Do jaké míry můžeme rozhodovat za naše děti? 2

O životě
  • Anonymní
  • 04.07.19

Jsem mámou jedné úžasné holčičky, která si žije ve svém batolecím světě a nic ji netrápí. To však bohužel nemohu uplně říct o sobě, tak jsem se rozhodla se ze svých obav a pochyb aspoň vypsat.

Těhotenství bylo opravdu krásné a požehnané období. Byla jsem nekonečně šťastná, avšak přistupovala jsem k němu s respektem a říkala jsem si, že oddechnout si budu moci, až když ten slaďoučký uzlíček budu držet zdravý v náručí. Ale myslím si, že jestli existuje idylické těhotenství, bylo to to moje, to naše. Vztah mezi námi s partnerkou byl krásný, jely jsme do Florencie, k moři do Řecka a na pár krátkých výletů do hor. Byla jsem si naší láskou tak jistá, že jsme se s Evou rozhodly vstoupit do registrovaného partnerství, a tak jsem v osmém měsíci těhotenství nakráčela na radnici a řekla ji své ano. Dokonce jsem si, na přání Evy, nechala změnit své příjmení na její, ať máme všechny tři stejné příjmení, až se miminko narodí. Eva s nadsázkou říkala, že když už nebude mít její geny, ať má aspoň její jméno a já nyní s nadsázkou říkám, že ženy v tak vysokém stádiu těhotenství by měly být dočasně zbaveny svéprávnosti, aby nemohly dělat tak zásadní rozhodnutí.

Věděly jsme, že to bude holčička, a já si s ní stále častěji povídala, když jsem byla o samotě, říkala jsem jí, jak se na ni obě těšíme, jak moc moc jsem si vždy přála malou roztomilou holčičku s copánkama. Vždy jsem si moc přála holčičku Violku po své prababičce, kterou si pamatuji jen velmi matně, ale vím, že to byla úžasná žena s dobrým srdcem. Partnerka se jménem souhlasila, a tak se nám opravdu jednoho krásného podzimního dne narodila překrásná Violka. Můj malý zázrak, celý můj svět.

Před porodem jsem hodně často vzpomínala na jednu mou oblíbenou učitelku ze střední školy. Byla to pro mne moudrá paní a hltala jsem vždy její slova. Jednou nám řekla, že když se ženě narodí dítě, je to velmi zvláštní okamžik a že ta láska se nemusí dostavit hned, automaticky, že vlastně dostanete do rukou něco „nového, možná i cizího“ a ten vztah si k „tomu“ budujete. Ačkoli tuto paní učitelku velmi uznávám, s tím nemohu souhlasit, Violku jsem milovala hned. I teď, když si vzpomenu na ten moment, kdy mi ji poprvé nahou a celou od krve dali na mé tělo, přesně si vybavím ten její malinkatý, překrásný obličejík a do očí se mi derou slzy. Věděla jsem, že mateřství bude asi síla, ale tak velkou nálož emocí a citů jsem prostě nečekala. Byla jsem šíleně šťastná a zamilovaná.

Přijely jsme domů z porodnice a začínal náš nový život, který se pochopitelně točil kolem naší malé princezny. Byla jsem jí neskutečně fascinovaná a dojatá a vůbec jsem nemohla uvěřit tomu (a stále nemůžu), že něco tak dokonalého je „moje“. Těch prvních pár týdnů bylo fakt krásných, Eva se snažila fungovat, jak jen to šlo. Já si z toho pamatuji hlavně, že jsem snad pořád kojila a taky že jsem byla pořád unavená, protože malinká se často budila, v noci hodně plakala a já ji pořád nosila. Eva zařizovala veškerý nutný provoz domu, samozřejmě chodila do práce, nakupovala, vařila, prostě fungovala. Byla z Violky taky úplně paf, pořád si ji mazlila a nasávala její vůni.

