Jak jde život dál bez mého andílka

Můj maličký odešel. Věřím a doufám, že jeho srdíčko vědělo víc... vědělo proč. Doufám, že je ti nahoře s anděly krásně.

*

Jsou to už 3 měsíce, kdy jsem si po téměř 6 týdnech plných naděje, zoufání a probrečených nocí vyslechla, že se srdíčko našeho Adámka, miminka do dlaně, zastavilo navždy a můj malý milovaný odešel do nebe… jsou to přesně 102 dny od chvíle, kdy jsem v náručí se zalykáním vyprovázela dušičku mého Adámečka… a život měl jít dál… bez něj, bez mého štěstíčka. Nechtěla jsem… nechtěla jsem tu být už ani minutu. Loučila jsem se hodně dlouho…nechtěla jsem jim ho dát… je můj.

Zavřely se dveře a já zůstala v županu zhroucená na podlaze chodby nemocnice a chtěla umřít. Mé srdce plné bolesti tlouklo dál… a já nevěděla proč a jak dál. Můj život se zhroutil během jednoho dne, během jedné chvíle jsem měla pocit, že už nemám proč žít. Víte, nebudu popisovat dny a pár týdnů poté… žila jsem jen v mlze, strachu a zoufalství.

Vyjít ven a potkat, byť cizího člověka bylo neskutečně těžké, panika mi zastavovala dech. Pár měsíců jsem nedokázala vstoupit ani do krámu, vše všední bylo tak těžké. V noci mě provázely noční můry, sny byly víc než kruté. Všude kolem mě rodily ženy svá mrtvá miminka. Skončila jsem u psychologa a divím se, že pouze u něj. Nikdy by mě nenapadlo, že pojedu třeba autem a budu si „prohlížet“ stromy. Však víte, jak to myslím… že se mě rodina bude bát nechat chvíli o samotě, protože ví, že se mi tu nelíbí… že nenávidím tenhle krutý svět, tenhle bolestný život plný trápení. Všude kolem mě jsou maminky s kočárky, pohled na ně tak bolí.

Dnes měl mít můj klouček, můj milovaný chlapeček, měsíc Měla jsem si ho hýčkat. Místo toho přemýšlím, za jak dlouho asi se naše duše potkají a zda tam na mě počká. Měla jsem tu čest ho poznat, držet ho za ruku, zpívat mu ukolébavku a poslat mu pusinku. Tolik to bolí…

Každé ráno, když otevřu oči, dojde mi, že tu není… že tady měl být, tak jako tisíce jiných. A on mi umřel… a já se mám vrátit do svého běžného života… jenže ten život už není stejný. Je plný obrovské bolesti, která denně trhá mé srdce na kusy, nemilosrdně mě ubíjí… a já musím jít dál.

Tolik mi toho můj klouček dal… a já mu mohla oplatit tak málo za těch 6 měsíců štěstí. Půl roku nejšťastnějšího období, které začalo dvěma čárkami na testu. Vzpomínky bolí… všechno bolí. Bolest se zažrala hluboko ve mně. Kdybyste mě míjeli na ulici, neviděli byste ji, ale je nepřetržitá, věčná, obrovitánská a doslova nesnesitelná. Kolik toho ještě můžu unést? A proč?

Závidím lidem jejich štěstí, mně odešlo..

Posílám pusu a pohlazení do nebíčka. Adámečku můj, tolik mi chybíš…

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
6902
4.6.18 05:52
:,( :,( :,(
  • Nahlásit
  • Zmínit
4644
4.6.18 06:55

:,( :hug:, to je hrozné. Snad čas trochu ránu zalepí :(. Adámek už Vám zůstane v srdíčku :srdce: napořád…

  • Nahlásit
  • Zmínit
113
4.6.18 07:12

Posílám hodně síly! V lednu jsem přišli o naši v tu dobu jedenácti měsíční dcerušku. Myslím na vás!!!

  • Nahlásit
  • Zmínit
4.6.18 08:10

@leja.t to je mi tak lito :,( musi to byt ukrutna bolest, uz jste neco zazili…jak to zvladate? Co Vam pomaha?

