Já a mé dvě andělské děti

Náš příběh je o dlouhé cestě k miminku. V průběhu 3 let k nám přišla miminka dvě. Ani jedno tu s námi bohužel nezůstalo. Věřím, že nás čeká nová kapitola k miminku. Tuto kapitolu bych tedy uzavřela tímto příběhem. Doufám, že jednou napíšu příběh nový s dobrým koncem.

Já a mé dvě andělské děti Já a mé dvě andělské děti Zdroj: Shutterstock

Jak to všechno začalo a skončilo - Příběh o mých dvou andělských zázracích

Na přelomu roku 2018 a 2019 jsme se s manželem definitivně rozhodli, že chceme miminko. Já byla připravená už několik let předtím, ale manžel potřeboval ještě trochu času. Jakmile to však přišlo z obou stran, nemusím ani psát, jak moc jsme byli nadšení a natěšení na naši novou životní kapitolu. Zrovna jsme přijeli z Malty, kde jsme celý rok bydleli. Poznali jsme nové přátelé, nový život, náš vztah se šíleně prohloubil. Rozhodnutí mít dítě bylo ještě navíc posíleno tím, že jsem na Maltě pracovala ve školce a do všech dětí, o které jsem pečovala, jsem se šíleně zamilovala. Poznala jsem, jak hluboko je ve mně mateřský pud ukotven. Jak moc chci děti, mi došlo tedy především na Maltě ve školce. Každé dítě bylo výjimečné. Dokonalé. Nádherné. Na každé z dětí vzpomínám, jako by byly moje. Můj manžel to ze mě cítil a věděl, že jsme už připravení stát se skvělými rodiči. O to více nás překvapilo, když jsme v květnu 2019 počali naše první vytoužené miminko. Byli jsme tak moc šťastní. Už po první kontrole jsme začali vybírat jména. Bylo to tak nádherné období. Naprosté štěstí, naprostá radost, úžas.
Pak přišla druhá kontrola u gynekologa, kam se mnou manžel ani nešel, protože proč, že? Ani jsme si nepřipouštěli, že se můžou stát nějaké špatné věci. Na ten den však nikdy nezapomenu. Doktor mi oznamuje, že těhotenství je zamlklé. Nevím, co to znamená. Co se stalo? Stalo se to, že miminku nebije srdíčko a těhotenství se musí co nejdříve ukončit. Nejlépe zítra. Byla jsem v šoku, nechápala jsem, co se stalo. Domů jsem dojela, ani nevím jak. Ale pak jsem otevřela dveře do bytu a složila jsem se na chodbě jako placka. Plakala jsem tak moc, že to až bolelo. Nemusím ani popisovat den následující. Byla to noční můra. Tehdy jsem pracovala na základní škole, kde jsem dělala asistentku pedagoga. Revize byla 19. 6. 2019 a pak jsem zůstala až do konce prázdnin doma.

V září 2019 jsem tedy nastoupila znova do práce. Děti byly v té době ve druhé třídě. Začátky byly těžké. Ještě když jedna maminka otěhotněla a já se dívala na její krásné bříško pokaždé, když přišla do třídy. Čas plynul a já místo toho, abych řešila nové těhotenství, jsem začínala řešit gynekologické potíže. Uběhla už dlouhá doba od revize a já stále neměla u menstruace klasické krvácení. Prostě menstruace jakoby přišla, ale bez krve. Bylo to hrozně divné. Věděla jsem, že menzes je tu, protože přišly vždycky šílené bolesti, ale po krvi se slehla zem. Na vložce jsem nalézala maximálně trochu výtoku. Můj tehdejší gynekolog to moc neřešil a dával mi různé hormony. Já jsem už ale začínala po půl roce docela šílet a panikařit. On ne… Vysvětlovala jsem mu, že ty bolesti u té „menstruace“ se stupňují a jsou opravdu hodně silné. Že se to nedá vydržet. No… jeho laxní přístup mě po necelém roce od revize donutil doktora změnit.

