Dlouho jsem čekala, jestli mě touha po dítěti přece jen dožene. Nedohnala

Vždyť kolem mě to tak měli skoro všichni. Jedna kamarádka po druhé otěhotněla, další řešily školku, kroužky a dětské nemoci. A já si říkala, jestli se mnou není něco špatně, když pořád nic necítím.

S přibývajícím věkem navíc začalo být rozhodování nepříjemně konkrétní. Najednou už to nebylo „možná někdy“, ale „jestli vůbec, tak asi brzy“.

Mám přítele, který by dítě chtěl. Nikdy mě do ničeho netlačil, ale věděla jsem, že kdybych řekla ano, byl by rád. A tak jsem si jednoho dne řekla, že tomu prostě dáme šanci.

Jenže místo očekávání přišel obrovský strach. Řekla bych, že až panika.

Každý měsíc jsem přemýšlela, jestli jsem náhodou neotěhotněla, a přistihla jsem se, že si přeju, aby test vyšel negativně. Když přišla menstruace, cítila jsem obrovskou úlevu. Postupně jsem se začala vyhýbat sexu v období, kdy by mohla být ovulace. Vždycky jsem se po tom dlouho sprchovala a doufala, že ve mně „nic nezůstalo“.

Bála jsem se ale Ondrovi přiznat, že to tak mám. On se na nic neptal, ale bylo na něm znát, že je to pro něj důležité. Vlastně jsme se tím oba začali vzdalovat.

A pak mi začala meškat menstruace. Úplně jsem se klepala, když jsem si dělala těhotenský test. Chvíle, než se objevila jedna čárka, byla nekonečná. Jenže menstruace nepřišla ani později a musela jsem na gyndu. Zřejmě to bylo celé způsobené psychikou, protože doktorka na nic nepřišla a o pár dní později měsíčky dorazily.

A právě tehdy mi došlo, že musím Ondrovi říct, že takhle už to dál nechci. Rozhodla jsem se nechat si zavést tělísko.

Rozešli jsme se. Asi to tak mělo být.

O pár měsíců později jsem potkala Jindřicha. Je o dost starší než já a má dospělé děti. Nejsem do něj tak zamilovaná jako do Ondry, ale zase vím, že po mně nebude chtít vlastní děti.

A vlastně se mi tím ulevilo.