IV. Otěhotnění s PCOS: „Bohužel mám pro vás smutnou zprávu…“

Když jsem ho viděla na dalším ultrazvuku, myslela jsem, že spí. Opravdu spal, ale už navždy.

Ráno jsem se probudila s nevolností z hladu, což jsem v těhotenství měla často. Mnoho žen trpí v těhotenství pocity na zvracení, já zase trpěla hlady. Napadlo mě, že jsem si k večeři měla dát víc hovězího s rýží. Chtěla jsem si dát snídani až po prohlídce, ale hlad byl tak nesnesitelný, že to nešlo, musela jsem sníst aspoň pár sušenek a zamířili jsme na gynekologii. Kontrola probíhala zpočátku dobře, já se také cítila v pohodě. Sestřička se mnou probírala test na těhotenskou cukrovku, který mě čekal, datum nástupu na mateřskou a ptala se, jestli jsem už vybírala pediatra. Zatím ne, ale už jsem se na internetu na nějaké dívala. Zvážila mě, říkala jsem si, super, konečně jsem něco přibrala. Poté jsem si odložila v kabince a šla jsem do ordinace.
Pan doktor byl jako vždy milý a ptal se, jak se mám. Nejdřív mi sondou zkontroloval děložní čípek, ten byl v pořádku (4 cm), nebyl zkrácený. Potom zavolal manžela do ordinace jako obvykle. Doktor začal dělat vnější ultrazvuk plodu, změřil hlavičku, poté zabral celé tělíčko. Až do této chvíle prohlídka probíhala normálně. Poloha plodu však byla zneklidňující. Plod byl hlavou dolů a nohy měl přitažené k tělíčku, což obvykle děti nemívají, mají je volně, když páteř funguje, jak má. Taky se vůbec nehýbal. Divné mi bylo i to, že je hlavou dolů, obvykle se miminka přetáčí až mnohem později.
Ptala jsem se na velikost plodu. Doktor neodpověděl. Místo toho řekl, ať se oba posadíme. Bylo mi to podezřelé, normálně vždy doktor komentuje ultrazvuk a říká, že je vše v pořádku. Přisunul se k nám, jako kdyby nám chtěl říct něco tajného mezi šesti očima. „Bohužel vám musím oznámit smutnou zprávu, že vyhasla srdeční činnost.“ Dále řekl, že legislativně je to tak, že v tomto stádiu nemusíme řešit pohřeb ani chodit na matriku, jelikož to bylo ještě před dosažením 24. týdne, tak aspoň tyhle formality tam odpadnou. Ohledně dalšího postupu pronesl, že je to hrozný slovo, ale že mě musí poslat na potrat a v tomto stadiu už se prakticky jedná o porod. To mě nepřekvapilo, jelikož jsem měsíc předtím o tom četla diskuzi. Hodně nám kladl na srdce, ať si hlavně nic nevyčítáme, tohle se zkrátka děje a příčina je často nejasná, člověk neovlivní vše. Můj případ je ojedinělý v tom, že v takto pokročilém stupni těhotenství se to děje málokdy, ale bohužel to není vyloučené. Stát se to může v 1. trimestru, stejně tak ve 30. týdnu nebo těsně před porodem.
Snažila jsem se soustředit ohledně dalšího postupu, abych si zapamatovala co nejvíc informací. Všimla jsem si umyvadla v rohu místnosti, do té doby jsem si ho nevšimla. „Je ta voda z kohoutku pitná?“ Ptala jsem se. Chtěla jsem si chrstnout na obličej studenou vodu a napít se. Dělalo se mi fyzicky zle a měla jsem pocit, jako kdyby do mě uhodil blesk. Doktor mi nalil vodu do skleničky a poté mě vzal kolem ramen a odvedl mě k sestřičce, kde je lepší lehátko. Už tam byla připravená další těhotná paní a sestra se doktora ptala, co se stalo. Doktor na to „Já ti to pak řeknu.“ Ležela jsem tam s nohama nahoře a sestra mi dávala vodu a kousek čokolády. Ptala se, jestli jsem už někdy omdlela. Tak povídám, že ne, jen mi je špatně u braní krve, jednou jsem po braní krve zvracela. Ještě stále nevěděla, co se stalo.
Byla jsem v šíleném šoku, všechny mé plány o předporodním kurzu, těšení se na miminko, to všechno bylo najednou pryč. Přišlo mi, že se neumím soustředit, manžel si asi mou kabelku vzal k sobě i s tou lékařskou zprávou. Ještě jsem se ptala, jestli jsem tam něco nenechala. Byla jsem mimo, že bych byla schopná zapomenout, jak se jmenuju. Nastoupili jsme do výtahu a moje první otázka na manžela byla „Ale budeš po tomhle chtít další dítě, že jo?“ Naštěstí řekl, že jo.
