Dětství na nás zanechává své stopy

Jsem snad špatný člověk, když jsem se narodila špatným lidem?!

*

Snad každý dělá v životě chyby a kdo tvrdí, že ne, tak podle mě lže. Začnu tím, že mé dětství bylo velmi těžké, rodiče se rozvedli a máma se nedokázala postarat sama o tři děti. Nepracovala, takže peníze nebyly ani na základní potřeby. Ony by byly, ale byla silná kuřačka a kafe a víno k jejímu životu prostě patřily, takže téměř celé dětství jsem žila jen na suchém chlebu, který byl snídaně, oběd a když se zadařilo, tak i večeře, proto jsme s bratry vypadali jak z reklamy na hlad.

Někdy ve 12 letech jsem se rozhodla, že se o domácnost postarám já. Tak jsem začala hospodařit s penězi. S mámou jsem se domluvila. Pochopte, ona byla jiná, jednodušší, jak to jen napsat… rozumu moc nepobrala. Dohodla jsem se s ní, že na její potřeby (cigarety, kafe, víno) vždy mít bude, ale jinak se o peníze postarám.

Můžu říct, že to i fungovalo, najednou jsme doma poznali i jiné jídlo než chleba. Koupila jsem sem tam jogurt a zaplatila jsem obědy z místní fabriky. Jeden oběd denně, o který jsme se podělili. Konečně teplé jídlo!

Ale přiznávám, že ne vždy jsem byla rozumná a brala mámu takovou, jaká je. Nutila jsem ji být i pro nás maminkou, jakou mají ostatní. Ovšem to nebylo nikdy v jejích silách. Dětství jsem nějak přežila a když mi bylo 15, můj strejda mi platil školu, abych se mohla aspoň vyučit. Na nějakou další nástavbu a maturu jsem mohla zapomenout, ale díky bohu alespoň za nějaké vzdělání.

Když jsem od mámy odešla, tak to šlo z kopce. Starší bratr byl už dávno pryč, žil u babičky. Mladší bratr to nevydržel a někdy, když mu bylo kolem 10 let, nahlásil mámu na sociálku a šel do dětského domova.

Já si zařídila jakž takž svůj život a z domova si ho brala na víkendy, svátky a narozeniny… Stejně ho ten život poznamenal a skončil na drogách. Ovšem tohle dětství se i se mnou táhne celý život. Vyrůstala jsem bez lásky a teď si ji vyžaduji po partnerovi. Snažím se žít život nejlíp, jak umím. Mám nádhernou holčičku, za kterou bych dýchala, ovšem vztah s partnerem neumím vybudovat.

Pořad si říkám, jestli je to tím, jak jsem vyrůstala, nebo povahou či nějakým genem po rodičích? Jak jen být šťastná a dělat i ostatní, co miluji, šťastné? Přítel mě srovnává s ostatními a jsem až moc náročná, co se týče citů, ale nemůžu si pomoct…

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
Anonymní
22.6.18 06:48

Jsi bojovnice..ano a tvoje citová závislost na partnerovi pramení z nedostatku lásky v dětství. Není to láska,jaká má být,jsi na něm závislá. Pokud ti mohu dát radu,navštiv psychologa a začni s ním tuto situaci řešit. Můj bývalý partner vyrůstal úplně stejně,oba rodiče alkoholici,z bytu je vystěhovali do pochybných ,,garáží" za město,kde žili ti nejvíce nepřizpůsobiví. Chodili špinaví do školy,protože jim máma nevyprala,neměli se pořádně kde umýt. Můj život s ním byl peklo. Já ho vždycky litovala,snažila se mu pomoct se s tím vším vyrovnat,ale byla jsem na to krátká. Považuji se za hodně silnou osobnost,ale po pěti letech jsem ho opustila. Byl na mně šíleně závislý,měl potřebu mě neustále kontrolovat, obviňoval mě z nevěry a někdy byl až téměř plačtivý,že se bojí,že ho opustím. A paradoxně to byl ten hlavní důvod,proč jsem to udělala. Prostě se ten tlak nedal vydržet. Nejsi špatný člověk,jen jsi se narodila matce,která děti mít neměla. Proto dělej co nejvíc proto,abys tím netrpěla po zbytek života. Dělej to pro sebe a svou rodinu,ať můžeš být šťastná! :kytka:

  • Nahlásit
311
22.6.18 07:19

Zajímavý deníček. Měla jsem doma něco podobného. Když si budeš chtít někdy popovídat, napiš zprávu :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
859
22.6.18 07:27

Ahoj, díky za tvou sebereflexi. Svádělo by to jen si stěžovat na nepřízeň osudu, ale ty děláš mnohem víc. Ten nadhled a schopnost propojovat si rány minulosti s bolestmi dneška - to je skvělé, že to dovedeš (ne každý to tak má).

Dokážu si představit, že se s tím časem popereš sama, jako zatím vždycky. Na druhou stranu přesně pro tyhle chvíle existuje psychoterapie, která ti to může celé hrozně usnadnit. Život tě někde tlačí jako nepadnoucí boty (no jo, narostla jsi do krizových podmínek a najednou máš žít v podmínkách klidných), tak je fajn mít někoho, kdo ti bude pomáhat „vyšlápnout“ si ten život tak, abyste si navzájem seděli víc.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
22.6.18 07:42

Určitě něco z dětství zůstane v člověku.
Sama si pamatuji převážně samé pozitivní věci (neměla jsem zase tak těžké dětství, „jen“ mi umřela máma ještě před začátkem školní docházky, táta se snažil), ale prostě tam ten jeden článek, který by mi jako ženě poradil, chyběl. Měla jsem i macechy, ale ty preferovaly vlastní krev.
Ten rozdíl ve výchově a toho co je ve mně z dětství (a že bych mohla být jiná) si uvědomuji až nyní s mými rostoucími dětmi.

