Jak jsme si vybojovali mrňouska

Snažení

Jak jsem se dozvěděla, že jediná cesta je klinika reprodukční medicíny... Jak jsme 2x přišli o miminko... Jak jsem během těhotenství přišla o tatínka... A nakonec jak jsme bojovali u porodu...

Už dlouhou dobu jsem přemýšlela, jestli o tom napsat. Za jedno pro mou úlevu, ale i pro podporu ostatních a víru v to, že i když se hroutí jedna věc za druhou, tak na konci je světlo.

Všechno to začala nevinně. V roce 2012 jsem se seznámila s manželem, randili jsme, byli jsme zamilovaní, užívali jsme si života. 2 měsíce po tom, co jsme byli spolu, jsem si šla koupit antikoncepci do lékárny, přítel byl se mnou. Když jsem vyšla ven, tak mi opatrně řekl, že to nebudu potřebovat. Narodil se s vrozenou vadou a je naprosto neplodný. Tehdy mi bylo 20, říkala jsem si, že mám vše před sebou a můžeme jít každý jinou cestou.

Vždycky jsem chtěla děti, minimálně 2. Navzdory tomu jsem s ním zůstala a začala zjišťovat, co nás čeká. Jediná cesta byla klinika reprodukční medicíny, spermie od dárce a podstoupení inseminace/IVF. Protože jsme byli oba mladí, věděli jsme, že to stejně bude až za pár let a kdo ví, co bude. Já dodělávala vysokou a manžel si hledal první práci po škole. Pořídili jsme si psa a veškerá moje mateřská láska se hrnula do naší fenky.

V září 2016 jsme se rozhodli, že je čas, aby nás bylo víc. Oba jsme měli stabilní práci, pořídili vlastní bydlení, pocestovali jsme, vztah nám fungoval, zdála se být ideální doba. Následovala první konzultace v reprocentru. Vše znělo slibně, já byla zdravá a mladá, bylo mi tehdy 24, což prý samo o sobě zvyšuje šance. Domluvili jsme se na nejmíň invazivní metodě, inseminaci.

V listopadu první neúspěšný pokus, další v prosinci a lednu. Proto jsme se rozhodli dál to neprodlužovat a podstoupit IVF, kde měli být šance mnohonásobně vyšší.

V březnu 2017 jsem podstoupila první IVF. V práci jsem to řekla a s podporou jsem odešla na neschopenku. Začala jsem brát léky a léčbu relativně dobře snášela. Po odběru vajíček jsem si myslela, že horší bolest už nezažiju (jo, jsem citlivka). Vzešlo 5 embryí, 4 jsme nechali zamrazit a 1 mi transferovali. Následovali 2 nekonečné týdny čekání, první pozitivní těhotenský test a obrovská radost. Ještě jsem šla na kliniku na odběr krve pro potvrzení. Hcg bylo nízké, ale sestřička říkala, že mám přijít znovu a uvidíme, jestli se zvyšuje. Moc pozitivně se ale netvářila. Dva dny na to hcg kleslo a řekli mi, že se jedná o biochemické těhotenství. Vše samo odejde. Naděje byly pryč a přišly první slzy.

V tom samém čase, kdy jsem započala léčbu, taťku odvezli do nemocnice a diagnostikovali mu nádor na mozku, podstoupil první náročnou operaci na odstranění a já si v tu chvíli myslela, že bude zase v pohodě. Jediný následek po operaci byla lehká vada řeči.

Od snažení jsme si dali pokoj, aby se mi uzdravila duše, vyčistilo tělo a maximálně jsem se věnovala rodině. Taťkova nemoc byla neléčitelná a nevěděli jsme, jak dlouho tu s námi bude. Ponořila jsem se i do práce, to mi celkem pomáhalo. V červenci jsme jeli na dovolenou. 2 týdny mimo realitu mi moc pomohli. Hned po návratu jsme naplánovali první kryoembryotransfer (KET).