Na zastávce obvolával pár lidí a rušil schůzky naplánované na ten den, vzal si volno v práci, aby mohl jet se mnou do nemocnice. Stavili jsme se doma, abych si sbalila pár věcí do nemocnice. Před cizími lidmi mi moc nejde brečet, ale doma mi už nešlo to držet a propukla jsem v pláč. Manžel mi byl velkou oporou. Dokonce jsem byla dost duchapřítomná na to, abych si přeobjednala prohlídku u zubaře.
Místo k zubaři jsem tedy musela zamířit do nemocnice. Nasedli jsme na MHD a jeli jsme do Fakultní nemocnice Hradec Králové. Nepamatuju si, co se mi honilo hlavou cestou do nemocnice, jen vím, že mě v autobusu manžel držel za ruku. Jak jsme tam šli, měla jsem jen 2 přání: přežít a být schopná zplodit další dítě a porodit ho zdravé. Dala jsem jim v kartotéce lékařskou zprávu s diagnózou fetus mortus s tím, že jdu na potrat, a posadili jsme se s mužem do čekárny. Moc dlouho jsem nečekala, vybavili se mnou nějaké formality a lékař řekl, že mě musí vyšetřit, aby diagnózu ověřil. Stejně jako můj doktor mi opakoval, že člověk nemá přemýšlet co, jak a kdy udělal v těhotenství, některé věci neovlivníme.
Doktor v nemocnici mě vyšetřil vnitřním ultrazvukem a smutným hlasem řekl, že srdeční činnost opravdu nevidí. Převzala mě milá sestřička a vedla nás na patro, kde jsem měla mít pokoj. Podepsala jsem hordu papírů, ale samozřejmě jsem se nemohla vůbec soustředit, co podepisuju. Naštěstí byl stále se mnou muž. Jen jsem si všimla, že tam bylo napsáno, že se jedná o velkou interrupci mezi 12. a 24. tt. Také jsem si řekla o bezlaktózovou stravu. Jedna vtipná momentka, sestra se mě ptala, jestli souhlasím s krevní transfuzí v případě nutnosti a zda nejsem Svědek Jehovův. Řekla jsem, že souhlasím, pokud to bude správná krev se správnou krevní skupinou :D Poté jsem lékařce diktovala anamnézu těhotenství.
Rozloučila jsem se s manželem a sestra mě vedla na můj pokoj – měla jsem nadstandard s tím, že manžel za mnou může kdykoliv přijít, nejen v návštěvních hodinách. Hodně mi to pomohlo, že jsem mohla být na samostatném pokoji. Měla jsem hrachovou polévku a poté vepřové s rýží a nastrouhanou mrkev. Přišlo mi to k chuti, od rána jsem měla jen ty dvě BeBe sušenky.
Celý den jsem střídavě plakala a četla na netu příběhy žen, kterým se něco podobného stalo. Problém byl, že ani vybrečet jsem se nemohla pořádně, jak jsem se v těhotenství zadýchávala. V kombinaci s pláčem jsem se začala vyloženě dusit, lapat po dechu. Zadýchávala jsem se od 10. týdne těhotenství. Opět jsem cítila ty typické pohyby v břiše, ale už jsem věděla, že ty pohyby neznačí život. Moje jediná jistota, že pohyby miminka v břiše jsou znakem života, se rozplynula jako pára nad hrncem. Loučila jsem se ním, s milovaným chlapečkem. Myslím, že ještě ten den mi brali krev.
Večer mi zavedli tyčinky na otevření děložního čípku. Když jsem se vrátila na pokoj, udělalo se mi trochu nevolno. Začala jsem mírně krvácet, což je normální. Dali mi léky na spaní, po nich se mi kolem půlnoci začala motat hlava a musela jsem jít spát.
Druhý den mi zaváděli tablety na vyvolání kontrakcí. První dávku mi zavedli v 7:30, druhou v 10:30 a třetí ve 13:30. Ráno jsem ještě snídat mohla, snažila jsem se toho do sebe dostat co nejvíc, protože potom už jsem jíst nemohla. Zavádění tablet bylo vždy bolestivé a nepříjemné. Po první dávce jsem měla slabé bolesti v podbřišku, trochu jako hodně slabé menstruační bolesti. Po druhé dávce v půl jedenácté trochu silnější, byla jsem nervózní, říkala jsem si, že se to moc nerozjíždí a porodím asi až v podvečer. Asi v jednu mi začaly pravidelné kontrakce, stále to ještě byla příjemná a přirozená bolest, poté se bolesti zintenzivnily a nebyla jsem bohužel schopná odepsat manželovi, kdy by asi měl přijet (domluvila jsem se s ním, že se poté na syna taky přijede podívat).