Celý rok byl hodně náročný. Psychicky i fyzicky. Všichni mí kamarádi a známí mi říkali, že další miminko nepřichází, protože moc tlačím na pilu a protože to mám v hlavě. Vlastně ze mě udělali případ hysterky, co nemyslí na nic jiného než na dítě. Já jsem ale vlastně taková byla. Obdivuji mé kamarádky, které mě musely poslouchat. Byla jsem už asi docela posedlá. Manžel mě tehdy už několikrát vyzval, že musím vyhledat odbornou pomoc. Že on už vyčerpal všechnu pomoc, kterou mi je schopný dát on sám. Nejdříve jsem se bránila. Říkala jsem si: Tak už jsem došla tak daleko, že jsem blázen? Vlastně jo… A tak se stalo. Po roce od revize jsem začala navštěvovat psychologa Toma. A víte co? Hrozně mi to pomáhalo. Najednou jsem byla jak vyměněná. Po každém sezení jsem si připadala silná a vyrovnaná. Pomáhal mi a pomáhá pořád opravdu moc. Udělala jsem tehdy to nejlepší rozhodnutí v životě.

V té době to nebyla jediná životní změna. Taky jsem vyměnila gynekologa. Byl chápavý a měla jsem z něho dobrý pocit. Na dva měsíce mi taky nasadil jednu hormonální léčbu na podporu menstruace, ale nic se nedělo. Takže mi pak oznámil, že musím jít na laparoskopii/hysteroskopii, že má silné podezření na endometriózu. Operaci jsme naplánovali společně s doktory ve FNO Ostrava, jelikož mám bohužel dvě nemoci krve, které mi nedovolují operace nikde jinde než ve FNO, kde mají potřebné léky, které potřebuji. Operace byla domluvená. Těšila jsem se, že se něco bude dít. Že je někde v tom tmavém tunelu konečně světlo. Bohužel naděje rychle vyprchala, protože začalo období covidu. Všechny ne nezbytné zákroky se ruší. První termín byl tedy posunut. Druhý termín posunut. Třetí termín posunut. Čtvrtý termín - volám sestřičce, že už to nejde. Že mám opravdu šílené bolesti, že i kdybychom s manželem nechtěli miminko, že je se mnou něco špatně. Říká mi do telefonu, že pro mě nemůže nic udělat. Že prostě zákroky povolené nejsou, ale ať zkusím napsat přednostovi gynekologie, že bych ho možná mohla přesvědčit. Napsala jsem panu docentovi opravdu dlouhý e-mail s tím, že jsem ani nečekala, že si jej přečte. Ale on si ho přečetl. Dokonce odepsal, že ho to všechno, čím jsem si musela projít, mrzí a ať s operací počítám. Do toho jsem řešila také současně bulku v prsu, která byla nezhoubná, ale bohužel rostla docela rychle. Moje mamoložka tedy využila situaci spojenou s tím, že budu ve FNO uspaná a pod kontrolou speciálního hematologického týmu a rozhodla se, že mi bulku zároveň s laparoskopií vyndá. Byla jsem jak znovuzrozená. Říkala jsem si: Konečně se něco bude po DVOU LETECH neuvěřitelného trápení dít. Konečně se dozvím, co se se mnou ty dva roky od revize děje. A bylo to tu. 19. 4. 2021, moje datum laparoskopie.

