Jak jsem si měla vylézt pro zásnubní prstýnek!

Že mě čeká žádost o ruku jsem tušila, ale netušila jsem, že u toho málem vypustím duši.

Jak jsem si měla vylézt pro zásnubní prstýnek!

O rodině a svatbě jsme mluvili s přítelem skoro od doby, kdy jsme spolu začali chodit. Měli jsme v tomto stejně nastavené priority, navíc jsme už ve věku, kdy to člověk má už v hlavě srovnané, co chce. Trochu jsem tušila i jak chce přítel žádost provést. Prořekl se jednou před přáteli v lehké opičce: „Pro prstýnek si budeš muset někam vylézt.“ Od té doby jsem trochu čekala, že někam půjdeme a už k tomu dojde. Dohodli jsme se na sestěhování, na miminku, jen ta svatba mi k dokonalosti chyběla. Navíc se blížil podzim a počasí se kazilo. „Kam to sakra mám lézt a co když bude už do konce roku hnusně?“ říkala jsem si.
Jednoho dne přítel řekl, že bychom mohli na výlet. No hurá! „A kam miláčku?“ „No co třeba na Luční?“ No jistě, kde jinde by mě měl žádat horal o ruku, než na Sněžce? Já jsem sice děvče z nížiny, medvídek od Kolína, ale co bych si pro prstýnek nevylezla, že?

Měli jsme jít v sobotu, v pátek ráno jsem si ze zajímavosti udělala těhotenský test, přeci jen jsem drobné zpoždění měla a to to mám jak hodinky. Byl pozitivní! Jupí! To bude romantické, požádá mě o ruku a já mu řeknu, že bude táta. A vypravila jsem se do podkrkonoší za přítelem.
V sobotu brzy ráno jsme si sbalili batůžky, náhradní oblečení a svačinu. Lilo jako z konve, ale já s vidinou romantického dne a prstýnku na své ruce jsem ani nezaváhala.

Dojeli jsme autem do Pece pod Sněžkou a šli Obřím dolem na Sněžku. První kilometr ještě šel, kopec nebyl tak prudký a já nejsem žádné ořezávátko, jenže takhle mírné to rozhodně nebylo celou dobu. Začalo větší a větší stoupání a já dejchala jako lokomotiva. Nejsem nijak silná, vypadám normálně, ale fyzička od doby, co sedím v kanceláři na zadku, je za pendrek. Zastavit jsem se musela snad každých 20 metrů a chtělo se mi zvracet. Možná to dělal i ten batoh na zádech, nevim, myslela jsem, že chcípnu.

Doplazila jsem se pod Snežku, podívala se nahoru a jen si povzdechla, přítel se zasmál a povídá: „Neboj, tam nejdem.“ Byla jsem na jednu stranu ráda, ale značně mě to znejistělo, takže žádost o ruku nebude. Protože, když nemám lézt na Sněžku, tak kam jinam? Navíc si to přítel zamířil na polskou stranu, to už mi vůbec přišlo divné. Šli jsme nahoru, dolů, přes potok, lilo jako pes. Byla jsem mokrá, unavená, ale přece neukážu, že už nemůžu, že jo?

Došli jsme k nějaké chatě, kde začal přítel studovat mapu! Co? On neví, kam jdeme? A kudy? Tak to je jasný, to žádná žádost nebude, to by věděl, kam chce dojít. Trochu rozladěná jsem na sobě opět ale nedala nic znát a tlapala pěkně dál. Asi po půl hodině jsme došli k nádhernému ledovcovému jezeru, jmenovalo se Malý stav, nádherný, v průzračné vodě se odrážely skály. Božský pohled. Přítel zamířil do chaty u jezera, že tam chvíli počkáme, jestli neustane déšť a půjdeme zpět na Luční. Hmmm, tak ani tady žádost nebude, to by to už neodkládal, hm, tak nic. Neva, alespoň mu zkusím nějak sdělit, že bude tatínkem.
Vylezli jsme za chvíli z chaty, pršelo pořád, ale přeci jen trochu méně. Šli jsme se ještě projít kolem jezera, zastavili jsme se na břehu a dívali se do vody. Tedy já se dívala. A přemýšlela jsem, jak mu to nejlépe řeknu a bude mít radost? Bude, určitě ano. Otočím se a on klečel! V ruce krásný prstýnek s bílým kamínkem z bílého zlata. „Lásko moje staneš se mou ženou?“ „Ano!“ vyhrkla jsem hned a skočila mu kolem krku. „Navlíkneš mi prstýnek?“ Navlékl, padl mi jako ulitý. „Víš miláčku, ještě ti něco musím říct já… budeš tatínek.“ Tentokrát mě objal on a dlouze jsme se líbali… „Jsem tak šťasnej lásko moje!“

Cesta zpět taky nebyla žádná slast, ale hřál mě úžasný pocit u srdce. Do Pece jsme došli až za tmy, myslela jsem, že mi upadnou nohy. Tři dny jsem nemohla chodit a kyčel ze sestupu mě bolí ještě dneska a to už je to měsíc.
Pokud covid dovolí, svatba bude v lednu a klokan přiletí v červnu, nemůžu se dočkat! <3

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
1252
10.11.20 08:02

Krásné :) A dvojitá gratulace :srdce: :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
698
10.11.20 16:22

Moc pekne napsane! :) Posilam gratulaci :kytka: :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
273
10.11.20 20:52

Krásné :srdce: gratuluji k zasnoubení i k miminku :kytka: ať jste všichni zdraví..

  • Zmínit
  • Nahlásit
750
12.11.20 08:17

Tak to vám teda vyšlo krasne :lol: je to krásný příběh a neboj, to, že to bylo pro tebe fyzicky tak náročné, za nedlouho zapomenes :mrgreen: a pak už to budeš mít jen jako nádhernou vzpomínku, kdy tě tvůj muž na krásném místě požádal o ruku ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
12
12.11.20 14:02

Nádherné :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
3686
13.11.20 06:43

Tak to jsi dobrá, já se takto na začátku těhu drapala na rozhlednu Žalý a další den jsme jeli na pohotovost s krvácením.. My tam teda šli ještě s dalším dítětem a kočárkem, ale od tý doby už mám prostě respekt :mrgreen: :palec:

Tak hlavně hodně zdraví a ať vám vše vyjde :pankac:

  • Zmínit
  • Nahlásit
27
14.11.20 06:27

Krásné jste to napsala :) a veliká gratulace k miminku i k zasnoubení 😊 😊

  • Zmínit
  • Nahlásit
188
19.11.20 08:56

Krásný, gratuluji ať jste zdraví :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
19
24.11.20 14:29

Krasne :) gratuluji :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
14412
26.11.20 17:08

Jako rozeny cynik si nemohu odpustit poznamku, jakpak se mohou za prudkeho deste zrcadlit skaly v ledovcovem jezere? :mrgreen: :pankac: Ale chapu, ze v navalu endorfinu clovek vidi duhu i bez deste a slunce :P Gratuluji a preju hodne stesti do zivota! :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit