Děti rostou. Jen jejich věci nějak neubývají

Méně příjemné je zjištění, že spolu s dětmi nějakým záhadným způsobem neroste jejich potřeba věcí. Ta totiž neroste.Ta doslova exploduje.

Děti mají čtyři roky a potřebují oblečení, boty, pyžama, bundy, čepice, rukavice, plavky, holínky, tenisky, přezůvky a patrně ještě speciální obuv pro případ, že by se rozhodly jít pěšky na Mars.

Navíc hračky. Hračky jsou zvláštní biologický druh. Když je přinesete domů, mají tendenci se rozmnožovat. Nejspíš nepotřebují vodu ani světlo. Stačí jim zavřená skříň a několik měsíců. Jednou za čas otevřu šuplík a najdu v něm něco, co jsem v životě neviděla. A někdy i cosi, co vypadá jako součást vysavače, ale podle dítěte je to nezbytná součást nějaké hry, kterou jsme hráli naposledy v roce 2021.

Nejhorší je, že se člověk těch věcí nemůže jednoduše zbavit. Protože dítě si přesně ve chvíli, kdy něco po půl roce konečně vyhodíte, vzpomene, že to byla jeho úplně nejoblíbenější věc na světě.

Výtvarné potřeby jsou další kapitola. Děti podle všeho potřebují takové množství pastelek, fixů, vodovek, temper, štětců, lepidel, barevných papírů, samolepek a třpytek, že kdybychom se někdy ocitli bez elektřiny, můžeme začít vyrábět vlastní měnu. A přesto se každý týden ukáže, že nám chybí přesně ta jedna barva, kterou nutně potřebujeme.
A pak největší záhada celého rodičovství. Jak může dítě během roku vyrůst z patnácti kusů oblečení? A najednou máte doma archiv dětského textilu, který by při správné organizaci mohl sloužit jako depozitář Národního muzea.

Občas mě napadne, že bych měla udělat radikální úklid. Všechno, co nepoužíváme, pryč. Všechno, z čeho děti vyrostly, prodat nebo darovat.

No a pak otevřu krabici s věcmi z doby, kdy byly děti malé a strávím půl hodiny prohlížením miniaturních ponožek, prvních botiček a nějaké naprosto nesmyslné plastové hračky, kterou si pamatuju z jejich úplně prvních Vánoc. A samozřejmě ji nevyhodím.

A tak doma dál přibývají věci, zatímco děti rostou. Jednoho dne snad vyrostou úplně. Přestanou potřebovat nové boty každých pár měsíců, přestanou ztrácet pastelky a možná si dokonce samy uklidí pokoj. A já si tehdy nejspíš povzdechnu, že mi ten jejich neustálý chaos vlastně chybí.