  • Nahlásit
Anonymní
22.6.18 07:44

Zakladatelko, prožila jsem podobný osud jako dítě. Tím, že jsem neměla tu potřebnou lásku od svých rodičů, ani prarodičů, snažila jsem si to vše kompenzovat na svých dětech a partnerovi. Úmysl dobrý, ale neznala jsem tu správnou míru. Když se mi nedostávalo citově toho, co jsem si představovala, byla jsem nešťastná a pokládala si stále dokola otázku, kde dělám chybu a proč zase já. Teprve až věta ze strany mých nejbližších „Tvoje láska nás neskutečně dusí“ mě nakopla a já spousty věcí opravdu přehodnotila. Nejsi špatný člověk, to určitě ne, ale prostě chceš mít vše tak „dokonalé“, jak jsi si to vysnila, protože jsi to sama nezažila.

  • Nahlásit
Smazaný anonym
22.6.18 08:30

Moc zajímavý deník a velmi obdivuhodný tvůj pohled na věc :*
Zkus navštívit psychologa :hug:

  • Upravit
Nature00
22.6.18 14:22

Mam podobnou zkusenost. Mama zavisla na sve televizi a pivu. Musela jsem se starat o bratra a musel jsem uklizet. Kazdy vikend cistit koberce kartacem rucne, kdyz nebylo umyte nadobi vecer, vyhodili ho do popelnice atd. Bratra milovali, ja byla ta cerna ovce rodiny. Nesu si psych.poruchu, ve svych 30 letech jsem na ad a mam za sebou terapie. Diky poruse jsem ale dokazala zastavit tu nenavist k mame ktera me tak hrozne nicila. Naucila jsem se davat emoce a ne je furt zazdivat do pozadi. Snazim se nemit vse dokonale, protoze to se u nas muselo. Takze beru to takove jake to je a veci co bych mela umet z detstvi se ucim nyni. A dekuji za to me psych.poruse, jinak bych asi zila furt v nejake nenavisti a v ruznych presvedceni o lidech. Takze radim, zajit za terapeutem tam se hrozne cloveku ulevi a ukazou veci ktere jsme celou dobu nevideli. :srdce:

  • Nahlásit
4981
22.6.18 20:06

Jsi velmi silná osobnost! Dokázala ses vzepřít osudu a vybudovat spokojenou rodinu. Máš být na co hrdá! Tvoje potřeba lásky je pochopitelná. Pokud je Tvůj muž osvícený pochopí to a určitě je s Tebou proto jaká jsi. Jestli Tebe samotnou ta potřeba lásky „uzira“ zkus se spojit s psychologem. Držím palce ať vám daří dobře a že své minulosti si vezmi jen to pozitivní a to je to, že tě naučila být samostatná a umět se o sebe postarat. :kytka: :kytka: :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3395
22.6.18 22:24

Zajdi k šikovné psycholožce, nedokáže tady nikdo z nás posoudit, jestli zvládneš situaci ustát sama. Nevím, jak vypadá tvé vynucování si lásky od partnera. Co bys chtěla? Aby Ti každý den říkal, že tě má rád? Jaká je tvá představa, abys byla spokojená? Pokud najdeš odpověď, zkus si zavřít oči a představit si to.

  • Nahlásit
  • Zmínit
12714
23.6.18 22:13

I přes nelehký osud stále bojujete a chcete dát své holčičce to, co jste sama neměla :srdce: Nebuďte na sebe tak tvrdá, se vztahy do jisté míry zápolíme všichni :hug:

Držte se :srdce:
adminka Lucka

  • Nahlásit
  • Zmínit
11595
24.6.18 19:32

Ja zastavam nazor, ze stastnym nas neucini nikdo jiny krome nas. Ani to nikdo jiny nema v moci a nemuzeme to po nem chtit. To je sobecke. Lasku davat a prijimat se da naucit, ale nemuzes si ji vynucovat ani narokovat, to nefunguje. Zacni fakt tim, ze budes spokojena sama se sebou a uvidis, jak bude okoli pozitivne reagovat.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1
5.7.18 21:05

Velké díky

Děvčata moc děkuji za povzbudivé komentáře tohle si přečíst mě neskutečně nakoplo a zvedlo náladu :srdce: jasný neznáme se a těžko soudit na základě nějakého deníku ale slyšet povzbudivé slovo od kohokoliv je povzbudivé a náladu i pozitivní myšlení to prostě vleje do krve :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
15.8.18 00:15

Ahoj, Tvuj příběh me velmi zaujal, protože jsem mela podobné trable v dětství. Rodice sice oba dva, a k jidlu nejak tak bylo vzdy něco (i kdyz velmi skromně), protoze oba holdovali alkoholu, cigateram, automatům a i hádkám, ktere pak končili domácím násilím a ja tak byla svedkem věcí, které normální člověk vidí jen ve filmu, nebo v nocnich můrách. Teď jsem dospělá a poucilo me to v tom, že se snažím vybudovat rodinu tak, aby moje děti netrpely jako já a aby to byl především šťastný domov. Po partnerovi vyžaduju silný cit, náklonnost, mazlení a věčné ujišťování, ze mě ma rad, i kdyz vim, ze má. Zajímalo by mě, zda to mas podobně. Většinou se rodice pak chovaji ke svym dětem podle vzoru svych rodičů, ale ja to citim naopak. Nechci opakovat jejich chyby. Mas to take tak? Nebo citis, ze te to poznamenalo nejak jinak?

  • Nahlásit
  • Zmínit