Dovolená na kolech - Tauernská cyklostezka

Nápad na dovolenou na těžko v cizině se zrodil vloni v létě, kdy kluk dostal 20´´ kolo s přehazovačkou a hned při první jízdě ujel několikanásobně víc, než jsme čekali. A hlavně ho to začalo neskutečně bavit.

V ČR není moc dálkových cyklotras, které by většinou vedly po samostatné cyklostezce, takže jsme se rozhodli pro Rakousko. Na internetu jsem našla cestopis Tauernské cyklostezky a hned se do ní zamilovala. Od té chvíle začala příprava. Kromě kol jsme neměli nic. Chlap neměl ani to kolo, které si nakonec pořídil až týden před odjezdem.

Takže Ježíšek mi donesl brašny, klukovi nosič, spacáky (hurá moderní spacáky jsou oproti mému starému lehoučké a krásně se balí), nafukovací karimatky a další potřebné věci.
Necelé dva měsíce před plánovaným odjezdem jsem šla koupit jízdenky na vlak. Chudák paní na pokladně málem zavařila tiskárnu. Pro zpáteční cestu vlakem na trase Praha – Linz – Salzburg musela vytisknout 22 jízdních dokladů.

1. den

Ve čtvrtek prvního června konečně nastává den D a my můžeme vyrazit. Hned na pražském hlavním nádraží narážíme na problém. Na našem nástupišti jako na potvoru nefungují výtahy. Takže to znamená sundat všechny brašny z kola a postupně vše odnosit po schodech. Nadávám jak špaček, takhle jsem si začátek dovolené nepředstavovala.

Na nástupišti najdeme náš vlak a na dveřích cedulku s číslem vagónu. Vytáhneme kola hezky po schůdkách nahoru, zavěsíme je na háky a spokojeně se usadíme. Po chvíli nás překvapí průvodčí, který nám oznámí, že sedíme ve špatném vagónu. Vysvětluju mu, že na dveřích má ale cedulku s naším číslem. Jen nad tím mávne rukou, že cedulky na dveřích neplatí a měli jsme sledovat elektronickou tabulku na boku vlaku. Naštěstí nás nenutí přesednout do správného vagónu.

Zbytek cesty už probíhá bezproblémově (i přestup v Linzi na který máme 25 minut), takže po cca 6 hodinách strávených ve vlacích vystupujeme v Salzburgu. Vydáváme se na menší prohlídku města, ale s naloženými koly se necpeme mezi davy turistů do úzkých uliček. Usazujeme se v krásných Mirabellských zahradách a dáváme si svačinu. Pak se přesunujeme na kraj města do kempu Nord Sam, který je vybavený i bazénem.

2. den

Ráno nám počasí nepřeje a prší. Takže se zdržujeme oproti plánu v kempu až do 11. A to nás má čekat nejdelší přesun. Vymotat se ze Salzburgu je celkem oříšek, a i když mám vytištěné celkem podrobné mapy, tak musím neustále zapínat internet a navigaci na mobilu, abychom našli správnou cestu.

U jezírka u Leopoldskron si chceme dát svačinu, ale neskutečně drzé kachny a labutě nás donutí k ústupu, tedy spíš k útěku. Cesta ubíhá rychle a až na pár menších úseků většinou po rovině a vlastní cyklostezce. Část trasy vede přes Německo, kde je opět hůř značená a tak nás zavede u Bad Raichenhall ke schodům – naštěstí směrem dolů.

Kousek před cílem se začne zatahovat a uslyšíme hrom. V té chvíli kluk dokáže neskutečně zrychlit a do kempu v Unkenu přijíždíme právě včas. Jen co postavíme stan, tak začíná pršet. V kempu jsme úplně sami, i majitel na noc odjíždí domů. Tenhle den jsme zvládli 47 km.

3. den

Po deštivé noci sušíme na sluníčku stan a vydáváme se na pohodovou cestu. Čeká nás nejkratší přesun – „jen“ 27 km. Takže si v klidu užíváme krásné alpské scenérie, kdy se nad námi tyčí zasněžené kopce a do toho krásně svítí sluníčko. V cíli trasy zjišťujeme, že kemp je obsazený nějakým táborem, a tak hledáme ubytování v penzionu. Velice milý personál nám umožní nechat přes noc kola u nich v garáži. Už jen s koly bez zátěže vyrážíme na prohlídku soutěsky Seisenbergklamm.