Ale jak to tak už bývá, dříve nebo později se snad do každého vztahu začnou vkrádat mráčky a ty první se začaly vkrádat i k nám. První zkouška pro naši vztahovou idylku byla má máma, respektive její návštěvy u nás. Evě prostě vadilo, že je u nás „pořád“, což bylo tak dvakrát v týdnu a že je u nás dlouho. Máma po smrti sestry a s vědomím, že její dcera je na ženy, se začínala smiřovat s tím, že už z ní babička asi nikdy nebude, takže narození vnučky byla pro ni obrovská událost a moc se z ní těšila. Máma od nás bydlí 60 km, takže ano, když přijela, většinou to bylo minimálně na tři hodiny, pro Evu to začínal být problém. Argumentovala tím, že její máma je u nás jednou za tři měsíce. Nerada jsem jí připomínala, že její matka se vyjádřila tak, že babičku mojí dceři rozhodně dělat nebude, takže to bylo zcela neadekvátní srovnání, navíc má další čtyři vnoučata od sestry Evy, které hlídá prakticky denně, takže má dětí víc než dost a z nevlastního vnoučete nijak poprděná přirozeně nebyla.

Tlak Evy se zvyšoval, délka mamčiných návštěv se prodlužovala s přicházejícím jarem a hezkým počasím, a tak jsem byla stavěna do stále více a více nepříjemné pozice, na konci které jsem byla naštvaná na obě – na mámu i na Evu. Na Evu teda podstatně více, protože máma jí fakt nic zlého nedělala a krom pár klasických nevyžádaných babičkovských rad nám do ničeho nekecala. Na mamku jsem pak už byla naštvaná taky, protože si návštěvy začala vynucovat, i když jsem jí do telefonu řekla, že se nám to třeba nehodí, trvala na tom, že chce přijet, že Violku už pět dní neviděla a že se jí stýská a že je doma pořád sama. A tak se to vše ve mne kupilo a kupilo, až to jednoho dne prasklo, a když tu zase máma byla déle, než by bylo podle Evy záhodno, tak jsem normálně v obýváku řekla na rovinu, v přítomnosti všech, jak se cítím, jak na mne obě tlačí a že už toho mám dost. Už mne prostě nebavilo dělat diplomata, tak jsem jim to řekla, sebrala jsem Violku a šla pryč.

Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat, protože vzduch se pročistil, ty dvě si to nějak vyříkaly (asi) a celá situace se začala lepšit. Nicméně měla jsem to Evě hodně za zlé a svým způsobem stále mám.

Druhý šrám našeho vztahu začal vznikat v mé hlavě. Tímto se trochu vracím do svého prvního deníčku, kde jsem psala o tom, jak jsem bilancovala nad tím, zda je v pořádku pořídit si dítě bez tatínka. Tenhle červík se ve mne znovu ozval. Když se na mne Violka třeba podívala těma svýma krásnýma očkama, představila jsem si, že se na mne takto podívá za pár let a zeptá se mne, proč nemá tatínka. A já jí řeknu, že většina dětí má maminku s tatínkem a ona má mě a „mevi“ (máma Evi – „mevi“ tak naše dcera říká mé partnerce, nějak to vzniklo samo, když dcera začínala žvatlat, a už to zůstalo, takže má mámu a mevi, možná to vypadá zvláštně, ale u nás je to už tak zažité, že to zní naprosto přirozeně). A říkala jsem si, zda bude tato odpověď pro dceru uspokojivá a že stejně dříve nebo později bude chtít otce poznat. Pořád to ve mně šrotovalo (a šrotuje) a říkala jsem si, jestli jsem vůbec udělala správně, že jsem na tuto variantu rodičovství dvou žen bez otce přistoupila. Ač jsem s tím souhlasila, začínala jsem být vnitřně na Evu zlá, že mne do toho tak trochu „dotlačila“.

Neznamenalo to, že by se měnil můj cit k Evě a že bych pochybovala o jejích rodičovských schopnostech a lásce, jen jsem si nebyla jistá, zda je správné Evu dceři takto prostě „přidělit“ a upozadit její původ a geny. A opravdu by mne zajímalo, jak to mají jiní homosexuálové, tedy hlavně homosexuální ženy, které si dítě pořídí díky dárci. Je vám to někdy vůči dětem líto, přemýšlíte nad tím stejně jako já?