Operace proběhla dobře. Jen jsem se probudila a zjistila jsem, že operace trvala déle, než měla, že jsem byla zaintubovaná, zacévkovaná. Koukám na sebe. V prsu vývod, na břichu stehy. A bolest. Šílená bolest. Zvracení z dlouhé anestezie. Myslela jsem, že umírám. Že to nezvládnu. Bylo mi hrozně. To jsem ještě nevěděla, že to nejhorší mě teprve čeká. Doktor, který mi přišel oznámit, co našel: „Paní Bałon, celou dělohu jste měla prolezlou srůsty, které bránily tomu, aby menstruační krev odcházela. Tím pádem se vám po dva roky menstruační krev hromadila v děloze, břiše, konečníku, prostě všude i na střevech a způsobila, nebo hodně podpořila hlubokou a infiltrující endometriózu, kterou máte a přirozené početí je tedy ve vašem případě téměř nemožné.“ Dále mi oznámil, že srůsty odstranili, ale endometrióza se musí operovat jindy.
Každopádně to bylo tu. Diagnóza. Hluboká a infiltrující endometrióza.
Byla jsem na tom psychicky opravdu zle. Na druhou stranu vlastně šťastná, že vím co se mnou je. Od tohoto období jsme začali navštěvovat kliniku asistované reprodukce. Vlastně jsme byli na první schůzce už před operací, ale tam nám naše paní doktorka řekla, že stejně tu laparoskopii potřebuje taky, bez ní se nikam nepohne. Takže hned, jak jsme měli propouštěcí zprávu z FNO, jsme šli na naší kliniku. A začali jsme řešit, co dál. Naše paní doktorka nám doporučila vyzkoušet alespoň dvakrát IUI -inseminaci, než moje tělo podrobíme náročnému procesu IVF. Řekli jsme, že souhlasíme. První pokus IUI proběhl v květnu 2021. V červnu jsem dostala menstruaci. Další pokus proběhl v červnu 2021, v červenci jsem dostala menstruaci. A bylo rozhodnuto. Červenec 2021 je měsícem, kdy jdeme podstoupit umělé oplodnění. Vlastně jsem se ani trochu nebála, měla jsem totiž radost, že se něco děje. Že máme šanci.

15. 7. 2021 proběhl odběr vajíček. Bylo jich 18!!! Bože, jaký to nádherný počet. Byli jsme s manželem tak šťastní. Každý den jsme sledovali, jak se naše embryjka vyvíjí a byli jsme natěšení a zároveň jsme doufali, že jich přežije co nejvíce. Bohužel asi dva dny po odběru jsem začala mít bolesti. Jeli jsme na pohotovost. Doktor: „Asi se vám rozjíždí hyperstimulační syndrom.“ Hyperstimulační syndrom je něco, co se může stát malému procentu žen po odběru vajíček. Vaječníky se zblázní a začnou růst. A rostou hodně a bolí hodně. Břicho jsem začala mít jako balón. A ta bolest. Ta příšerná bolest. Jenže už se blížilo datum konce kultivace našich embryjek a tedy i datum možného transféru. Nechtěla jsem čekat už ani minutu. Věděla jsem, že 20. 7. 2021 prostě chci transfer jednoho z našich embryjek. Doktoři mi dali zelenou, protože vaječníky se nějak extra nezvětšovaly a zdály se v normě. Embryjek jsme měli nakonec 8. Všichni říkali, že to je nádherný počet. Byli jsme moc rádi.

20. 7. 2021 tedy proběhl transfer a čekali jsme. Čekali jsme 10 nejdelších dní v našich životech. A pak to bylo. Dvě čárky na testu. Nene. Nevěřili jsme. Tak šťastní jsme už dlouho s manželem nebyli. Bože, ono to vyšlo!!! Po dvou letech dvě čárky na testu. TO NENÍ MOŽNÉ!!!
Bohužel naši radost za pár dní přerušil rozjíždějící se hyperstimulační syndrom. Tím, že se embryjko uchytilo, se zvětšujícím vaječníkům začalo více „dařit“. Vaječníky vzrostly každý na 10 cm. Moje břicho bylo jak před porodem. Už nezbylo nic jiného, než nemocnice, protože bolesti byly neúnosné. První potvrzený týden těhotenství jsem tedy strávila v nemocnici. Nemohla jsem se ani radovat, protože bolesti to byly opravdu veliké. Vždycky, když si na ně vzpomenu, mi je zle. Ale všechno jednou musí skončit. I hyperstimulační syndrom. A konečně nastalo to nejkrásnější období v mém životě. Rostl ve mně život. Rostla ve mně moje holčička. Ano, každý den před kontrolou byly muka. Strach, že se může něco stát. Ale pak po kontrole všechno hned přešlo.

