Dlouhá cesta k druhému dítěti 2

V předchozím deníčku jsem popisovala naše šestileté snažení o druhé miminko, které bylo zakončené úspěšným embryotransferem (vložením oplodněného vajíčka).

*

Přečtěte si také první díl deníčku »

Těhotenství probíhalo od začátku bez problémů, žádné nevolnosti, nechutenství nebo dokonce omdlévání, jak kdybych těhotná vůbec nebyla. Jediná věc, která mi dělala starosti, bylo občasné bolení břicha na pravé straně, ale přičítala jsem to tomu, že miminko je už dost velké, tak se to tam rozpíná nebo tam mimčo prostě tlačí nějakou částí těla.

Pohyby jsem u první dcery začala cítit v 17. týdnu, tak jsem čekala, že u druhého těhotenství to bude ještě dřív, ale k mému nemilému překvapení jsem si musela počkat až do 19. týdne, zato byly o dost intenzivnější a ke konci už vyloženě bolestivé, což mi teda přišlo trochu divné, ale nechtěla jsem ze sebe dělat před doktorem hysterku. Všechny kontroly u gynekologa proběhly v pořádku, a když jsem se zmínila o bolesti břicha a nepříjemných pohybech, tak jsem byla ujištěna, že je to naprosto normální, takže jsem to dál neřešila.

V den termínu porodu jsem byla na kontrole v porodnici, kde mi pan doktor řekl, že se zatím nic nechystá a objednal mě na další kontrolu za pár dní.

Ten den jsem vyzvedla dceru ze školy jako obvykle, zašla jsem s ní na hřiště, kde jsme si s kamarádkou dělaly srandu, že porodím asi až příští rok. Večer mě opět začalo bolet na pravé straně, tak jsem si šla lehnout a doufala, že to zase přejde, ale o půlnoci mě bolest probudila a od té doby jsem jen střídala záchod a sprchu, kontrakce jsem měla nepravidelné a dlouho po sobě, ale bolest břicha se stupňovala.

Nechala jsem manžela spát asi do pěti, ale pak jsem dostala strach, jestli se mi neodlučuje placenta nebo nějaký podobný horor, tak jsem mu řekla, ať jde vyjet s autem, že si myslím, že porod je dle kontrakcí ještě daleko, ale chci, aby mě raději zkontrolovali v porodnici.

Do Podolí jsme dorazili asi v šest ráno, kontrakce pořád nepravidelné, kolem deseti minut a celkem v pohodě, až mi bylo trapně, že je tam s tím jedu otravovat. Natočili mi monitor, tam kontrakce naštěstí vidět byly, i když se mnou nic moc nedělaly. U první dcery jsem už touhle dobou lezla bolestí po stropě a volala maminku :-D.

Doktorka mě vyšetřila a řekla mi, že je to stěží na tři, ale že si mě tam pro jistotu nechají, když jsem druhorodička, i když měli ten den nával, za což jsem teda děkovala všem svatým, protože představa třičtvrtěhodinové cesty domů a zase zpět mě opravdu nelákala. Při vyšetření jsem se doktorce zmínila, teď už důrazněji, že mě bolí na pravé straně břicha i mimo kontrakce a že mi to nepřijde normální, tak mi řekla, ať se jdeme s manželem ubytovat na box a že mi udělá pro jistotu vyšetření krve, jestli není v těle nějaký zánět.

Šla jsem tedy na porodní pokoj a manžel do auta pro věci. Než se stihl vrátit, tak mi praskla voda, celkem potopa, u první mi odtékala průběžně od první kontrakce, takže tohle mě tak překvapilo, až jsem nadskočila :-D. Bylo mi jasné, že teď teprve začnou ty pravé bolesti, tak jsem vlezla do sprchy a čekala. Kontrakce trochu zesílily, ale pořád byly mezi nimi celkem dlouhé pauzy a daly se vydržet. To už jsem se viděla, jak tam takhle strávím celý den, než se otevřu.

Porodní asistentka mě ale rychle při vyšetření vyvedla z omylu, ukázala pět prstů a říká mi, že se jde připravit, že tohle bude rychlovka. Jakmile odešla, tak říkám sestřičce, že chci ale epidurál, že bez něj to nedám, a ona, že už je bohužel pozdě, tak jsem při vzpomínce na předchozí porod začala propadat panice. To není možné porodit jen tak bez ničeho, aspoň teda u mě ne. Za půl hodiny mě přišla PA znova vyšetřit a ptá se mě, jestli už cítím tlak, že jsem na devět centimetrů, tak jsem na ni zůstala civět, jestli se nezbláznila, že kontrakce ještě nejsou tak hrozné, tlak necítím a mám už rodit? Tak mi pomohla na křeslo na bok, ať si prodýchám tři kontrakce, aby mimčo dorotovalo a jdeme tlačit. Ty tři kontrakce byly fakt hnus (jediný za celý porod) a tlačit se mi taky moc nechtělo, měla jsem pocit, ze snad puknu a stejně nic, tak mě PA musela nastřihnout a malá pak hladce vyklouzla ven.

Ema byla krásná, nezmuchlaná, apgar samé desítky, tak nám ji tam asi půl hodiny nechali tak, jak byla, a pak teprve PA přestřihla pupečník a vzala si ji na zvážení.

Pak tedy následovalo to nejhorší z celého porodu – hodinové šití. Doktorka byla ale naštěstí úplně perfektní (ne jako ta řeznice při prvním porodu), snažila se, aby to bolelo co nejméně, pořád něco připichovala a chlácholila, že už to bude. Když bylo hotovo, tak mě PA nabídla čípek na bolest, tak jsem si říkala, že není čas na hrdinství a hned jsem si ho vzala, což byl ten kámen úrazu, který mě málem stál život.

Po porodu jsem se cítila až překvapivě svěží oproti první zkušenosti, kdy mě vezli na pokoj na vozíku, tak jsme se ještě s dalšíma dvěma maminkama, co měly podobný rychloporod, šly ubytovat na krásný nově zrekonstruovaný pokoj a vše bylo zalité sluncem. Na břicho jsem si už ani nevzpomněla, protože jsem v sobě měla tolik léků proti bolesti, že jsem necítila vůbec nic.

Pokračování příště…

Váš příspěvek

Odesílám...
6182
24.2.20 06:51

Tyjo, ty nas napinas teda, ale hlavně že jste to obě dvě zvládly - gratuluju k 2.miminku! :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1226
24.2.20 08:18

Čichám čichám akutní slepák :cert: Jsem vcelku ráda, že jsem už do prvního těhotenství šla bez slepáku i žlučníku :lol: Nějak je těch případů v těhotenství kolem mě hodně :think:

  • Nahlásit
  • Zmínit
737
24.2.20 13:38

Ahoj, zase napinas :lol: ja te tak rada ctu…

Mela jsem podobny rychloporod, ale u me se rozbihala plicni embolie. Po porodu tiha na hrudniku, pote fialove rty a pak o sobe nevim a probudi me az vpich jehly do bricha. 2× heparin, njn trombocyty byly blbe uz v tehu poradne…tak si je ted uz vic hlidam.

  • Nahlásit
  • Zmínit
262
24.2.20 19:43

A kdy bude pokračování? :nevim:

  • Nahlásit
  • Zmínit