Do jaké míry vlastně můžeme rozhodovat za naše děti? Já vidím velký rozdíl v tom, když má žena dítě s mužem a pak třeba pozná jinou ženu a manželství se rozpadne. Tady prostě dítě má matku a otce a partnerku matky, později třeba i novou partnerku otce. Ale upřít dítěti otce záměrně? I když ho nahradím jinou ženou… Není už to přes čáru? Jak bychom se cítili my? Sama nevím. Co vím, je to, že jsem měla otce i matku a mé dětství stejně nebylo šťastné. Ale své rodiče neberu jako normu. Jaké to jednou bude pro Violku? To neví zatím nikdo. Nevím to já, ani Eva, ani psycholog ani náš dárce, její biologický otec, který nám pomohl zcela nezištně s nejlepším vědomím a svědomím, že dělá dobrou věc…

Říkate-li si, co ho k tomu vedlo, tak jen ve zkratce, je to člověk, který žije částečně v Kanadě, kde vidí homo rodiny zcela běžně a děti homo rodičů jsou spokojené a šťastně stejně jako děti hetero rodičů. Jenže ano, tady prozatím nejsme v Kanadě, bohužel… Taky si říkám, že by mi asi psychicky pomohlo, kdyby v našem okolí bylo více takových rodin, aby dcera viděla, že nejsme jediní, jenže bohužel, ať se dívám kolem sebe, kam se dívám, prozatím v našem městečku jediní prostě jsme.

Co mne trápí je, že si dcera bude možná celé dětství představovat, jaké by to bylo žít s otcem (tak jako jsem si já představovala, jaké by to bylo žít s rodiči, kteří by se měli rádi a nehádali by se). Ale možná se pletu, třeba to vezme jako fakt, že má prostě nás dvě a nebude to řešit, kéž bych to věděla. Věc, která mne aspoň trochu hřeje u srdce, je vzájemná dohoda mezi námi a dárcem, že je ochoten ji poznat osobně, až bude větší (nikdo z nás přesně nedefinoval věk, kterým se myslí to vetší…) a říct jí, co ji bude zajímat, prostě si s ní popovídat, poznat ji… Ale situace se v průběhu let může změnit a já tu jistotu, že dcera otce doopravdy pozná, zatím nemám.

Poslední, co chci říci, je to, že mne mnozí asi odsoudí za to, že jsem na tohle všechno měla myslet dříve, než jsme si dceru pořídily. A ano, máte pravdu, jenže mateřství mne velmi změnilo. Už nikdy nebudu uvažovat stejně jako předtím. Teď vždy uvažuji na prvním místě za dceru, pak až za mne. Dnes vím jediné, kdybych tenkrát věděla to, co vím teď, udělala bych spoustu věcí jinak… Teď musím hrát s kartami, jaké jsem si nadělila, a tak, ať je Violka co možná nejspokojenější. Je úplně jiné mluvit o dítěti hypoteticky na úrovni plánování a pak to děťátko doopravdy porodit a být jeho máma. Ano, měla jsem asi více poslouchat rad rodičů (jenže oni pro mne nejsou ani vzor, ani autorita), možná jsem měla být jen pragmatická a vstoupit do manželství a prostě si na to všechno nějak zvyknout. Ale to bych tu teď asi psala jiný deníček, třeba o tom, jak žiju ve vztahu jen z rozumu a jsem nešťastná.

Vím jedno, že kdybych se rozhodla být s mužem, abych splnila společenskou normu a založila „normální“ rodinu, asi bych pořád uvažovala nad tím, jaké by to bylo, kdybych bývala šla za svým srdcem. Takhle mohu mít aspoň čisté svědomí sama před sebou, že jsem byla upřímná a jednala v souladu se svou přirozeností. Ale mohu mít úplně čisté svědomí vůči své dceři? Ač jí dávám veškerou svou lásku, nejsem si tím úplně jistá, a je to hrozný pocit… Moc si přeji a doufám, že čas ukáže, že jsem snad neudělala až takovou chybu…

Jestli jste přečetli, děkuji.