V srpnu další hormony, zase jsem to dobře snášela, další pozitivní těhotenský test, další radost, i když tentokrát už opatrná. Další odběr krve na klinice a potvrzení těhotenství. To už jsem měla velkou radost a myslela si, že už máme vyhráno. Týden na to jsme se rozhodli, že se vezmeme. Někomu to asi bude připadat špatné, ale důvod byl ten, že jsem chtěla mít taťku na svatbě. Nedokázala jsem si to představit bez něj. Takže i radost ze svatby. Týden na to mi bylo zle, na klinice mi řekli, že se jedná o mimoděložní těhotenství. Následovala hospitalizace. Přístup personálu strašný, necitlivý, ale já už to chtěla mít za sebou a být hlavně doma. Takže operace, byla jsem tam 3 dny, psychicky jsem se rozložila. Doma to nebylo o nic lepší, abych nebyla sama doma, odjela jsem k rodičům.

Začalo plánování svatby, se kterou mi rodiče moc pomohli, a v listopadu byla naše krásná podzimní svatba, která se nám vydařila podle představ. Dokonce svítilo slunce. Nejemotivnější pro mě bylo, když mě tatínek vedl k oltáři uličkou a když mi blahopřál. A samozřejmě když jsme si řekli s manželem ano.

Hned po svatbě taťka podstoupil další operaci, tentokrát měla za následek zhoršení vady řeči. Ale byl to bojovník a zkoušel vše možné i nemožné. Přes všechno, včetně chemoterapie, chodil každý den 4 km se psem a dokonce jezdil na běžkách. Navždy má můj obdiv.

Po svatbě následoval další neúspěšný KET, tak jsme se rozhodli odpočinout si a v lednu 2018 jsme jeli na dovolenou do tepla.

V únoru jsme si řekli, že poslední pokus, a dala jsem si zavést přes rizika poslední 2 embrya. Následoval pozitivní test, potvrzení těhotenství z krve. Měla jsem velký strach, aby zase nebylo mimoděložní. Na klinice nenašli v děloze plod. Zase mi bylo zle, takže jsem jela do nemocnice a počítala s nejhorším. K našemu velkému údivu a radosti našli plod v děloze. Jedno krásné zdravé miminko. Hned jsme to volali mým rodičům, kteří nás celou dobu moc podporovali a měli velkou radost.

Vše probíhalo v pořádku, chodila jsem do práce a ne/užívala si první těhotenské příznaky. Týden nato nám oznámila moje sestra, že taky čeká miminko. Radost všech tedy dvojnásobná. Taťka z toho bohužel nespal, bál se, že nepozná svoje další vnoučata. Jeho stav se zhoršoval i přes další operaci a chemoterapie. A já si ani neměla prostor uvědomovat, že ve mně roste nový život. Na prvním velkém ultrazvuku bylo vše v pořádku, bude to kluk. Moc se nám ulevilo a už jsme nečekali další ránu.

V dubnu mi zvonil telefon, mamka: „Tatínek s tebou chce mluvit, je mu moc špatně“. Dala mi taťku, řekl mi „Mám tě moc rád, holčičko.“ Skoro mu nebylo rozumět. Pak mi mamka řekla, že neví, jestli s námi bude taťka dny nebo týdny. Ležel doma v posteli a už nevstal. Zůstalo to tak do června. Jezdila jsem tam kdykoli to šlo, snažila se s ním trávit čas. Už ale ani téměř nemluvil. Jediné, co mi řekl, co to bude, řekla jsem kluk. A další týden mi ukázal na břicho a řekl „Já chci představit.“ Nikdy na to nezapomenu. Na každou chvíli v jeho nemoci, kdy jsem byla s ním. Začala jsem mít problém se spaním, psychicky jsem na tom byla špatně. Ale snažila jsem se kvůli miminku. V červnu nás tatínek opustil. Ani jsem moc nebrečela kvůli mrňousovi. Jako rodina jsme se semkli a drželi jeden druhého. Říkala jsem si, že pokud se mnou maličký zvládl tohle, zvládneme vše, že je to bojovník. Naštěstí kontroly probíhaly hladce.

