Do jaké míry můžeme rozhodovat za naše děti?

Někdy člověk opravdu neví, co má dělat, co je správné a co ne. A tak se z toho aspoň vypíše…

*

Můj život nebyl nikdy úplně normální. Aspoň já jsem to tak vnímala. Rodiče si nás se ségrou pořídili dříve, než vlastně chtěli, prostě jsme se stali a podle toho to taky mnohokrát vypadalo. Spíše jsme se vychovávaly samy, zatímco rodiče se věnovali svým aktivitám, jak volnočasovým, tak podnikatelským.

V mých 13 letech se rodiče rozvedli, já zůstala s mamkou a sestra začala nekoordinovaně pendlovat mezi mamkou a taťkou. Tenkrát sešla z dobré cesty, chytla se nějaké party a hrálo jí do karet, že rodiče spolu téměř nekomunikovali, takže jí dlouho procházelo, když každému z rodičů tvrdila, že je u toho druhého, a ve skutečnosti byla bůhvíkde.

Čas plynul, já byla s mámou, tátu jsem navštěvovala a snažila jsem se jim dělat radost aspoň já, když už sestra byla někde v trapu a rodiče byli neustále volání do školy, chodily pokuty za jízdu na černo atd. Byla jsem, řekla bych, velmi hodné dítě. Vždy jsem udělala, co jsem měla, od rozvodu rodičů jsem doma fungovala jako máma spíše já. Prala jsem, žehlila, uklízela, nakupovala, vařila. Vzepřít se mámě moc nešlo, to bylo vždy dusno, křik, kolikrát i výprask. Máma byla super, ale vše muselo být podle ní.

Rozvodem nám hodně klesla životní úroveň a já jsem byla od 16 let zvyklá chodit na brigády a velmi brzy jsem si prakticky všechny výdaje krom bydlení a jídla platila sama. Ani mi to nevadilo, tak jako mámino neustále kňourání, jak je všechno drahé, že ona to už nedává, že mému otci zůstalo vše a má se jako čuník v žitě, zatímco ona pořád musí dřít a kolikrát je ráda, když má za co zaplatit nájem. Jednoduše, bylo to s ní těžké. Špatně snášela samotu, ať po stránce emoční, praktické i finanční. Dělala si ze mne dceru, partnera i kamarádku, byla jsem prostě to, co momentálně potřebovala. Ale nechci, ať to vyzní zle. Určitě se i v těch těžkých chvílích snažila být mi tou nejlepší mámou, jen prostě její psychická nevyrovnanost byla někdy silnější než ona.

Ale zpět ke mně. Svou odlišnost jsem si začala uvědomovat velmi brzy, kdy mě to táhlo vždy spíše k ženám než k mužům. A i osud mi vždy do cesty mnohem více posílal ženy. Nemusela jsem ani nijak aktivně vyhledávat na seznamkách nebo gay barech, prostě mne ženy balily v normálních situacích jako ve škole a později v práci. Bylo i pár mužů, kterým jsem se zalíbila, jenže to jsem většinou neopětovala, či opětovala, ale spíše jen ze zvědavosti a abych zjistila, že s ženou po mém boku je mi prostě lépe.

A tak čas zase plynul, já se ve 20 osamostatnila, odstěhovala jsem se s velkou radostí od mámy. Ta to nesla o poznání hůře. Asi ze dvou důvodů, že ji nechávám doma po našem 7letém intenzivním soužití samotnou a také proto, že jsem šla bydlet se svou tehdejší přítelkyní. Ta nově nabytá svoboda pro mne byla úžasná a velmi náročná zároveň. Zjistila jsem, co to je opravdu se živit sám se vším všudy, do toho jsem dálkově studovala a má láska k přítelkyni začala pozvolna ochabovat, až jsem zjistila, že už je pro mne jen kamarádka. Po dvou letech společného soužití jsme se rozešly, já si našla pronájem sama pro sebe a začalo mé šťastné období. Dostudovala jsem školu, našla jsem si skvělou práci, finančně jsem začala být konečně, poprvé v životě spokojená, byla jsem singl, věnovala jsem spoustu času sobě a svým koníčkům. Ano, byla jsem relativně šťastná.