První screening nás hodně napínali. Museli jsme i na genetiku. Ale nakonec vše v pořádku. Naše holčička je zdravá. Bože, taková radost. Pak už začalo i růst bříško. Další velké radosti. Pozorování se v zrcadle, hlazení a povídání si s mojim úžasným zázrakem. Neuvěřitelné radosti. Neuvěřitelné pocity štěstí, které se nedají vůbec slovy vyjádřit. Připadala jsem si jako nějaká královna, co nosí v bříšku princeznu. Pokaždé, když mě někdo pohladil na bříšku, pokaždé, když mi někdo pogratuloval, jsme se cítila výjimečná. Šťastná.
Pak přišel druhý screening ve 20. týdnu. Opět všechno ukázkové. Naše holčička se má k světu. Je zdravoučká, krásňoučká. Vyšetření srdíčka také bezchybné. Opravdu tohle všechno bylo nepopsatelné štěstí. Nijak jinak se to nedá nazvat. Každý kopanec mojí holčičky byl pro mě jako slast. Povídala jsem jí, zpívala jsem jí, hladila jsem jí, hrála jsem jí na klavír. Až do jednoho osudového dne. 2. 12. 2021: rána. Tehdy jsem byla 21+6.

Měla jsem divný výtok, bylo tam až moc vody. A najednou velký pocit strachu, že mi uniká plodová voda. Následovalo volání gynekologovi, který mě uklidnil, že to bude v pořádku, ale kdybych měla tento druh výtoku ještě jednou na kalhotkách, ať jedeme rovnou do nemocnice. A tak se i stalo. Kolem 16. hodiny jsme jeli naprosto vystrašení na pohotovost, ale zároveň vlastně plní naděje, že to nic nebude. Bohužel doktor z pohotovosti měl hned jasno. Plodová voda mi neunikala, ale děložní hrdlo se mi otvíralo a to dost. Řekl, že jedinou šancí na záchranu je sešití hrdla, ale že to spíš vidí na předčasný porod, který přijde velmi brzy. Nechápala jsem, co mi to říká. Co to znamená. Řekl, ať jedeme hned do FNO, kde jedině mě mohou operovat. Jeli jsme hned.

V autě jsme ani nemluvili, nebylo co. Strach byl větší než potřeba mluvit. Ve FNO nám řekli, že je to zlé, ale že ještě šance je. Že dokázali zachránit miminka, jejichž maminky na tom byly hůř, než já. Že si mě tu nechají a ráno mi vezmou vzorek plodové vody. Pokud tam nebude žádný zánět, tak udělají hned zašití hrdla. Pokud tam bude zánět, hrdlo zašít nemůžou a musí nejdříve zánět vyléčit. Samozřejmě to bylo to druhé. V děloze jsem měla zánět. Nasadila se léčba: trojkombinace antibiotik. A naděje, že to moje holčička vydrží, a že to zvládne. Že se zánět přeléčí a ona to ještě vydrží u mě v bříšku. Byla jsem 22. týden a 3 dny. Malá ještě nemohla ven. Nepřežila by. Musí vydržet alespoň do 24. týdne. Modlila jsem se každý den, ke všemu, co jen jde. A hlavně k sobě a ke svému tělu. Věřila jsem, že to zvládneme.

