Jak jsem rodil ve školce

Vždycky jsem se považoval za tatínka spolehlivého, i když občas zapomenu, jestli má školka pantofle s modrou nebo zelenou gumičkou. Ten den jsem vyrazil pro svého pětiletého lumpa s pocitem, že už mě nemůže nic překvapit. V ruce kytice pro paní učitelku (na usmířenou za minulý týden, kdy syn v rámci „experimentu s gravitací“ spustil lavinu z lega), v kapse lístek s nákupem. Pohoda.

Vcházím do šatny, ještě ani nestihnu pozdravit, a už slyším křik. Ne ten běžný školkový, kde se tři děti perou o jednoho plyšového krokodýla. Ne – tohle byl křik dospělý, vážný, s ozvěnou „něco se děje“.

Otočím hlavu a vidím maminku jednoho spolužáka, opřenou o lavičku, dýchající tak, že i lokomotiva by se zastyděla. Učitelky pobíhají, telefony v rukou, ale signál mizerný. A v tu chvíli zazní věta, která mi obrátila den naruby: „Vy jste tatínek! Vy to zvládnete!“

Chtěl jsem protestovat – já při porodu asistoval maximálně u toho svého, a i tam jsem spíš držel manželce ruku a snažil se neomdlít. Jenže najednou jsem měl v ruce deku, vedle mě se ozývaly kontrakce a můj syn na mě hrdě volal: „Táto, ty jsi doktor!“

Tohle jsem nemohl pokazit. V duchu jsem si zopakoval všechny filmy, kde hrdinové zachraňují životy. Jasně – sterilní rukavice nikde, ale zato plná krabice s plyšáky a pytel náhradních dupaček. Řekl jsem si, že improvizace je základ.

„Paní, dýchejte… jako když foukáte svíčky!“ povzbuzoval jsem, zatímco děti utvořily půlkruh a fandily hlasitěji než při fotbalovém derby. Učitelka držela telefon nad hlavou a snažila se chytit signál, zatímco já měl pocit, že se ocitl mezi porodním sálem a mateřskou besídkou.

A pak – šup! Najednou jsem v rukou držel maličkou, ulepenou, křičící bytost. Byla krásná. Opatrně jsem ji zabalil do plyšového krokodýla (protože deka už sloužila jako podložka) a podal šťastné, a trochu šokované mamince.

V ten moment přijela záchranka. Doktoři vběhli dovnitř, já stál pořád v bundě, ruce klepající, na botě kus plastelíny. A syn, ten povídá: „Vidíte, říkal jsem, že můj táta všechno umí.“

Doma jsem pak večer vybalil nákup. Rohlíky, mlíko, a mezi nimi malá papírová medaile – paní učitelka ji vyrobila na památku. Nápis na ní zněl: „Nejlepší tatínek – porodník školky Klubíčko.“