Příspěvek upraven 04.06.18 v 08:15

  • Nahlásit
  • Zmínit
3400
4.6.18 08:30

Je mi to tak líto, nic horšího si žena nemůže ani představit. Držte se a přeji, ať bolest brzy otupí a Adámkova dušička se k vám vrátí :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8056
4.6.18 08:30

Mrzí mě, co se ti přihodilo. Takhle pozdě by se to nemělo stávat.
Ano, je to kruté, mě vždycky pomohlo se podívat zpět do rodiny. Jedno století nás dělí od doby, kdy se dospělosti dožila třeba jen polovina narozených dětí. Jak to ty ženy dokázaly zvládnout? V každém z nás je mnohem víc síly, než vůbec tuší. Jen se soustředíme na nesprávné věci. Ubíjíme sami sebe zbytečnými otázkami a okolí vidíme jako nepřítele, rochníme se v sebelítosti, že svět není fér…
Mě vždycky pomohlo, říct si, že mohlo být hůř, opravdu mnohem hůř.(I když se ti to nezdá možné… napadá mě třeba smrt dítěte na nějakou nemoc atd…) Svými stavy ničíš svoje okolí, svůj vztah.
Držím palce ať díru ve tvém srdci brzy zacelí malý brouček/beruška i když jizva už bude navždy…
Seber v sobě odvahu znova žít. Klidně po kouskách, není ostuda myslet a dělat i něco jiného než truchlit…

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
4.6.18 09:01

Já prožila kdysi něco podobného. Ja svou holčičku donosila, a pak jsem měsíce koukala, jak umírá. Nemohla nebo spíš nechtěla jsem jí nechat odejít. Pak mi jeden velmi moudrý člověk řekl: „Poslední kousíček lásky, který jí můžeš dát, je nechat ji jít.“ A já to udělala. Bylo to to nejtěžší, co jsem v životě musela udělat, ale být to muselo. Druhý krok bylo nechat odejít i její duši a ta věta byla mou každodenní záchranou. I to jsem časem zvládla. Je to už hodně let a není den, kdybych si nevzpomněla, jen už jsem smířená. Ve smíru je klid a v klidu se zachytí to krásné. Zkus se soustředit právě na to, a pak také na budoucnost. Život se má žít dál, a i když tomu teď nemusíš věřit, učiní tě to silnější a bude líp. :srdce:

  • Nahlásit
8153
4.6.18 09:34

@Bebuše naprostou souhlasim. Neni ostudou brečet, ale je potreba zvednout hlavu a jot. Nikdo netvrdi ze se ma zapomenout. Ale fungovat dal je potreba. Je mi jasne, ze nekdo truchli tyden, nekdo mesic. Ale otazky na ktereneexistuji odpovedi nikam nevedou. A souhlasim i s tim, ze vzdy muze byt hur. I kdyz si to v prvni chvili tezko clovek umi predstavit.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5153
4.6.18 10:06

:,( :,( :,( nikdy nezapomenes, v srdicku bude navzdy :srdce: a zivot vam prinese urcite dalsi poklad :hug: :hug: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
4.6.18 10:21

Žádná slova tady asi nepomůžou… Je mi to moc líto! Ale Ty sama se musíš snažit jít dál. Kvůli sobě, kvůli Tvým blízkým, kteří Tě mají moc rádi. Kvůli budoucím dětem, které přijdou. A pokud je smutku příliš, neboj se najít pomoc. Nikdo, kdo neprožil si nedokáže představit tu bolest a zoufalství. Breč a mluv o své bolesti. Neuzavírej si ji v sobě. Pusť ji ven. Miluj Adámka, ale měj ráda i sama sebe. Věřím, že život nám všem, kdo jsme si podobnou zkušeností prošly, chystá nějakou báječnou kompenzaci…

  • Nahlásit
  • Zmínit
113
4.6.18 12:15

@Lištička87 napíšu zprávu:-)

  • Nahlásit
  • Zmínit
4.6.18 12:21

Bože to je tak nespravedlivý!! Tohle by se nemělo dít, vím co to je bojovat, moje sestřička se narodila ve 26tt a byla tak maličká, dnes je jí už 11 a je drzá, neumím si představit jaká to musí být bolest a ztráta. Moc mě to mrzí a posílám spousti sil!! Na Adámka nikdy nezapomenete, on na vás bude dohlížet shora a počká na vás dokud nebude čas se setkat a jistě by byl moc rád, kdybyste svou náruč jednou věnovala jinému miminku. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
4.6.18 12:34