Svou partnerskou budoucnost jsem nechávala otevřenou a raději jsem o ni ani nepřemýšlela, protože po mém coming outu v širší rodině (do té doby o tom věděla pouze mamka) přišla dost studená sprcha. Hlavně ze strany babičky, která pro mne byla vždy obrovský vzor a autorita. Jejich odpor a znechucení bylo tak silné, že jsem začala věřit tomu, že konám špatně a že bych si asi opravdu měla najít muže a žít tak, jak se sluší a patří. Nicméně byla jsem mladá, slova rodiny mne sice ranila, ale podařilo se mi to odsunout někam do pozadí mého mozku a žít okamžikem, kdy jsem byla volná a svět byl pro mne plný možností.

A jednou, když jsem šla navštívit mámu domů, zazvonil zvonek. Za dveřmi stáli dva policisté. Šli dál. Sdělili nám, že má sestra byla nalezena mrtvá. Rána z čistého nebe, facka, která bolela, jako kdyby vám bodli kudlu přímo do srdce. Po vyšetřování celé události a pitvě byla příčina smrti sebevražda. Můj život se toho dne změnil. A s ním i mé uvažování. Sestra zemřela, rozhodla se tak, vzala si život. Nebyla šťastná, musela se strašně trápit, když se rozhodla k tak fatálnímu činu. Já budu žít, jak nejlépe to půjde. I kvůli ní. Udělám maximum, ať jsem šťastná, ať jsem doopravdy vnitřně šťastná a ať můj život stojí za to!

A tak, ač se to zdálo nereálné, šel život dál. Mamka skončila v rukou odborníků a na medikamentech a já se otevřela myšlence, že jestli mne potká láska, nebudu řešit, jestli bude dotyčná žena a prostě se tomu poddám. A ono to opravdu brzy přišlo.

Jmenovala se Eva, byla o 15 let starší. Ano, je to velký rozdíl, ale možná i díky němu jsme si rozuměly tak, jak jsme si rozuměly. Krom všech těch věcí, které člověk s novou láskou zažívá, jako jsou motýli v břiše, těšení se na toho druhého, malé roztomilé dárečky, vzrušení jen při pomyšlení na vzájemný dotek, tak krom toho tam pro mne bylo také to, že jsem poprvé v životě cítila od někoho opravdovou oporu, jistotu, domov. Rychle jsem začala být přesvědčena, že s touto ženou chci být a zestárnout. Že po jejím boku budu šťastná, že nezažiju hádky, lži, křik, scény, vše to, co bylo u nás doma. Mne bylo 26, jí 41. Chápu, že mnoho lidí si poklepe na čelo, jenže v mých očích, zamilovaných očích, byla tehdy dokonalá. Dokonalá, krásná, inteligentní žena, měla jsem k ní úctu a velký obdiv.

No a tak šel život dál, byly jsme spolu, vzájemně zamilované. Já jsem vždy věděla, že chci děti. Eva děti neměla. Tvrdila, že nikdy neměla štěstí na partnerku, se kterou by je mít mohla a v době, kdy jsme se poznaly si již připadala stará. Mně stará nepřišla vůbec, ona byla realista, říkala, že vajíčka prostě stárnou, a navíc měla úplně jinak placenou práci než já a neuměla si představit přijít (i když jen dočasně) o svou životní úroveň. Můj přislib, že bych ji i s miminkem zvládla uživit jí přišel úsměvný. Ano, peníze jsou relativní. Já jsem, podle mne, vydělávala dost, abych nás zvládla uživit. Samozřejmě by to nebylo na žádné rozhazování a musely bychom šetřit, ale to by bylo jen dočasné, než by se Eva vrátila zpět plně do práce. Jí ta možnost přišla nereálná.