Váš příspěvek
Saarka_O
Zasloužilá kecalka 758 příspěvků 04.07.19 00:42

Šťastná máma = šťastné dítě. Pokud Tě Tvá partnerka dělá šťastnou, pak je Violka u vás naprosto správně a co víc si pro ni přát.
Jste dvě osoby, na které se může v životě spolehnout a které ji milují nejvíce na světě a vždy tu pro ni budou. To opravdu není málo. Jiný model znát nebude, takže je možné, že ani ty otázky, kterých se obáváš, nepřijdou. Možná cítíš tlak okolí? Zvědavé pohledy? Proto ty pochybnosti? Dobrý psycholog by pomohl se s tím poprat.

Doporučuji taky YT kanál Dva tátové. Mají svá vlastní 3letá dvojčátka a za sebou moc zajímavý příběh. Problematiku „až se děti budou ptát po mamince“ taky řeší. S náhradní maminkou jsou v kontaktu(je to Američanka), děti ji znají a se dvěma táty vypadají velmi spokojeně a dokonale si je omotaly kolem prstu :)

Hojuza
Kecalka 175 příspěvků 04.07.19 05:58

Myslím, že pokud vytvoříte fungující a milovanou rodinu, tak se dlouho na nic ptát nebude. Možná až bude opravdu velká, tak bude chtít vědět, jak to je, ale ne změnit to. A rozhodně nebude chtít vyměnit milovanou mevu za neznámého tátu. Myslím že to celé moc hrotis a je to nefér vůči tvé partnerce. Věř si a vychovejte z ní sebevědomou a empatickou dívku. Dítě chce jen klidný a láskyplný domov se šťastnými rodiči, ildyz jsou to dvě ženy.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 04.07.19 07:58

Po dlouhé úvaze jsi dospěla k tomu, že chceš mít dítě se svou partnerkou. Hodně jsi nad tím přemýšlela, zjišťovala a udělala jsi vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jak ti to tenkrát přišlo správné. Tehdy jsi vše považovala za správné. Chápu, že tě dítě změnilo a tak můžeš pochybovat, ale uvědom si jedno = jestli bude mít Viola lásku, péči a domov, bude to šťastné dítě. Kolik dětí má rodinu podle norem = svatba, dítě, dům a přitom vyrůstají v násilnickém prostředí nebo v rodině, kde se jim rodiče nevěnují jak mají.
Kdybych měla říct, jestli jsi lepší budoucnost zařídila svému dítěti ty nebo já, byla bys to ty. Já se nechránila a otěhotněla po půl roce vztahu. Partner se k tomu postavil jako chlap, žijeme spolu, budeme dítě vychovávat spolu, milujeme se a plánujeme budoucnost. Přesto není den, kdy bych si nevyčítala, že jsem dopustila vytvořit rodinu tímto způsobem. A budu trnout hrůzou, jestli nám to nepřestane klapat a nezůstaneme s holčičkou samy a ona tak bude vyrůstat bez každodenního kontaktu s otcem.

Uslava
Ukecaná baba ;) 1101 příspěvků 04.07.19 08:18

Nikdy nebudeš vědět, že to, jak se chováš ke svým dětem, jak je vychováváš, co jim dáváš, je dobře a nebo špatně. Dozvíš se to možná až v jejich dospělosti a nebo nikdy. Všechno co si ty sugeruješ je nanic. Dokonce třeba dvojčata žijící v jedné rodině popisují své dětství každé jinak. Moje děti obě mi říkaly, že vždycky nadržuju tomu druhému. Každý to tak viděl ze své pozice. Nemudruj a žij. Nic nevymudruješ. Vždycky uděláme nějaké chyby. Pokud nejde o život, jde o exkrement. Na tom něco je. Každý bychom v životě udělali mnoho věcí jinak. Kdo ne, ať se přihlásí. :D :D No a už neuděláme. Život je krátký. Každý žijeme jak umíme.