To co se vám stalo, je moc zlé. Smrt dítěte je obrovská ztráta, bolest. Ale zřejmě to tak mělo být.
Máte možnost nového začátku a konce se zdravým dítětem. Toho se držte. Myslete pozitivně, snažte se o to. Vím, že se teď ohradíte…to se vám řekne. Já mám dvě děti, jedno zdravé, druhé ne. Bitva o něj byla tvrdá. Jeho prognosa nejistá. Obrátí to život vzhůru nohama celé rodině. Nás to na čas rozdělilo. Já a mrně po nemocnicích, manžel a starší doma. Dva roky. Dnes máme omezení, nemocnici navštěvujeme poměrně často. Snažíme se žít a život si užít…Diagnozy jsou neuprosné…já jen děkuji bohu, že v hlavě to má v pořádku. Je samostatný co se pohybu týká. Kůže a imunita je věc druhá, máme poškození zraku, je bez vlasů, řas kožně brutál, na růsťáku. Chodí do první, co bude dál mi nikdo neřekne. Kam se to všechno pohne. Je to hodně náročné na psychyku jak pro mě a muže, když vidíte bolest jakou kolikrát trpí a tu bolest duše, když si uvědomuje jak je odlišný. Pořád se ptá…co otázka mami proč já? Je jako kudla do zad, když víte, že to má po vás, jen jste nevěděla, že to v sobě máte. Starší je zdravý. A tak se pořádně nadechněte, zvedněte hlavu. Bude dobře. Budou Vás hlídat…do roka můžete vozit kočár :srdce:.

  • Nahlásit
1226
4.6.18 12:49

Moje máma je ze tří dětí, jen ona se dožila dospělosti - můj strýc zemřel týden po porodu, dostal silnou žloutenku, moje teta se narodila doma a bohužel porodní bába zanedbala porod a teta se narodila těžce mentálně postižená, zemřela v 10 letech v ústavu, babička skončila ve Šternberku na pár měsíců, než se dala dohromady. Nezdrtila ji ani tak smrt jejího dítěte, jako spíš to, že výchova postižené dcery ji vzala zdravý rozum. Babička se z toho ale dostala, protože měla mou mámu a také skvělého manžela, který se musel hned rozhodnout, co s retardovanou dcerou.

Můj otec byl ze 6 dětí, jen 4 se dožily dospělosti. Dvě zemřely na černý kašel - jedno v kojeneckém věku, druhé to chytlo a zemřelo jako batole.

Tím chci jen říct, že potřebuješ někoho, kdo tě přivede na jiné myšlenky, ukáže ti zase krásu života. Držím pěsti, ať jsi brzo fit a staré otřepané klišé - čas všechno zahojí - je na místě.

Příspěvek upraven 04.06.18 v 12:50

  • Nahlásit
  • Zmínit
4.6.18 16:53

@ASAndrea @pajulinkaa @prcekniky @Bebuše @iwa83 @karjak @Kristyna.Vechtova vsem dekuju za slova pochopeni a podpory… vite, drive jsem o tom vsem mluvila, vybrecela se blizkym na rameni..dnes chodim do prace a na ulici byste nepoznaly, ze me cupuje bolest, snazim se jit dal. Chodim k psycholozce, psychiatra jsem odmitla, nechci brat antidepresiva…mam k tomu svuj duvod. Nechci uz okoli zatezovat tim, co citim a jak moc me to stale boli…jezdim za sourozencema, vsichni maji miminka, pochovam si je…nekdy se slzickama, nekdy bez nich..ale bojuju. Jenze cas od casu (takze casto) se clovek muze snazit sebevic a chmury ho stejne nepusti…moje telo selhalo a odnesl to malicky, to nejdrazsi, co mi zivot dal…a s tim se nelze smirit…nemohl za to, jeho vyvoj byl v poradku. Nemohl za to, ze jeho telicko nebylo na zivot venku pripravene..o to vic to boli.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4.6.18 17:03

@Lištička87 je to těžké chápu vás, a věřím, že bolest po miminku nezmizí nikdy, ale je potřeba na něj vzpomínat v dobrém na ty hezké chvíle (i když jich bylo pomálu) on na vás bude dohlížet a bude strážným andělem. Moc vám držím palce a posílám sílu do dalších bojů! :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
7203
4.6.18 17:49

@Lištička87 takhle nepřemýšlej, neselhalo. :hug: tvá bolest je až hmatatelná. Neznám slova útěchy i když bych je ráda pro tebe měla. Z celého srdce ti přeji, aby se do tvého života vrátila radost :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
4.6.18 20:04

@Lištička87 Prosím, nevyčítej si nic. Co se stalo, není Tvoje chyba! Já jsem potratila několikrát (nikdy ne v tak pokročilém stádiu, to si ani nedokážu představit, a věř mi, že mě to bolí s Tebou). To, co se děje uvnitř, nemůžeš nijak ovlivnit. Dělala jsi vše, jak nejlépe to šlo, ale příroda rozhodla jinak. Bolet to bude pořád, ale časem se snad bolest otupí… Ale Tvoje chyba to není!!! Objímám alespoň na dálku. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
4.6.18 20:16

@karjak dekuju. Ja vim, ze jsem vedome neudelala nic, co by broucka ohrozilo. Jen se mi s tim tezko zije. Jak uz jsem psala, mam 3 sourozence, kazdy z nich ma miminko…jedna ze sester k tomu 2letou cacorku…a ja mela mit Adamka. Nikdy jsem nemela moznost ho pochovat v naruci. Kdyz jsem se loucila, uz o mne nevedel. Tolik mi chybi. Byl tak krasny. Nikdy nezapomenu na jeho dolicek na bradicce, ktery mel po tatinkovi. Nikdy nezapomenu na jeho pohled, na nase spolecne chvile, kdy jsme se mohli drzet za ruce. Tolik se mi styska.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4.6.18 20:50

Vim jak vám je

Taky mi před peti lety umřel chlapeček, oběsil se v bříšku. Nosila jsem ho krásných 36.týdnů, doteď když si na to vzpomenu placu.Ale me štěstí už mám 3roky na světě, krásnou holčičku kterou Tomášek z nebicka hlídá. Malém jsem přišla i o ni, ale byli jsme dost silně holky a meli našeho andelicka, který už to nedal znovu dopustit. I když mám někdy nervy v kyblu a ted jelikož jsem mela problémy se stalkingem tak o to víc. Tak je to moje největší radost, nebojte i vam se brzy zase po štěstí a vas andelicek už to znovu nedopustí Bude dalsi a pak vydá za dva.Vim ze to bolí, i já ted becela jak jsem to četla. Vas milovaný chlapeček by ale nechtěl aby jste šla tak brzy za nim, on vas vidí a chce vas hlídat i po čase s dalším mimcem. I me tehdy Tomášek nechal na živu přišla jsem za pět minut půlnoc malém jsem odešla i já taky jsem se tehdy ptala proč jsem neumrela i já Ale po čase jsem pochopila, protože to nechtěl dopustit, chtěl výdet maminku v pořádku, i když s ni nemohl mít a chtěl aby se nám narodila krásná holčička, abych tu zůstala pro ostatní a byla stastna. Proto mi dal ještě známeni, abych věděla ze se něco stalo a neumrela. I vas chlapeček chce to same. A třeba si tam ted ty naše děti hranou. Nebojte, bude to v pořádku. Sup, sup na mimco at mate zase pro co zit. Hodně štěstí a hodně sily vám preji :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8153
4.6.18 20:59

@Lištička87 Tak to brát nemůžeš, že Tvé tělo selhalo. To se utopíš ve smutku. A kým se nedáš do pořádku, tak další miminko nepřijde. Na to se zkus zaměřit. Kolik je tady ženským, co se léta snažily a ve chvíli kdy se přestaly stavět na hlavu nebo si vyslechly verdikt že přirozeně to nepůjde, tak se jim to povedlo. Ve chvíli kdy se na to neupínaly, kdy tomu nepodřizovaly vše. čtu to tady hodněkrát. To že se to nepovedlo teď, neznamená, že se to nepovede příště. Jasné, člověk se bude bát, budeš mít strach. Ale nesmíš myslet automaticky, že to blbě dopadne - hlava je v tomhle fakt mocná poručnice. Je potřeba se s tím porvat v hlavě a to je ten nejlepší základ na další život. Věřím, že se miminka dočkáte.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4.6.18 22:54

Vsem moc dekuju za vase slova a pismenka…clovek vi, ze v tom neni sam. Je to tak tezke. Smich boli a ucim se s tim zit. Proto jsem se vratila do prace, ac to nebylo vubec jednoduche…pracuju s detmi. Ale jsem za to rada. Snad jednou…ten usmev vnitrne bolet prestane. Nebo bude bolet mene. :nevim: :srdce:

Příspěvek upraven 04.06.18 v 22:54

  • Nahlásit
  • Zmínit
5.6.18 09:50

Slova těžko vyjádří útěchu. Je to hrozný :( takové věci by se vůbec neměly dít!