Hodně jsem naše společné rodičovství zvažovala, jestli je to vůbec v pořádku přivést dítě na svět bez otce. Chtěla jsem pro naše budoucí dítě tátu. Prostě někoho, kdo by nám dal nejen sperma, ale kdo by se k dítěti taky hlásil, občas ho vzal na výlet a tak. To Eva rezolutně odmítla. Řekla, že nebude žit ve třech a že rodiče jsou pouze dva. A že jestli chci pro dítě tátu, tak ať si to dítě udělám normálně s mužem a ne s ní. Dala mi pak tisíc dalších důvodů a argumentů, proč je to ok, abychom spolu my dvě to mimčo měly.

Zašla jsem si to probrat i k psychologovi, ale to jsem už neřešila to otcovství, ale spíše případnou šikanu atd. Psycholog mne vyslechl a víceméně naše lesbické rodičovství posvětil s tím, že správnost toho rozhodnutí stejně ukáže až čas. Tak jako je to u spousty věcí… Krom naší neshody ohledně otce dítěte byl náš vztah idylický. Nehádaly jsme se, vždy jsme perfektně komunikovaly, já Evu vtáhla do svého světa a ona mne zase do svého, vzájemně jsme si vyhovovaly a nemohly se sebe nabažit.

Absenci otce jsem si zdůvodnila tím, že přece máme pro dítě jinak ideální podmínky. Máme hodnotný vztah, přesně takový, jaký bych svému dítěti chtěla prezentovat. Po nekonečných hádkách rodičů jsem si hlavně přála neudělat tu stejnou chybu jako oni a slíbila jsem sama sobě, že mé dítě tohle nikdy neuslyší. Slíbila jsem si, že u nás doma se nebude křičet a řvát vulgárně a bít děti ani házet předměty po partnerovi. A tak jsme přistoupily k hledání dárce. Měly jsme opravdu štěstí. Našly jsme milého, chytrého chlapa, který chtěl darovat sperma a dále se ve výchově neangažovat. Pro nás v tu chvíli ideální adept. A tak jsme si plácli a já za dva měsíce viděla //.

A jestli vás zajímá, jak náš život pokračuje dál, ráda napíšu další deníček.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
15
28.6.19 00:33

Moc by mě zajímalo pokračování příběhu

  • Nahlásit
  • Zmínit
3514
28.6.19 01:08

Zajímá. ;) Piš dál. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
46
28.6.19 06:52

Jasně. jsem napnutá jak kšandy. Pokračování prosím

  • Nahlásit
  • Zmínit
1274
28.6.19 07:03

Tesim se na pokracovani :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
3487
28.6.19 07:07

Zajímá. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
7026
28.6.19 10:11

Pokračování si ráda přečtu :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3486
28.6.19 13:08

Nedávno jsem tady v diskusi četla příběh, dá se říct totožný s tím tvým, tam to úplně ideálně nedopadlo, tak si ráda přečtu nějaký lepší konec :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
28.6.19 13:49

Ctive napsano, tesim se na pokracovani :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
14113
28.6.19 14:22

Ahoj, ten zacatek mi nejaky povedomy. Nepsala si tady nedavno, jak se otec nakonec angazovat chce a partnerka to tezce nese?

  • Nahlásit
  • Zmínit
126
28.6.19 15:13

Zajímá. :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
28.6.19 19:15

:palec: :palec: :palec: už teď se těším :)

Příspěvek upraven 28.06.19 v 19:16

  • Nahlásit
  • Zmínit
2151
28.6.19 23:30

Pokracovani prosim :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2151
28.6.19 23:31

@warita mas pravdu, taky jsem si na ten denik vzpomela pri cteni :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
29.6.19 10:44

Trochu povědomý příběh z jiného denícku, kazdopadne pokračování si ráda přečtu ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit