Jak jsme si pořídili miminko

Deníček o mém prvním snažení, těhotenství a porodu naší malé císařovny. Mojí dcerce je teď 3,5 měsíce. Abych si uchovala vzpomínky na těhotenství, porod a to, co bezprostředně následovalo, rozhodla jsem se napsat také porodní deníček, jako už mnoho jiných návštěvnic eMimina přede mnou. Předem varuji, bude to dlouhé. :)

*

Po 10 letech vztahu a 3 letech manželství jsme konečně dospěli k rozhodnutí založit rodinu. Kvůli mým drobným gynekologickým obtížím (vysoká hladina prolaktinu, nepravidelný menses, dlouhodobé braní hormonální antikoncepce) jsem čekala, že případné snažení bude trvat dlouho.

Chodila jsem pravidelně cvičit pilates, pořídila jsem si rotoped k vylepšování fyzičky a navštívila jsem homeopata a začala brát nějaké přípravky na přípravu těla na těhotenství. V listopadu jsem vzala poslední prášek antikoncepce a chystala se na běh na dlouhou trať.

Ale světe div se, pozitivní těhu testík jsem držela v ruce už koncem ledna příštího roku. Manželovi jsem tu novinu chtěla sdělit až po ověření u gynekologa, ale nevydrželo to. Po pár dnech, kdy jsem se začala chovat jinak, poznal, že se něco děje, a musela jsem s pravdou ven. Ještě mi mírně vynadal, že jsem mu to neřekla hned. Tak příště. :)

Začátkem února mi gynekolog na prohlídce sdělil lakonické: „No, těhotenství tam vidím…“

Jakože cože? Takhle se ženám sděluje zázrak početí? No, pro gynekologa je to denní chleba, tak už ho to asi tak nevzrušuje, jako mě. :)

Těhotenství chvíli probíhalo zcela bez vnějších projevů, až jsem začala asi v 8. týdnu trochu krvácet. Doktor nasadil Utrogestan a varoval mě, že to nemusí vyjít. Snažila jsem se být nad věcí a moc se netrápit. Nic jiného ani nezbývá. Kvůli bolestem v podbřišku jsem nastoupila na nemocenskou. Naštěstí jsme to přestáli a malá se udržela.

Na kontroly ke gynekologovi a na screeningy jsem chodila sama – manžel tvrdil, že mu stačí fotky z ultrazvuku a počká si, až to vyleze. Lenoch jeden. :) Malá se dlouho nechtěla ukázat a až při druhém screeningu se potvrdilo pohlaví. Od druhého do čtvrtého měsíce mi bylo děsně zle, prostě klasika (nechutenství, zvracení). Když přešly nevolnosti, bylo to super. Ještě jsem se na dva měsíce vrátila do práce, kde si ťukali na čelo, co se tam cpu a proč nezůstanu doma. :)

Poslední měsíc jsem už byla jako na trní. Na kontrolních monitorech v nemocnici se malá pokaždé strašně mlela a kopala, až to bolelo. Manžel si asi myslel, že čekání je málo vzrušující, tak se měsíc před porodem vyboural na kole a zlomil si rameno levé ruky. Tak jsem si nazkoušela péči o „miminko“ nanečisto. :)

Nakonec jsem rodila až 6 dní po termínu. Zkoušela jsem pár babských rad na „vypuzení“, ale skutečně myslím zabral až Hamiltonův hmat, když už jsem byla otevřená skoro na 3 cm. Dopoledne mi ho šetrně a bezbolestně provedla po domluvě doktorka v porodnici. Ani jsem nedoufala, jen mě trochu pobolíval podbřišek, ale ještě ten den po jedenácté večer, když jsem se s manželem loučila, že půjdu spát (spali jsme odděleně kvůli pohodlí obou – těhotenství, úraz), po jedné opravdu silné kontrakci mi praskla voda.

Nestačila jsem to chytat, teklo to proudem. A hned kontrakce po 5 minutách. Kolem půlnoci mě vezla sanita do porodnice vzdálené jen 10 minut jízdy. Manžel kvůli zlomené ruce nemohl řídit a zůstal doma.

V porodnici mě porodní asistentka zavedla na porodní sál a převzala si ode mě všechny papíry včetně stručného porodního „plánu“, který se mnou následně rychle probrala. Já v domnění, že jako prvorodička budu úpět na sále nejmíň ještě do rána, požádala o přesun na sál, kde „visí taková ta látka ze stropu“, pokud je volný.

Pche, na sále jsem se nestačila pořádně ani rozhlédnout, natož houpat se na zmíněném „laně“ nebo si pustit hudbu. Po zabydlení na sále to šlo ráz na ráz. Kontrakce po 3 minutách, bolest šílená. Porodní asistentka stihla pár kontrol, otevírala jsem se závodní rychlostí. Prý jestli chci manžela u porodu, ať si kouká pospíšit. Jakože už to brzo bude!?

Rychlý telefonát manželovi, krátký rozhovor s dětskou sestrou, jak že si představuju koupání miminka (myslela jsem, že když budu po porodu fit, vykoupu si mimíse sama), pak klystýr na mou žádost a pak už střídavě na mísu a na všechny čtyři do sprchy, kde jsem každou bolest prodýchávala a funěla a vrčela jsem u toho, jen abych tu bolest vydržela.

Snažila jsem se tomu moc nebránit a těšila jsem se, až to bude za mnou. Když už se mi zdálo, že to začíná dole víc tlačit, přesunula jsem se na lůžko a začala tlačit kvůli dorotování.

Bohužel kontrakce byly slabé a trochu nepravidelné. Šlo spíš o bolest, než o kontrakci. Vůbec mi to nepomáhalo tlačit a bylo to hrozně vysilující. Napíchli mi oxytocin a vycévkovali mě, že to prý podpoří kontrakce. Vše jsem odkývala, neměla jsem už síly přemýšlet.

Někdy v průběhu pobytu na sále přestavěli nohy mého lůžka tak, aby měla doktorka lepší přístup k mému tělu. Tlačila jsem už dlouho (aspoň mi to tak přišlo), když začaly trochu klesat ozvy. Doktorka doporučila nástřih, že by se to asi zvládlo bez, ale kvůli těm ozvám… Cokoli, jen ať je malá v pořádku.

Pak už stačilo jen jedno zatlačení a už se mi ten obřík vyvalil na bříško. Měla 3,65 kg! Uf, já sama mám 152 cm a 50 kg. Při porodu jsem přibrala sotva 8 kg. Mluvila jsem na ni… Sotva jsem ji udržela v rukách, jak se mi klepaly. Pak ji odstřihli, odnesli a manžel si ten svůj genetický materiál podepsal na nožičku. Později mi popisoval, jak bezděčně tlačil se mnou. :)

Placentě se moc nechtělo, ale po pár jemných zatlačení na bříško vyšla. Uvnitř vše v pořádku. Šití bylo krátké a nepříjemné, ale dalo se vydržet. Byla jsem už ráda, že to mám za sebou. Když po mně po 2 hodinách chtěli, abych vstala a šla se za asistence umýt do sprchy, zatočila se mi hlava, že jsem napůl omdlela. Sprchování se odložilo a na šestinedělí mě vezli na posteli.

Ani malou jsem si nemohla umýt, jak jsem původně zamýšlela. Cestou jsem s porodní asistentkou žertovala, jestli by mě chvíli na té posteli nepovozila po nemocnici, že je to příjemné. No, byla jsem trochu mimo. :) Na pokoji jsem na pár hodin usnula, ačkoli jsem myslela, že to nepůjde kvůli všem těm dojmům a ruchu na pokoji. Ráno dorazil manžel a donesl mi zbytek věcí.

První dva dny jsem nemohla mít malou u sebe, omdlévala jsem a neudržela bych ji, jak jsem byla slabá. Vozili mi ji jen na kojení. Vysprchovat jsem se mohla až s pomocí druhý den odpoledne. Nejdříve jsem necelé 3 dny byla na 4lůžkovém pokoji (jedna z „kolegyň“ už měla 6. dítě!), pak se naštěstí uvolnil nadstandard. Všechny tři spolubydlící měly miminka kolem 3 kg; trochu jsem jim záviděla. :)

Domů si nás manžel vezl 5. den. Nástřih bolel jen trochu, už v porodnici jsem mohla opatrně sedět. Kojení… no to by bylo na samostatný příběh. :) Velký úbytek váhy, probdělé a probrečené noci, umělé mléko… málem nás nepustili z porodnice domů. Naštěstí jsem se asi po dvou týdnech doma v pohodlí rozkojila. Tímto děkuji svému manželovi, který nám pomohl udržet se v pohodě.

Pokud jste dočetli až sem, děkuji za trpělivost. :) Budoucím maminkám přeji také krásný a rychlý porod a zdravé a spokojené potomky.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
24.1.17 07:02

Páni, hned po dvou hodinách vstát, to bych snad taky omdlela 8o mně nechávali, myslím, aspoň čtyři hodiny, dřív jsem šla jen pokud se mi chtělo na záchod :)
tak gratuluju k maličké a ať to jde příště zase hladce :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.1.17 08:27

Připomněla jsi mi, jak se ostatní maminky chodili koukat na mé miminko - mělo 4,3 kila a vypadalo jak tlustý medvidek, ve srovnání s těmi jejich uzlicky :D hodně štěstí male :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1599
24.1.17 09:00

Moc pěkný deníček :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
maminka2017
24.1.17 10:43

@Tichošlápek na nás taky, moje dcery měli největší váhu 4,5kg :mrgreen:
Celkově mě chválily, že jsem byla statečná a zvládna to za 1.

  • Upravit
maminka2017
24.1.17 10:45

Gratuluji k miminku :-)
Já fungovala hned co mě dovezli ze sálu, sprcha, záchod, péče o dítě..bolela mě akorát děloha jinak nic.

  • Upravit
24.1.17 18:23

Gratuluji k miminku :kytka:
Krásný deníček.

  • Nahlásit
  • Zmínit
112
24.1.17 18:40

Děkuji za gratulace a jsem ráda, že se deníček dá číst :) Doufám, že po všech případných dalších porodech budu taky za indiánskou matku - hned na nohách a do práce :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
10206
25.1.17 23:14

Gratuluji k miminku :kytka:
Ja obě děti rodila k dvaceti hodinam a obě sem odmítla dat sestřičkam, prestoze sem s nimi oka nezavrela. Zpětne si již podruhé rikam, proc sem zase byla takova dubová palice a nevyspala se :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
112
26.1.17 10:31

@Jitusee Máš můj obdiv :) Já také chtěla malou u sebe, ale bála jsem se, že jí ublížím, když omdlívám a sotva udržím lžíci v ruce :D Jsem hrozná třasořitka, když jsem po tak krátkém porodu byla tak vyřízená :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
10206
26.1.17 10:44

@MachyXS Porod je náročný jak dlouhy, tak i krátký. Je dobre, ze jsi nabrala zpátky sily :)

  • Nahlásit
  • Zmínit