a na mne. Pak se ptá, jak se cítím. Popravdě říkám, že kromě bolesti hlavy mi přijde vše normální.

Podává desky mladšímu kolegovi, sundavá mi obvazovou síťku a prohlíží mi hlavu. „Tak co myslíte, kolego,“ ptá se zřejmě praktikanta. „Já bych ho tu ještě nechal na pozorování.“ Starší z doktorů, asi tedy primář, znovu kouká do papírů, vrací se a posvítí mi do očí. „Chlape, proč se perete, když to neumíte, zaskočí mě otázkou a vymění si pohled se smějící se sestrou.“ „Asi to bylo důležitý. Normálně to nedělám,“ říkám popravdě. „Naposledy jsem se popral na základní škole, kvůli spolužač…,“ a najednou se mi celý včerejší večer vybavuje. Pro potvrzení vzpomínek si šahám na zátylek a vyjeknu.

„Sakra chlape, co do toho šaháte, počkejte aspoň na převaz.“ „Promiňte…,“ vypadne ze mě omluva a opravdu se stydím. „Jedl jste?“ ukáže k téměř netknuté snídani. „Ještě budu,“ odpovídám. „Tak se najezte a když vám nebude hůř, zítra půjdete domů. Máte víc štěstí než rozumu,“ odvětí a přesune se na souseda. Já demonstrativně začnu ukusovat z rohlíku a zakrývat slzy, které mi bolestí občas z očí ukápnou.

Sedám si na postel a koukám na strom před oknem, na kterém nějaká dobrá duše právě nasypala zrní do krmítka. Ne že bych byl ornitolog, ale nic zajímavějšího se tu neděje.
Za chvíli se vrací sestra a převazuje mi hlavu. „Máte hezkou ozdobu. Nemyslím ten obvaz, ale těch osm stehů.“ Jen přikývnu a řeknu hmmm.

Říkám si, kolik je písniček, básní nebo přirovnání typu být volný, svobodný jako pták, lítat si po světě a tak. Ale co o životě ptáků víme? A co víme o životech jiných lidí, jejich myšlenkách, pocitech. A jak moc se můžeme mýlit, když si myslíme, že ten druhý něco chce, po něčem touží…

Z myšlenek mě vytrhuje zaklepání na dveře pokoje. „Dále,“ zavolá soused. Dveře se s lehkým vrznutím otevřou. „Co si přejete, krásná slečno,“ ptá se tím nejvlídnějším hlasem jakého je můj spolunocležník, nebo spolupokojník, schopen. „Jdu na návštěvu,“ zazní mi dobře známý hlas, rychle trhnu hlavou směrem ke dveřím což mi způsobí ostrou bolest. V paprscích dopoledního slunce, se blíží Lucie.

„Můžu?“ zeptá se a ukáže vedle mě na postel. Přikývnu. „Přinesla jsem vám colu a pomeranče. A taky kapučíno,“ podává mi kelímek ze Starbacksu s mým oblíbeným nápojem. Usměju se na ní a přemýšlím o tom, jak hrozně musím vypadat v tom erárním pyžamu a se síťkou na hlavě. „Ten, co stál za vámi, vám rozbil o hlavu půllitr. Jak jste spadnul, bylo všude plno krve a ti kluci utekli. Přišla jsem vám poděkovat, že jste se mě zastal.“

Přemýšlím co chytrého na to říct. „No, abych řekl pravdu, vždycky jsem chtěl zemřít jako hrdina. Vynést dítě z hořícího domu a při tom si popálit plíce, vrhnout se s výbušninou u pasu pod tank nepřítele a ubránit poslední most nebo něco podobného. A zatím jsem jen padnul po první ráně a ještě ani nezemřel,“ pokusil jsem se o toporný vtip a křečovitý úsměv, při kterém jsem opět vysyknul bolestí… „Bolí to?“ zeptala se Lucie a lehce se dotkla mé hlavy.

Její ruka zůstala na zátylku, zlehka sjížděla na krk za který si mě lehce přitáhla a políbila. Cítil jsem na rtech příjemnou vůni jejího lesku na rty, na tváři mne šimraly její vlasy a hlava se mi točila jak buben pračky při ždímání. Tisíce myšlenek bylo třeba bleskurychle vytřídit, aby ze mne vypadlo tiché: „To ne. Tohle nechci.“

Výraz Lucie se změnil. Po třech vteřinách překvapeného ticha ostře řekla, že takhle ji ještě nikdo nikdy neurazil a odešla. „Ty vole, mám ti za ní běžet?“ vypálil rychlou otázku soused. Jen jsem zavrtěl hlavou. „Chlape, ty jsi musel dostat pecku, jsi se normálně zbláznil,“ zlomil nade mnou hůl soused a zase se otočil. Můj zrak se z podlahy pomalu vracel ke stromu za oknem, jehož větve se z kmene větví jak možnosti, které v životě, tak jak rosteme, dostáváme. Jenže nemůžeme růst jako strom a mít desítky větví a stovky výrůstků. Můžeme si vybrat jen jednu jedinou cestu. A tu jsem si, zároveň se zahozením téhle šance, kterou už nedostanu, vybral…