  • Nahlásit
  • Zmínit
2
5.6.18 11:50
:,( :,( :hug:
  • Nahlásit
  • Zmínit
630
5.6.18 14:12
:,( :hug:
  • Nahlásit
  • Zmínit
52
5.6.18 16:35

@Lištička87 Ahoj,já jsem na tom podobně jako ty. Přišla jsem o své dítě ve 24.týdnu a teď to bylo půl roku. Pocity, které píšeš jsem přesně zažívala i já. Taky dlouhodobě přemýšlím o návštěvě psychologa a chtěla bych se tě zeptat, jestli ti sezení s ním pomáhají, jak probíhá takové sezení…Klidně můžeš do zprávy. Děkuji Lucka

  • Nahlásit
  • Zmínit
3207
6.6.18 10:00

@Lištička87 Jen těžce se hledají slova útěchy, protože taková prakticky neexistují. Přijmi alespoň na dálku objetí. :hug: Věřím, že dušinka se k vám jednou vrátí. :srdce: Budu na Tebe, na Vás moc myslet. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
6.6.18 10:40

@Keshi dekuji :srdce: snad stesti prijde

  • Nahlásit
  • Zmínit
3400
6.6.18 12:33

@Lištička87 Nesmíš to brát jako selhání svého těla. Chápu, že je to strašně těžké. Ale všechno v životě má svůj smysl. A váš andílek od vás odešel, aby se mohl zase vrátit. Vím, že ta bolest nikdy nezmizí. Ale otupí se. A moc vám přeji, ať brzy máte s mužem v náručí miminko :srdce: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
6.6.18 12:59

Rozumím Vám :,( My přišli o našeho Adámka v řijnu 2017 a stále to bolí… Každej den na něho myslím… Hodně sil přeji..Kdyby jste si chtela popovidat, klidne napiste..

  • Nahlásit
  • Zmínit
6.6.18 20:34

Ver tomu, ze tvuj Adamek je uplne v poradku, je tam, odkud vysel - od milujiciho Boha - a jiste by nechtel, aby se jeho mama po zbytek sveho zivota trapila jeho fyzickou ztratou.. V tomto svete veci nejsou dokonale a deti odchazely matkam drive mnohem hojneji nez v dnesni dobe lekarskeho pokroku.. Nebo matky detem a manzelum.. V zivote prichazi ruzna smutna obdobi, ktera je mozno s odstupem casu preklenout. Je mi jasne, ze potrebujes cas, ale prosim rozhodni se, ze se na teto skarede zivotni udalosti nezaseknes, ze ji preklenes a pujdes dal.. Bylo by skoda pro tebe i pro vsechny kolem tebe, kdyby jsi po zbytek zivota chodila jak telo bez duse..
Chci ti uprimne rict, navzdory nepopularnosti techto reci, ze zivy Buh je ochoten byt tvoji posilou, utechou a oporou, kdyz mu to dovolis, a pomuze ti se z tve situace dostat..
Kdybys chtela, napis mi.

  • Nahlásit
  • Zmínit
7.6.18 01:05
:,( :,( :,( :,(
  • Nahlásit
  • Zmínit
1245
8.6.18 18:54

:,( :,( tohle je to nejsmutnejsi, co jsem za poslední roky četla :,( :,( a bohužel jsem přesně před 5 lety prožila z velké části přesně to, co popisuješ.. drz se, obklop se všemi co te miluji, jen oni ti dokážou pomoct zmírnit tu bolest co teď citis a dat ti sílu pochopit, proč… :(

  • Nahlásit
  • Zmínit
92
9.8.18 14:50

:( Nedokážu si to ani představit, držte se vše se k dobrému obrátí!!A malého vám v srdci už nikdy nikdo nevezme. Věřím že čas vše spraví a bude vám alespoň trochu lépe :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
28.8.18 12:21

:(

To je mi moc lito… jednou setkate, jako ja s moji maminkou, jedinym clovekem, ktereho jsem mela :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
31.8.18 16:16
  • Nahlásit
  • Zmínit