Zpětně si přesně nevybavuji, jak šly události po sobě. Myslím, že ještě před poslední dávkou mi praskla plodová voda. Nejdřív jsem myslela, že to je krev, pak mě napadlo, že to je asi plodová voda. Také jsem si nechala dát něco na bolest, protože bolesti byly už dost nepříjemné. Podívala jsem se mezi nohy a v tu chvíli mi ani nebylo divné, že plodová voda je zelená. Moje mentální schopnosti v tu chvíli nebyly zrovna velké, úctyhodné bylo, že jsem si vůbec uvědomila, že to je plodová voda. Nastala na chvíli úleva od kontrakcí. Poté se kontrakce vrátily. V jednu chvíli jsem se dokonce ptala sestry, jestli mám dobře zapojenou kanylu – přišlo mi, že ten lék proti bolesti moc neúčinkuje. Sestra mi řekla tu nejhorší možnou větu „Ono to bohužel ty bolesti úplně nedokáže utlumit.“ Ptala jsem se, na kolik centimetrů jsem otevřená a prý na 2 cm. Taky mě zajímalo, na kolik potřebuju být otevřená a řekla mi, že asi na 5 cm. Tak mě napadlo* „Hmm, tak tam ještě nejsem.“* Personál u mě nebyl celou dobu, průběžně mě kontrolovali. Měla jsem si zazvonit, až budu cítit v pochvě tlak. Sestra říkala, že jsem už skoro u cíle. Přišla doktorka, vyšetřila mě a zatlačila mi na hráz s tím, že do toho místa se mám snažit tlačit. Ptala se, jestli jsem už rodila, tak říkám, že ještě ne. Ten její hmat mi dost pomohl, byla jsem už ve vypuzovací fázi. Bolelo to docela dost, ale zase to byla jiná bolest než při kontrakcích a hlavně to trvalo krátce. Povedlo se mi to a sestra pronesla „To nejhorší máte za sebou.“ Cítila jsem velkou úlevu, koutkem oka jsem malého viděla. Bylo teprve 14:30. Domluvila jsem se se sestrou, že mi ho přinese umytého. O pár minut později mi ho donesla.
Nechala mě tam s malým o samotě rozloučit se. Psala jsem manželovi, tomu to bohužel trvalo. Později jsem se dozvěděla, že jak byl nervózní, tak při výjezdu z garáže urval zrcátko. V tu chvíli jsem to ale samozřejmě nevěděla a byla jsem z toho smutná, přišlo mi, že mu na tom ani nezáleží. Aspoň mám ponaučení, že až budu jednou mít skutečný porod, chci ho tam mít celou dobu, klidně v čekárně. Chvilku po vytlačení plodu jsem vyloučila i placentu. Ještě než stihl přijít manžel, zavolal mě doktor na kontrolu. Prohlédl mě na ultrazvuku a vypadalo to dobře, že snad ani nebude potřeba revize.
Potom přišel konečně manžel a říkal, že je syn krásný. Já jsem se cítila skvěle, bylo to asi těmi poporodními hormony. Nazvala bych to klidem, smířením. Byla jsem hrdá na své tělo, jak skvěle zvládlo tuhle noční můru, muset rodit své mrtvé miminko. Manžel tam byl jen chvíli, poté jsme se rozloučili. Už si ani nepamatuju, jestli jsem nejdřív odevzdala syna nebo nejdřív odešel manžel.
Dala jsem si pozdní oběd. Co se týká porodu, dost mi pomáhalo, že se ke mně chovali lidé z personálu hezky, nijak měli nelitovali, chovali se, jako kdyby šlo o celkem běžnou, i když nepříjemnou, záležitost. Taky mi pomáhalo, jak mi jedna sestra říkala, že mi to jde dobře už jsem skoro u konce.
Usnula jsem v noci dobře, dokonce bez prášku. Jen jsem se asi 3× za noc vzbudila. Tolik jsem si přála se vzbudit doma s bříškem a zjistit, že to celé byla jen noční můra. Jít na kontrolu a zjistit, že je můj maličký v pořádku…
Druhý den mě opět doktor vyšetřil ultrazvukem, děloha byla čistá, revizi jsem se vyhnula. Bylo mi lehce nevolno, poprosila jsem je o glukózu do infuze. Udělalo se mi lépe. Jen jsem měla zvýšenou teplotu, což je prý normální po těch lécích. Také mi dali 2 tablety na zastavení laktace.
Vrátila jsem se ten den domů. S prázdnou dělohou a prázdnou náručí…

