Dřela jsem od dětství, ale hvězda ze mě není. Dnes jsem jen šedý průměr

Mám pocit, že jsem v ničem v životě doopravdy neuspěla.

Jako malá holka jsem chtěla vyčnívat. Chtěla jsem být ta, o které se mluví, vyhrávat soutěže, sbírat medaile, být hvězdou. Zpívala jsem, jezdila na koni, vyzkoušela snad všechny možné sporty. Ve škole jsem seděla nad knížkami do noci, abych měla samé jedničky. Do všeho, do čeho jsem se kdy pustila, jsem dávala absolutně všechno. Sto procent energie, času i srdce.

Výsledek? Nic. Nikdy jsem v ničem nevyhrála. Nikdy jsem nebyla ta nejlepší.

Dneska je mi přes třicet a v životě se to nezměnilo ani o píď. Pracuju v kanceláři. Vedení i kolegové mě mají rádi, to ano. Jsem spolehlivá, plním úkoly na čas, mám dokonce i drobné rozhodovací pravomoce. Jenže v očích firmy jsem stále jen ten dobrý, spolehlivý „dělník“. Ten, na kterého se hodí práce, protože se ví, že ji odpracuje bez řečí.

Žádný zářný kariérní postup. Žádný nadprůměrný plat. Jen čistý, šedivý průměr.

„Vždyť buď ráda, máš klid a jistotu,“ říkala mi nedávno kamarádka, když jsem si jí opatrně postěžovala.

„Ale já nechci jen klid a jistotu!“ vyjela jsem po ní tiše. „Já jsem do toho všeho sakra dala duši! A štve mě, že lidi, co jsou třikrát línější než já, mě s prstem v nose předbíhají jen proto, že mají drzost a ostřejší lokty!“

To je totiž to, co mě ničí nejvíc. Sleduju lidi kolem sebe. Vidím kolegy, kteří práci polovičně odfláknou, ale umí se prodat. Umí se hlasitě přihlásit o slovo, usmát se na správném místě a bez mrknutí oka si říct o přidání peněz. A vedení jim tleská.

Já mezitím sedím v koutě, tichá, poctivá a s pocitem, že abych si zasloužila pochvalu, musím předvést dokonalý výkon. Jenže svět takhle nefunguje. Svět nepřeje těm, co dřou v tichosti, ale těm, co dělá největší hluk.

Ničí mě vědomí, že i když se přetrhnu, pro všechny zůstanu jen tou „příjemnou a šikovnou holkou z kanceláře“. A že veškerá ta dřina, od dětství až dodnes, stačila vlastně jen na to, abych průměrně splynula s davem.