Bohužel se tak nestalo a v neděli večer 5. 12. 2021 mi praskla voda. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Sestřička mi přišla dát antibiotika a já jí říkala, že si ještě předtím odskočím. Šla jsem na záchod a než jsem se vůbec stihla otočit k záchodu, voda praskla a byla všude. Byla to jako rána z děla. Bylo jí tak moc. Začala jsem křičet a volat o pomoc. Sestřička přišla hned i s pomocí další sestřičky. Obě mě chytly za ruce protože já jsem nebyla schopna se ani pohnout. Pořád jsem jen křičela, že se to nemůže stát, že se to nestalo. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Nedokázala jsem to přijmout, jen jsem brečela. Sestřička zavolala manželovi a než přijel, byla tam celou dobu se mnou. Jakmile dorazil manžel, začaly kontrakce. Odvezli mě na porodní sál a tam už bylo jasno. Lékaři mi říkali, že porod se rozběhnul, a že teď už se nedá nic udělat. Že malá nepřežije, potřebovala by ještě alespoň 1-2 týdny, aby se jí pokusili zachránit. Ptala jsem se sestřičky, zda to bude bolet jako porod ve 40. týdnu a řekla mi, že ano, že děloha pracuje úplně stejně. Takže bolest šílená. Krvácení taky silné - dostala jsem dvě transfuze krve. Ale žádná fyzická bolest, nemůže být tak silná jako ta psychická.

Porod/potrat trval od 22. hodiny do rána následujícího dne. A v 7:55 hodin, v pondělí 6.12., se naše maličká narodila, ale už nedýchala. Měla 510 gramů. Ještě před pár hodinami jsem cítila její pohyby a najednou byla mrtvá. Nemohla jsem uvěřit, že se to stalo. Manžel taky ne. Plakali jsme moc. Malou jsme chtěli vidět a rozloučit se. Nikdy jsem neviděla krásnější holčičku. Byla naprosto dokonalá. Nádherná. Měla můj obličej. Mojí pusinku, nosánek. Byla tak úžasná. Pořád jsem jí hladila a nechtěla, aby ta chvíle skončila. Asi po hodině jsme už s manželem věděli, že je čas. Ten okamžik, kdy jsme jí museli nechat jít, byl pro nás nejtěžší. Pak jsme plakali moc. Nešlo to zastavit. Paní doktorka a sestřička nám zajistili pomoc a za nějakou dobu za námi dorazila psycholožka. Pomohla nám vlastně v těch nejhorších chvílích, kdy jsme si mysleli, že to nepřežijeme. Naše holčička byla zdravá, za nic nemohla. V podstatě jí zabilo moje tělo, můj zánět. I když mě do teď všichni doktoři utěšují, že zánět nebyl z vnějšku, ale že každý máme v těle bakterie, které vlastně potřebujeme a které se někdy dokáží dostat přes plodový obal, který jsem mohla mít nějak narušený, tak cítím, že to já jsem za smrt mojí holčičky zodpovědná. Proč jsem nepoznala, že se něco děje? Proč mi to moje tělo neřeklo dříve? Proč antibiotika nezabrala a voda musela prasknout?? To jsou otázky, které mě budou asi pronásledovat celý život.

Bolest, kterou teď prožíváme, je nepopsatelná slovy. Prázdnota, kterou cítíme, by se dala nahmatat. Na tohle se nikdy nikdo nemůže připravit. Najednou je to tu a vy musíte žít dál. I když nemáte nejmenší ponětí jak. Každý den, který vstanete a zjistíte, že tohle je teď vaše realita, bolí. Jediné, co pomáhá, jsou slova a představy o budoucnosti, ve kterou věříte, že bude někdy lepší.
6. 1. 2022 to byl měsíc. Nejtěžší měsíc našich životů. Měsíc, který mi otevřel svět, který jsem předtím neznala. Každodenní se vyrovnávání s tím, že už svoji holčičku nemám v bříšku, že už mě nekope a už jí nikdy znovu neuvidím. Můj manžel mi je obrovskou oporou a za to jsem hodně vděčná. Každý den děkuji vesmíru, že jsem ho poznala a že právě on je můj manžel.