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
128
2.12.21 12:39

Moc mě to mrzí! Nedovedu si vůbec představit tu hrůzu, když člověk rodí mrtvé miminko.

Přeji, ať se Vám rychle podaří znovu otěhotnět, abyste si co nejdřív svoje zdravé miminko mohla přinést domů z porodnice!

  • Zmínit
  • Nahlásit
1135
2.12.21 13:56

Ahoj Whitemirror, neuvěřitelně mě to mrzí…
Stalo se mi něco podobného a musela jsem na velkou interupci loni v červenci. Velice traumatizující zážitek.

Posílám Ti objetí :srdce: máš skvělého muže, spolu to zvládnete a dočkáte se děťátka :srdce:
Dej si však čas si to všechno odžít a zpracovat…

  • Zmínit
  • Nahlásit
1242
2.12.21 21:30

Strasne moc me to mrzi, moc se drz, opatruj :srdce: a doufam, ze se potom, az prijde ten spravny cas, brzy zadari dalsi miminko, na ktere bude tento andilek dohlizet :kytka:

Příspěvek upraven 02.12.21 v 21:31

  • Zmínit
  • Nahlásit
506
3.12.21 10:52

Úplně jsem brečela když jsem to četla 😭 moc mě to mrzí..jste neuvěřitelně silná žena, zvládla jste to skvěle! Přeji vám, ať se vám povede další miminko, které se narodí v řádném termínu a v plném zdraví ❤️

  • Zmínit
  • Nahlásit
119
4.12.21 06:36

Bude dobře

Moc hezky napsané něco moc strašného.
Stává se to častěji a častěji a musíme byt silnější a silnější.
Držte se a dívejte se jen dopředu, trpělivost a láska pomůže❤️

Příspěvek upraven 04.12.21 v 06:37

  • Zmínit
  • Nahlásit
12730
6.12.21 19:03

Zažila jsem to samé, vím jak vám je
:( Držte se :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
8693
6.12.21 21:14

Je mi to moc líto..moc..přeji Vám brzy zdravé miminko, vím, že ta bolest nikdy zcela neodejde ale časem otupí..držím vám moc palce! :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
550
7.12.21 23:13

Holky, děkuju za podporu… byl to šok, já nemám žádné zdravotní problémy, těhotenství bylo bez problémů, nevolností. A pak přišlo tohle. :( Už jsem se s tím nějak smířila, je to 4 měsíce. Snad mi aspoň tenhle pozdní potrat trochu připravil porodní cesty a já pak budu mít díky tomu rychlý porod.

  • Zmínit
  • Nahlásit
12
9.12.21 14:03

Tak smutné… Moc mě to mrzí, jeden můj kolega z práce s manželkou zažily to samé jen už to bylo těsně před porodem… Vůbec si to nedokážu představit… Já jsem u druhého tehu měla komplikace skrze tlak a jsem ráda že je maličká zdravá… Každopádně vám přeji hodně sil a zdraví a určitě budete mít kopu krásných deticek 😊

  • Zmínit
  • Nahlásit