Děti chtěly pořád něco kupovat. Jedno pravidlo nás zbavilo většiny proseb

Nejhorší jsou ty malé věci. Samolepky. Gumičky. Přívěsky. Blbůstky za pár korun, které vypadají nevinně, takže člověk někdy ani nemá chuť dělat z nich velkou výchovnou otázku. Jenže když jich je několik týdně, začnou se doma hromadit.

Často nešlo ani tak o samotnou věc jako o ten okamžik. Dítě ji vidělo, chtělo ji a potřebovalo ji mít právě teď. Pokud jsem řekla ne, následovalo přesvědčování, vysvětlování a někdy i uražený výraz, jako kdybych právě odmítla financovat jeho základní životní potřeby.

Když jsem někdy podlehla, přišel další problém. Nová věc byla doma, chvíli se používala a potom se velmi často přidala k ostatním věcem, které už nebyly tak zajímavé.

Jednoho dne jsem si řekla, že už toho máme dost. Nechtěla jsem dětem zakazovat všechno, co se jim líbí, ale zároveň jsem nechtěla být člověkem, který při každé návštěvě obchodu řeší další malý nákup. A tak jsme zavedli jednoduché pravidlo.
Když něco opravdu chtějí, nekupujeme to hned.

Místo toho jsme věc vyfotili. Zní to možná trochu směšně, ale najednou se tím celá situace změnila. Dítě dostalo možnost si přání ponechat, ale zároveň nemuselo odejít z obchodu s pocitem, že právě přišlo o největší životní příležitost.

Fotka zůstala v telefonu a my jsme se k ní mohli vrátit později. Začalo být zajímavé sledovat, co se s těmi „strašně důležitými“ věcmi děje. Velká část z nich úplně zmizela.
Některé věci naopak zůstaly. Po týdnu se k nim dcera vrátila a pořád je chtěla. V takovém případě jsme se mohli rozhodnout, jestli má smysl je koupit. A přiznávám, že mi tenhle systém začal vyhovovat i z jiného důvodu. Přestala jsem být v obchodě ta, která musí říkat ne.

Nemusela jsem vysvětlovat, proč další plyšák opravdu nepotřebujeme. Nemusela jsem se hádat o desetikorunovou věc u pokladny. Stačilo říct, že ji vyfotíme a uvidíme později.
Tím se z okamžitého konfliktu stal vlastně odklad. A dítě mělo pocit, že jeho přání nezmizelo úplně. Postupně jsme pravidlo začali používat i mimo obchody. Když děti něco vidí na internetu nebo v katalogu, mohou si to uložit. Když o něco opravdu stojí, vrátíme se k tomu později.

Samozřejmě to neznamená, že už doma nekupujeme nic impulzivně. Nejsem tak naivní. Občas něco uvidím já a rozhodnu se, že to nutně potřebuju, přestože jsem to před pěti minutami vůbec neznala. Ale u dětí ten rozdíl vidím opravdu výrazně.

A možná největší překvapení je, že se tím změnil i jejich pohled na samotné nakupování. Už vědí, že když se jim něco zalíbí, neznamená to automaticky, že to musí mít. Některé věci prostě chvíli počkají. Někdy se dokonce ukáže, že bez nich můžeme docela dobře žít.