Společně neztrácíme naději, že jednou budeme rodiči. Že jednou k nám přijde duhový zázrak. Život přeci nemůže být tak krutý pořád. Jednou se sluníčko ukáže a mraky odejdou.

Děkuji svým dvěma andělským zázrakům, že přišly a ukázali mi to, co jsem měla vidět a poznat. Nikdy nezapomenu a už navždy je budu milovat a zůstanou v mých srdcích, dokud budu žít.

S láskou k Hynečkovi a Julince.
Jana B.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
1032
18.1.22 08:28

Neumím si představit Vaši bolest. Noční můra. Držte se a ať se Vám jednou miminko podaří :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
18.1.22 10:10

Je mi moc lito, co se Vam stalo. Taky jsem prisla o dve deti, vim, jak se citite… snad se jednou te duhy dockame :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
982
18.1.22 13:47

Upřímnou soustrast
Pevně věřím, že se miminka dočkáte.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1070
18.1.22 17:46

To je hrůza :,( moc mě mrzí co Vás potkalo a moc Vám přeji ať se dočkáte vysněného miminka :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
266
18.1.22 20:04

Jsi statecna. Denicek jsi napsala moc hezyk, ctive, i kdyz s moc smutnym obsahem. Vubec nepochybuji o tom, ze se brzy dockate zdraveho ditete :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
801
18.1.22 21:04

Moc mě mrzí co se vám stalo 😟 nedokážu si představit že bych unesla takovou tíhu co vy..držím vám všechny palce abyste se jednou dočkali zdravého miminka 🤗

  • Zmínit
  • Nahlásit
1870
18.1.22 23:56

Když jsem deníček dočetla tak jsem hned musela pohladit dcerku. Jste neskutečně silná žena a jednou určitě budete i ta nejvíc milující maminka🍀Hodně štěstí a držte se!

  • Zmínit
  • Nahlásit
145
19.1.22 09:14

Moc mě mrzí, že to tak smutně dopadlo. Deníček máte i pres to to všechno hezky napsaný a je krásné, jak Vám je manžel ocividne velkou oporou. Přeji Vám, ať se brzy svého duhoveho miminka dočkáte a my si budeme moct přečíst radostnější další díl deníčku.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1703
19.1.22 11:59

Moc mě mrzí vaše ztráta 😔 moc dobře vím jaké to je. Loni jsem přišla o chlapečka ve 21tt také po umělém oplodnění, tak vím jaká ta bolest je. Držím palečky aby jste to s manželem překonali a zůstali silní ❤️. Vaše štěstí na vás čeká a určitě přijde :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
42699
19.1.22 17:16

Je mi to moc líto. Jen se zeptám, řešil u tebe někdo imunitu? Potratila jsem 5× vždy naštěstí na začátku a na vině byla imunita. Děti mám po velkém boji 2, takže vše dobré dopadlo.

  • Zmínit
  • Nahlásit
303
20.1.22 07:12

Bolest jakou popisujete znám.
Přeji vám mnoho sil a plnou náruč

  • Zmínit
  • Nahlásit
16884
20.1.22 07:57

Také jsem o dvě děti přišla v těhotenství. Máme teď zdravého a už velkého kluka. Věřím, ze i vy budete jednou bajecni rodiče. Prý bůh každému naloží kolik unese. Tak se nevzdavejte, i když to Kate nadmíru těžké :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
12825
20.1.22 08:17

Stalo se mi podobné. O miminko a také holčičku jsme přišli v 18tydnu.Vim že ne to hrozne, je mi to moc moc líto :(. Držím palce ať se brzy dočkáte zdravého miminka :kytka: :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
12
20.1.22 14:30

Je mi šíleně líto, co se stalo, přeji vám hodně sil a kéž se na vás usměje štěstí a miminko k vám přijde 💛

  • Zmínit
  • Nahlásit
jun
664
20.1.22 17:01
:hug: :hug: :hug:
  • Zmínit
  • Nahlásit
60
20.1.22 22:06

