Děti konečně usnuly. A já zjistila, že vlastně nechci být s manželem sama

Po celém dni se těším na jedinou chvíli. Až děti konečně usnou, v bytě bude ticho a já si budu moct na chvíli sednout. Jenže poslední dobou jsem si začala všímat něčeho, co se mi přiznává opravdu těžko. Když večer zavřu dveře dětského pokoje a konečně mám volno, vůbec netoužím jít za manželem. Toužím být sama.

Děti konečně usnuly. A já zjistila, že vlastně nechci být s manželem sama Děti konečně usnuly. A já zjistila, že vlastně nechci být s manželem sama Zdroj: Canva

Ještě před pár lety bych si něco takového neuměla představit. Večer byl náš. Děti usnuly a my jsme si sedli na gauč, povídali si, pustili seriál nebo si dali skleničku vína. Někdy jsme šli spát a dlouho si povídali. Jindy jsme se milovali. Byla to ta část dne, kdy jsme zase byli manželé a ne jen dva dospělí lidé, kteří se starají o děti.

Dnes večer zavřu dveře od dětského pokoje a první, co mě napadne, je: Konečně. Konečně nemusím nikomu odpovídat. Nikdo po mně nic nechce. A pak projdu kolem obýváku, kde sedí manžel.

„Pojď za mnou,“ řekne třeba. A mně se chce skoro brečet. Už na něj prostě nemám energii. Celý den jsem něčí máma. Někdo na mě mluví, sahá na mě, něco po mně chce. Ráno vstávám s dětmi, připravuji snídani, řeším oblečení, školu, školku, kroužky, jídlo, nákupy a všechno to neviditelné kolem. A když děti konečně usnou, mám pocit, že moje tělo i hlava křičí jediné: Nechte mě chvíli na pokoji.

Takže místo romantického večera si vezmu telefon, zalezu do postele a pustím si něco, na co se můžu dívat sama. Začalo mi docházet, že jsem si možná dlouho představovala odpočinek úplně špatně. Myslela jsem si, že až děti usnou, budu chtít být s manželem. Jenže já nechci další interakci.

Chci ticho. Dát sprchu bez toho, aby někdo bušil na dveře. A hlavně nechci mít pocit, že i večer musím být ještě něčí partnerka, když už jsem celý den byla matkou, kuchařkou a uklízečkou. Je mi kolikrát líto manžela, mám trochu pocit, že mu tím ubližuji, ale teď prostě vím, že víc pro rodinu, než to, že budu taky jednou dělat něco, co chci já, udělat nemůžu. A jsem ráda, že to manžel respektuje. Věřím, že až se trochu čas posune, vrátí se i naše večery dů původního normálu, ale teď to prostě nedávám.

Přečtěte si také

Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?

Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?
  • Anonymní
  • 10.11.26
  • 780

Je mi třicet, nemám partnera a sex mě nikdy nezajímal. Zatímco moje kamarádky už na střední škole řešily první kluky, líbání a později společné bydlení, já jsem přemýšlela úplně o jiných věcech....

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
564
9.10.26 07:28

Tak manžel to sice respektuje, ale za pár let, až si s ním už jakože konečně budeš ty večer chtít sednout, už nebude chtít on. A počítej s tím, že jakmike se kolem něj otočí žena, která ho bude vnímat a bude s ním mluvit, zdrhne ti.
S tímhle přístupem tomu jdeš vyloženě naproti. Přitom by stačilo s ním mluvit, vysvětlit mu to, trochu ho zapojit do dění, abys měla trochu víc času a hlavně mu dávat najevo, že ho miluješ a vážíš si ho, i když teď nemáš sílu na intimnosti, ať už se pod nimi skrývá cokoliv.

  • načítám...
  • Zmínit
93
9.10.26 13:38

@Parvaneh

Alebo to dopadne tak, ze sice nikam neodide, ale uz bude po veceroch tiez radsej sam. A budu z vas dvaja spolubyvajuci. Uz sa to nikdy nepodari obnovit tak, ako to bolo na zaciatku.
Ono to ani nie je o sexe, intimnom zivote ako takom, ale o tom, ze zo vztahu vyprcha take to „som tu pre teba“. Potom si to prve odskace intimita a sex a po case bude partner tazko frustrovany a nastanu pochybnosti. A aj ked sa v buducnosti nieco zmeni, nastanu pochybnosti „ci to nie je len preto, lebo sa boji, ze odidem“. Taka strata dovery. Zial.

  • načítám...
  • Zmínit