Uživatel je onlineBubla Bůčková
Kelišová 7124 příspěvků 04.07.19 09:14

@Saarka_O jo jo idylka servírovana přes sociální sítě :)

Cerva1
Kecalka 103 příspěvků 5 inzerátů 04.07.19 09:18

Důležité je jaké bude mít Violka doma zázemí. A pokud budete s partnerkou ti nejlepší rodiče, a to budete, protože chcete pro Violku to nejlepší. Tak si myslím, že je vaše rodina naprosto v pořádku a Violka bude mít šťastné dětství. Ty jsi měla společensky schvalovany model rodiny a jak to dopadlo…

vantili
Kecalka 273 příspěvků 04.07.19 10:08

Netrapte se s věcmi, které už nemůžete změnit. Pokud Violka ucítí z Vaší strany jistotu, že je vše tak, jak má být, bude to také tak brát. Dle mého názoru jste udělali vše, co se udělat dalo, promysleli celou situaci víc, než 99 % rodičů. Co přinese život nikdo neví, tak se uklidněte, přestaňte „prudit“ sebe i partnerku a užívejte si vzájemnou lásku. Mimochodem nevím co má znamenat nelibost s uzavřením partnerství v prvním odstavci…snad teď jen vše vnímáte pod vlivem splašených hormonů. :kytka:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 04.07.19 10:44

Tak u nas je takovyhle typ rodiny porad jeste opravdu vniman jako dost nestandardni, i kdyz z okoli znam jeden homo par muzsky, ty deti nemaji ale jsou to super strejdove a jeden v zenske verzi a ty damy vychovavaji společně skolkovou holčičku, ktera je jedne z nich asi z predchoziho vztahu a spolecna dvojčátka a jsou sympaticky a v pohode, nas malej je zná a bere to uplne normalne, ze ma jeho kámoška 2 maminky. Nijak to neresi a ta mala vypadá taky spokojene. Samy urcite nejste a za me - lepší dve slusne a starajici se milujici mamky příp. 2 tatove, nez hadajici se mama s tatou co jsou jako vzor uplne na…2 veci jako zrejme ve tve rodine. Kvůli osobnim udajum anonymne…

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 04.07.19 15:30

Vsem Vám děkuji za vesměs pozitivní reakce :-)

Netopirek
Echt Kelišová 9879 příspěvků 04.07.19 21:40

Taky myslím, že to moc řešíš. Moje dcera zas nejspíše řešit proč už nejsme s jejím otcem spolu :nevim:
Pokud ještě šťastná rodina je jednou jakého jste složení ;)

Já mám v okolí jen jedno homo rodinu a tam má každá své dítě. Otcové jsou gejove. Děti ale s „otci“ nejsou v kontaktu. Nikdo o to nestojí. Ale pokud budou mít zájem, tak je můžou představit.

BlaZenkaB
Ukecaná baba ;) 2098 příspěvků 04.07.19 21:43

Krásný deníček, proč anonymně? Vždyť není zač se stydět. :srdce:

Uživatel je onlineWestie777
Povídálka 37 příspěvků 04.07.19 23:18

Myslim, ze vsechno moc resisa hlavne vse vidis jen z uhlu pohledu svych zkusenosti - celym denickem se prolina tve vzpominky na tve detstvi a tva vule, aby dcera nezazila to same nebo nemela ty same pocity. Ale mysli na to, ze prilisnym lpenim na tom, aby deti nemely/nezazily to same co my, muze vyvolat opacny extrem. A hlavne tva dcera je jina nez ty uz z principu - nebude myslet stejne jako ty, je jina povaha, ma jine zazemi. Neni proste treba to tak hrotit.
A ohledne seznameni s otcem a rozhodovani za dite - ty jsi za to dite rozhodla v uplnem pocatku. Takze ted bych jednala podle puvodniho rozhodnuti a porad nad tim nepremyslela. Vem si treba situaci, kdy i hetero par vyuzije darce, protoze by jinak nemohl mit deti. Jsou ve stejne situaci, jen s tim rozdilem, ze oni maji darce anonymne.
Myslim, ze kazdy rodic stale premysli, jestli dava svym detem to nejlepsi, ale zaroven je odpovednosti rodice delat rozhodnuti za deti, at uz kazdodenni, ale i zasadni. A dobry rodic je takovy, ktery dokaze prihlednout pri tech rozhodnuti k povaze svych deti a zaroven dela ta rozhodnuti sebevedome tak, ze neni citit jeho nejistota a ta se pk neprojevuje v rodinnych vztazich.
Myslim, ze si musis pripustit, ze jako matka budes za sve dite rozhodovat a delat to sebevedome. Ted se mi zda, ze tvoje nejistota strasne ovlivnuje vas vztah s partnerkou.

Ježíš_je_Pán
Nováček 1 příspěvek 07.07.19 13:13
Je potřeba se rozhodnout

Pokud se člověk vnímá jako gay, tak podle mě logicky odpadá dítě, protože není produktem lásky, vztahu páru, ani toho sexuálního, musí být vyrobeno na zakázku, co je vůči tomu dítěti snad jasně nefér. Dítě z podstaty k homosexuálnímu páru jako součást rodiny nepatří. Dobrý článek, poukazující na to, že pokud chcete dát dítěti opravdovou mateřskou lásku, plnost, tak jej nemůžete v homosexuálním vztahu mít. Buď se berete jako homosexuál, tak žijete pouze v páru bez dětí, nebo si nejste jisti, tak budete muset v něčem slevit. Nabízí se snad pouze varianta pěstounské péče, pokud chcete pomoci cizím dětem, ale i tam vyvstávají podobné otázky jako u vlastního, nebo adopce. Pěstounská péče ale nemá být pouhé přivlastňování si dětí, dělání si dobře jejich přítomností, čili sobecký akt. Nekažte dětem život.

PenelopaW
Zasloužilá kecalka 782 příspěvků 4 inzeráty 07.07.19 14:26

V podobné situaci jsem nikdy nebyla, takže nemohu „kvalifikovaně“ hodnotit, jak bych to měla já. Nicméně proti adopcím i rodičovství homosexuálních párů nic nemám a vždy jsem si říkala, že pokud by se mi něco stalo, byla bych mnohem raději, kdyby moje děti vychovávaly dvě ženy nebo dva muži ve vztahu, kde by zažilo lásku a štěstí, než aby skončilo v ústavu. Nejsem odborník a těžko soudit, je-li dítě nějak poškozeno tím, že mu pak při vyrůstání a výchově chybí jeden z výchovných vzorů, ať již mužský nebo ženský. Ale pořád si myslím (možná naivně?), že láska a přijetí dítěte mu dají hrozně moc. Z tohohle úhlu pohledu je dobře, že Violka má dvě maminky, které ji milují, byť jsou občas mezi nimi třecí plochy (ale to v každém vztahu, viz velmi časté vtipy a diskuse o tchyních a tchánech). A dostala od Vás život, což taky není samozřejmé. Děti většinou berou za přirozené to, v čem vyrůstají, a bát se, co bude jednoho dne až se zeptá, začne přemýšlet apod., je nyní hodně předčasné. Třeba to vůbec řešit nebude. A pokud ano, tak se s tím určitě nějak popasujete, jako s jinými věci ve výchově ;).

eva valoi
Extra třída :D 12083 příspěvků 09.07.19 14:49

Zvrácenost.

Kralikcek
Ukecaná baba ;) 2327 příspěvků 09.07.19 21:00

@eva valoi proc si myslis, ze je to zvracenost?

Me jen napadlo…jak se casto pise v diskuzich, ze takovy vzor/vzorec/ma z domova, rodiny..tak co maji takove deti?

jandl
Nováček 1 příspěvek 09.07.19 22:36

Krásně napsáno. Plno emocí. Ale kde je právo dítěte? Jak to jednou napíše ono?
Dítě má právo na matku i na otce. Vědomě připravit dítě o otce je velký problém. Výčitky svědomí máš oprávněné.

stinga
Echt Kelišová 7809 příspěvků 10.07.19 07:45

@jandl ano, je to nepodložený experiment s dětskou duší, ale pořád lepší dvě matky, to je pořád takové přirozené, ale dva otcové :nevim: :zed:

MichaelkaT
Stálice 52 příspěvků 10.07.19 21:00

Moc pekny denicek! Poradila bych se ridit se intuici. Prijde mi, ze tve pochyby vychazi z ocekavani spolecnosti, ze rodina = matka a otec. Podle me rodina = milujici rodice a deti, a to vy splnujete. Kolik je svobodnych matek jejichz deti otce nepoznaly, protoze o ne nejevi zajem.. otec Violky ten zajem ma a az bude vetsi, urcite ho rada pozna a tu situaci pochopi. Jste v tomhle v Cesku asi celkem prukopnice, moc homosexualnich rodicu tu stale neni, ale v dnesni dobe uz to neni tak divne. Uzivejte si dcerky, pochybnosti hodte za hlavu a soustredte se na to hezke :kytka:

mmuerka
Závislačka 4576 příspěvků 13.07.19 00:14

Já si myslím, že od Violky takové otázky nepřijdou. Jí to bude připadat normální. Pokud tedy se svou partnerkou zůstanete a nebudete mít partnerské problémy, které byste ventilovaly před malou… Každopádně radím mít u vás v rodině i mužský element - dědeček, strejda, nějaký kamarád, který vás bude navštěvovat, jezdit s vámi na výlety apod. Potřebuje si zažít a zvyknout i jinou formu myšlení a konání, než u vás maminek. Myslím, že máte výhodu, že máte dcerku. Kluk by potřeboval mužský vzor asi daleko víc. Ale když se podíváš na Dva táty, kteří společně vychovávají dvě holčičky, tak předně vidíš, co jsem tím chtěla říct. Mají často návštěvy babiček a kamarádek, protože holčičky si chtějí hrát na princezny, mít s kým tancovat, zpívat, tvořit… Ale také potřebují znát chlapa, který dokáže být k ženě galantní, umí to s pilou nebo kladivem, dokáže sklepat krmítko pro ptáky…

ravoj
Nováček 1 příspěvek dnes v 13:14
ano, je to divné..a bude to divné..

Nadpis mého příspěvku zní asi provokativně. Pisatelce přeji v životě jen to nejlepší. Lásku, rodinu, láskyplný vztah s manželkou atd. Nicméně její problém je asi v tom, že prostě žije/žijeme ve společnosti s poměrově vyšší částí heterosexuální. tudíž cokoliv, co je v menšině se odlišuje. Černoch s běloškou mají dítě. Nepatří ani do jedné většinové společnosti „běloch x černoch“, rodiče stejného pohlaví vychovávajíci dítě/děti nepatří do většinové skupiny rodičů „máma + táta“ atd. pro tyhle odlišující se páry to musí být těžké. Ale neřekl bych že je to právě kvůli té vetšinové společnosti. spíš proto, že ještě před pár lety si černí brali černé, bílí bílé a muž a žena tvořily rodinu ( výjimky potvrzují pravidlo). staletí, tisíciletí nazpět fungoval a byl uplatňován určitý model rodiny, společnosti, společenství. až za posledních cca 20-30 let se tyhle modely mění. A to si upřímně musíme přiznat, že z hlediska historie jo to hooodně krátká doba na to, aby to společnost přijala.
Já jsem klasický případ. Mám manželku, dvě děti. Tak jako pisatelka řeší svůj problém ohledně budoucího pohledu svojí dcery na rodinu, rodiče atd., ta i já řeším svůj problém v tom, když se mě dcery ptají, proč je ta maminka bílá a tatínek černý, proč si ti dva pánové drží za ruku a dávají si pusu, atd.
Odpověď že je to normální není ta správná, protože pokud by to bylo normální, tak logicky není normální to, že já i manželka jsme bílí a jsme muž a žena (rodiče)
NORMÁLNÍ je jen slovo, které určuje normu. a norma je to, co je nastaveno. Ale normy se přece mění…

No, závěrem.. možná jsem se taky potřeboval vypovídat. Ale pisatelce bych chtěl zdělit toto.
„Nic není ideální. Nic není neřešitelné. Není nic, co by bylo jenom dobré nebo špatné. Prostě je to jen ten život. A ten žijeme ve společnosti, kde jsou odlišné kultury, náboženství, rasy, vzdělání, sociální rozdíly atd.“

A co, vono to nějak dopadne. :)

Vložit nový komentář