4. den

Předpověď počasí pro tento den není vůbec dobrá. Po pár kilometrech jízdy nás dostihuje vítr, kdy musíme sundat klukovi vlajku z kola – má strach, že uletí. A po dalších pár kilometrech zastavujeme v Saalfeldenu místo u bobové dráhy v McDonaldu, kde se dvě hodiny schováváme před lijákem. Když trochu poleví, nasazujeme pláštěnky a pokračujeme v cestě. Kluk je spokojený, zato chlap pořád nadává. Kousek před Zell am See se počasí konečně umoudří a stan stavíme za svitu sluníčka.

5. den

Vzhledem k ne moc příznivé předpovědi počasí se rozhodujeme zůstat následující dva dny v Zell am See a podnikat odtud výlety bez kol. Tento den jedeme úzkokolejnou lokálkou na Krimmelské vodopády – nejvyšší vodopád v Rakousku. K našemu překvapení mají na této soukromé železnici ve státní svátek speciální cenu, a tak nás zpáteční lístek stojí jen 17 EUR místo téměř 50.

Vodopády jsou překrásné. Vede kolem nich turistická stezka s vyhlídkami. Ještěže s sebou máme pláštěnky - většina vyhlídek je v těsné blízkosti valící se masy vody, a tak člověka zmáčí dopadající vodní tříšť.

6. den

Ráno mě budí divný zvuk. Po stanu nám pochoduje několik vrabců a následně zjišťujeme, že nám z předsíňky ukradli z tašky ještě nerozbalený toastový chleba, který jsme měli v plánu na snídani my.

Tentokrát vyrážíme autobusem do Kaprunu a odtud třemi lanovkami na ledovec Kitzsteinhorn. Hned v první kabinovce kluk uvidí na prudké skále kamzíka, o čemž pak vypraví zbytek dne. Dostáváme se do vyhlídky ve výšce 3029 m. n. m. Počasí není úplně ideální, takže máme trochu omezený rozhled, ale i tak je to skvělý zážitek. Všude je možnost půjčit si za poplatek teplé oblečení. Kdyby bylo o trochu líp, tak bych se nechala zlákat krásně upravenými a téměř prázdnými sjezdovkami. Takhle jsme vzali za vděk alespoň malou půjčovnou sáněk. Bohužel nás při cestě zpátky dostihla předpověď počasí a začalo pršet. Celou noc nám propršelo.

7. den

Při placení pobytu nás paní na recepci obdivuje – prý v noci byly teploty kolem 3 stupňů a podle předpovědi má následně sněžit i v nížinách (máme spacáky na komfort kolem 12 stupňů). Takže se rozhodujeme, že radši další noc strávíme v teple penzionu a rychle jeden na naší trase rezervujeme.

Protože neprší a občas vyleze i sluníčko, tak si užíváme celkem pohodovou jízdu. Kluk neustále slyší obdivné pokřikování ostatních cyklistů – především Italů. Nakonec nás ale opět dohání mraky, a tak se k penzionu v St. Johann im Pongau radši kousek přesunujeme vlakem.

V první chvíli mě vyděsí umístění penzionu vedle kasina a u rušné silnice. Vypadá, že svou největší slávu má už asi dávno za sebou. Ale vše vynahrazuje velice příjemný majitel, čistota a především skvělé jídlo. Ráno musíme kluka v 9 budit na snídani.

8. den

Ráno jsme chtěli jít na prohlídku soutěsky Liechtensteinklamm, ale bohužel zjišťujeme, že tam pár dnů před naším příjezdem došlo k sesuvu, a tak je pro celou sezonu 2017 uzavřená.
Konečně je zase opravdu hezké počasí. V Bischofshofenu se zastavujeme podívat na skokanské můstky – zázemí pro diváky nám přijde o dost slabší než u nás v Harrachově.

