Houby jsme sbírali celý život. Tentokrát skončila celá rodina v nemocnici

Ten víkend byl les po několika deštivých dnech plný hub. Děti soutěžily, kdo najde větší hřib, a my měli během dvou hodin skoro plné košíky. Každou houbu jsme před uložením zkontrolovali. U několika jsme zaváhali, a tak zůstaly v lese. Domů jsme si podle nás přinesli jen ty, které jsme dobře znali.

Část hub jsme usušili a ze zbytku jsem připravila smaženici. Jedl ji manžel, já a náš šestiletý syn. Čtyřletá dcera houby odmítá, což mě jindy štvalo. Tentokrát jí to možná zachránilo zdraví.

Večer proběhl úplně normálně. Uložili jsme děti, pustili si film a šli spát. Kolem půlnoci mě probudila bolest břicha. Nejdřív jsem si myslela, že jsem se jen přejedla. Pak jsem musela běžet na toaletu. Během chvíle jsem začala zvracet a třásla se zimou.

Když jsem se vrátila do ložnice, seděl manžel na posteli a držel se za břicho. V tu chvíli nám oběma došlo, že to nebude náhoda.

Největší strach přišel o několik minut později. Z dětského pokoje se ozval pláč. Syn zvracel, byl bledý a skoro nedokázal stát. Manžel okamžitě zavolal záchranku. Já mezitím seděla se synem na podlaze koupelny, držela ho v náručí a snažila se nepanikařit. Pořád opakoval, že ho bolí bříško a že chce spát.

Záchranáři se nás hned ptali, co jsme jedli. Jakmile jsme zmínili houby, všechno se zrychlilo. Do nemocnice jsme jeli všichni tři. Dceru si ještě v noci převzala moje maminka.

Synův stav byl nejhorší. Byl dehydratovaný, malátný a dostal infuzi. Nás s manželem čekala vyšetření a odběry. Lékaři potřebovali vyloučit nebezpečnou otravu, která by mohla poškodit játra. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na to, že jsem ty houby přinesla domů, očistila je a položila synovi na talíř.

V hlavě jsem si pořád přehrávala celý den. Košík, les, jednotlivé houby i chvíli, kdy jsem je krájela. Byla mezi nimi nějaká jiná? Spletli jsme se? Nebo byla některá houba zkažená? Zbytky jídla už jsme bohužel neměli. Co se nesnědlo, skončilo večer v koši.

Výsledky naštěstí neukázaly poškození orgánů. Lékaři nás ale varovali, že některé následky se mohou projevit s odstupem, a proto jsme museli zůstat pod dohledem. Syn prospal téměř celý následující den. Když se konečně probudil, podíval se na mě a řekl, že už nikdy žádnou houbu nesní. V tu chvíli se mi chtělo brečet úlevou.

Po dvou dnech nás pustili domů. Nikdo nám nedokázal s jistotou říct, co přesně potíže způsobilo. Mohla se mezi jedlé houby přimíchat jedovatá, problém mohl být i v nesprávném skladování nebo nedostatečné tepelné úpravě. Pro mě už na tom vlastně nezáleželo. Stačilo vědomí, jak rychle se obyčejná rodinná večeře změnila v boj o zdraví našeho dítěte.

Okolí naši zkušenost komentovalo různě. Někdo tvrdil, že přeháníme a příště si máme dávat větší pozor. Jiní nám řekli, že houby po takové zkušenosti už nikdy jíst nebudou. Nejvíc mě ale zasáhla poznámka tchyně, že když houby opravdu známe, nemohlo se nám to stát.

Jenže stalo.

Od té doby jsme byli v lese několikrát, ale ani jednu houbu jsem nevzala domů. Děti je hledají, fotí a ukazují nám je, do košíku už je však nedávají. Možná nás strach časem přejde. Teď si ale nedokážu představit, že bych smaženici znovu postavila před svou rodinu.

Sbíráte houby, i když si jejich určením nejste stoprocentně jistí? A dokázali byste je po podobném zážitku znovu jíst?