Moc mě mrzí Vaše ztráta :hug:
Píšete, že máte nějakou nemoc krve, tak možná už třeba podrobně vyšezřena jste. ALE po mých pěti zkušenostech s těhotenskou ztrátou, z čehož jedna v 18TT je silně podobná té Vaší, bych Vám rozhodně doporučila před dalším pokusem otestovat se minimálně na trombofilní mutace, IMUNITU (hlavně vyloučit/ potvrdit možnost komplementopatie, NK buňky, atd), štítnou žlázu.
A nebojte se, s největší pravděpodobností se děťátka dočkáte :hug: i já se po tom všem utrpení dočkala :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
277
21.1.22 09:53

Je mi to moc líto. Hodně sil :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
2399
21.1.22 11:41

Moc mě to mrzí. Přeji vám, aby tento rok 2022 byl vaším šťastným a dovedl vás k ke zdravému a silnému děťátku :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
7845
23.1.22 13:48

Je mi to moc líto taky jsem vlastně o dvě miminka přišla i když dřív než u vás jedno ve 12 TT kvůli vývojové vaše a druhý samovolný potrat ale i přes to mám tři děti a čtvrté čekám za měsíc věřím že se taky dočkáš přeji mnoho sil :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
3132
8.2.22 20:58

Uprimnou soustrast. Je to silena bolest a pomuze jen a jen cas. Hlavne o tom mluvte, neuzavirejte se do sebe. Mam za sebou (pred 7 lety) potrat dvojcatek ve 21.tydnu. Byla jsem na screeningu ve 20.tydnu, kde se lekari zdalo, ze deti maji trasfuzni syndrom. Byla jsem odeslana do Podoli, kde lekari syndrom vyloucili, ale nechali si me tam pro jistotu. Byla jsem tam 3 dny, vse v poradku, 5.den jsem mela jit domu. Ovsem ten 3.den jsme meli ke svacine kedlubnu, asi hodinu po ni mi zacaly divne bolesti, myslela jsem, ze jsem nadmuta po ty kedlubne. Vecer jsem vstala a najednou mokre kalhoty. Rikala jsem si, ze je to urcite plodova voda, ale sestricky me uklidnily, ze to neni voda, ze to se nekdy stava. Bolesti se obcas objevily, ale nic hrozneho. Ovsem druhy den odpo prijel pritel na navstevu, ze se pujdeme projit. Jen ze behem chvile prisly hrozne bolesti, v pravidelnem intervalu a to uz jsem vedela, ze je zle. Po vysetreni me vzala doktorka na sal, ze uz se bohuzel neda nic delat, ze dvojcata jdou na svet. Porodila jsem je prirozene, nastesti celkem rychle. V tu chvili se nam zhroutil svet. Bylo to velice tezke obdobi. Pomohlo opravdu o tom mluvit, mluvit, mluvit. Nyni jsem matkou 3 deti. Mam 6 letou dceru a 2,5 leta dvojcata (sestry zeshora nam zaslaly brasky). Po dceri jsem 2× potratila, pak prisla dvojcata. Je to hrozne, co nektere rodiny zazivaji, aby se dockaly vytouzeneho detatka. Moc Vam drzim palce!

  • Zmínit
  • Nahlásit
1040
9.4.22 23:26

Je mi to tak líto. :,( Ještě po tom, čím sis prošla. Já si tím prošla také, u mě to byla ale jako rána z čistého nebe. Šla jsem na prohlídku k doktorovi, rutinní kontrola, žádné potíže jsem neměla. Čípek uzavřený, žádný výtok, nic. A na ultrazvuku se ukázalo, že chlapečkovi nebije srdíčko. :,( Takže vyvolávaný potrat/porod ve 22+2, ale syn měl jen 200 g. Držím palce, ať se dočkáš miminka a zbavíš se problémů s endometriózou. :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit