Dokud to nesníš, tak se nehneš od stolu!

Když se nám s manželem před téměř 10 lety narodila dcera, měli jsme oba nasazeny růžové brýle.

Naivně jsme si mysleli, jak bude krásně spinkat, papat, hrát si. Po 6měsíčním kojení, kdy skutečně krásně papala moje mateřské mléko, nastala tvrdá realita. Začala odmítat příkrmy, později ovoce i zeleninu. Umělého mléka se ani nedotkla.

Kolikrát jsem řekla větu, kterou jsem tak často slýchala od mojí mamky: „Dokud to nesníš, tak se nehneš od stolu!“ Jako dítě jsem tu větu nesnášela. A teď ji používám taky.

I když s tím nic nenadělám. Jedno z mála jídel, které sní, je kuřecí řízek s kaší. Mám pocit, že jsme jediná rodina, která jí několikrát do týdne řízek s kaší. Už se ji ani neptám, co by chtěla jíst na oběd. A tatínek jenom kulí oči – opět řízek.

Další větu, kterou doma často používáme, je, když se ptá pořád a pořád dokola na různé otázky a my neznáme odpověď. „Mami, a co je to…“. „Nevím – zeptej se táty.“ „Táto, a co je…“ „Nevím – zeptej se mámy.“ Náš velký pomocník je „Pan Google“ – ten ví vše.

Po narození druhé dcery, která je zatím jedlík, mám aspoň malou naději, že si ty růžové brýle můžu znovu nasadit. Jsou prostě věci, které si s sebou nevědomky odnášíme z rodiny, v které jsme vyrůstali. A nakonec se z nás chtě – nechtě stávají rodiče, jakými jsou naše mamky či tátové.

Deníček byl napsán v rámci soutěže eMimina.

Nikdo zatím tento deníček nekomentoval. Buďte první!

Váš příspěvek

Odesílám...