Následuje prohlídka hradu Werfen. Na první pohled hrad není jako obvykle umístěn na nejvyšším kopci, i když v tomto případě je to jasné. Nejvyšší jsou skalnaté hory a tam nikdo nic nepostaví ani nepůjde, a tak jeho umístnění na kopečku uprostřed údolí dává dokonalý smysl.

I když v porovnání s alpskými horami v okolí je kopeček malý, pro cestu nahoru s koly je vysoký dost. Ještě že z parkoviště dole pod hradem vede příjemná pozemní lanovka. Po prohlídce zjišťuji příjemnou věc – nekrade se tu. Zapomněla jsem si totiž v kapsičce na kole mobil a překvapivě tam zůstal, stejně tak i brašny s oblečením. Následuje asi 12 km po silnici přes Pass Lueg.

Kluk už je unavený a hlavně se bojí motorek, kterých kolem projede celkem dost. Ale naštěstí nikdo nepředjíždí nebezpečně, v zatáčkách apod., jsou na cyklisty zvyklí a chovají se k nim ohleduplně.

Přijíždíme do příjemného rodinného kempu Martina v Gollingu. Paní majitelka mi ukazuje nejlepší místo na rozbalení stanu a následně mě posílá zaplatit pobyt za svou ráznou tchyní, která spravuje rodinnou kasu. Kolem stanu nám poskakuje králík, který si z celého areálu udělal výběh (naštěstí neměl potřebu nám překousat provazy od stanu). Ačkoliv těsně kolem kempu vede dost rušná železniční trať, spíme všichni jak zabití. Jen v 6 ráno mě budí zvony z nedalekého kostela.

9. den

Zastavujeme se u Gollingského vodopádu. Většina cesty do městečka Hallein je vedená po málo frekventované úzké silnici. Zde přichází asi nejhorší zážitek. Ve výběhu se pasou lamy a kluk u nich zastavuje, po úzké cestě projíždí auto a on se lekne a spadne do plotu výběhu a na něj kolo. Ošklivě si zaklíní nohu. Pomáhají nám další cyklisté a zároveň uklidňují řidiče, že nijak do kluka nedrcnul. Naštěstí s ní nic nemá, i když je z toho chvíli v šoku (a víc asi tatínek).

Po pauze pokračujeme dál do Hallein, kde plánujeme návštěvu solných dolů. Bohužel k nim vede šílený kopec, takže je vynecháváme a dáváme si na náměstí výborné zmrzlinové poháry. Kluk je ale naštvaný, na doly se těšil z celého výletu nejvíc a moc se mu nechce jet. Do toho si chlap poškodil kliku kola, a tak se ploužíme hlemýždím tempem.

V té chvíli dostávám spásný nápad (který o pár minut později proklínám) a kluka lákám na bazén v kempu v Salzburgu. V té chvíli nasazuje vražedné tempo, kdy mám co dělat, abych mu s plně naloženým kolem stačila. Do kempu přijíždím naprosto odrovnaná, ale máme hodinku času na koupání. Pak ještě následuje krátká zastávka na nedalekém dětském hřišti.

10. den

V noci opět pršelo, takže ráno balíme mokrý stan a vyrážíme na vlak domů. V Linzi opět nastupujeme do špatně označeného vagónu. Na dveřích je opět naše číslo a tentokrát radši světelná tabulka na boku vlaku nefunguje. Až po rozjetí vlaku se na informační tabuli objevuje skutečné číslo vagónu a pro velký úspěch není naše. Naštěstí stejnou chybu udělali i další cyklisté a nikdo to neřeší.

Po příjezdu do Prahy jsme byli rozladěni z fungování cyklistických tras u nás (kterého inteligenta napadlo vést cyklostezku po náplavce mezi davy chodců? Apod.)

Celkově jsme se šestiletým dítětem, které si vezlo na nosiči spacák, karimatku a v přední brašničce nepostradatelné plyšáky, absolvovali cca 270 km na kole. Po návratu nehodil kolo někam do kouta, ale dál aktivně jezdí a už plánuje do budoucna nějakou podobnou akci.