Termín porodu byl v půlce listopadu, v září jsem odešla na mateřskou a konečně začala vnímat miminko, pohyby a vše, co k tomu patří. Jeli jsme na poslední dovolenou ve dvou v ČR a vše se zdálo bez chyby. V půlce října, byla jsem v 36. tt, mi z ničeho nic praskla voda. Porod neprobíhal, takže se čekalo, vyvolávalo. 4 dny nato už přišly kontrakce.

Bohužel vše bylo špatně, miminko se horšilo, já měla horečky a duchem už jsem byla nepřítomná. Porod proběhl císařem, chlapeček byl na tom špatně. Okamžitě antibiotika a další léčba. Bylo to naše předčasňátko, bojovník, který se rychle zlepšoval. Já na tom psychicky byla nic moc, ale štěstí, že je s námi a bude to dobré. Další pocit, že větší bolest než po císaři už nepřijde. V což doufám doteď.

Po týdnu nás pustili, já i malý jsme byli relativně v pořádku. I když já měla infekci v těle a brala antibiotika. Další pro mě osobní rána, nekojila jsem, miminko pořád spalo, nemělo sílu pít, takže přišlo UM. Navíc jsem v synových pohybech a grimasách viděla taťku, když ležel, nedokázala jsem mít radost. Už jsem si přišla jako psychicky nemocná.

Dnes jsou malému skoro 4 měsíce. Všechno jsme spolu jako rodina překonali, každý jeho úsměv a nová dovednost mě nabíjí energií a štěstím. Oba jsme zdraví. Všechno, co jsem pro něj podstoupila fyzicky a co jsme podstoupili psychicky, za to stálo. A i když jsme říkali, že znovu už léčbu nepodstoupíme, kdo ví, třeba bude sourozenec :)

Váš příspěvek
finduska
Neúnavná pisatelka 17024 příspěvků 09.02.19 01:22

No tedy.slzy mi kapou:hug: uprimnou soustrast za tatínka.

Velika gratulace k chlapeckovi. :kytka:

PenelopaW
Zasloužilá kecalka 743 příspěvků 4 inzeráty 09.02.19 10:44

Taky moc gratuluji k miminku. Život je někdy drsný a přináší kruté rány, ale jsem ráda, že ve vašem případě dopřál rodině nový život. Přeji hlavně hodně zdraví a pohody všem, jsem ráda, že přese všechny facky jste si udržela pozitivní přístup. ať Vám chlapeček dělá jen a jen radost!

Nikol7Ý
Povídálka 26 příspěvků 09.02.19 10:49

Vím, jak Vám je. I já přišla o miminko, v těhotenství o tatínka a také se nám miminko narodilo předčasně a také jsem příliš nekojila ze stejného důvodu. držím palečky a přeji už jen to hezké.

anonymnianonym
Ukecaná baba ;) 2207 příspěvků 09.02.19 12:34

nevím proč,ale často se stává,že když se má jeden narodit,další zemře.Věřím,že se taťkova dušička přesunula do mrňouska a je teď s vámi :srdce: :srdce: :srdce:

Malá princezna
Ukecaná baba ;) 2019 příspěvků 09.02.19 15:40

Předně upřímnou soustrast. Je mi to moc líto.Tohle je pro mě tak silný příběh :,( jsem ráda,že ti miminko vyšlo,že máš krásného zdravého chlapečka. Jestli v něm vidíš tatínka bud jen ráda. Je zpět. Jeho dušička je v tvým krásným chlapeckovi :srdce: já teď po osmi letech čekám miminko, mam už synka, dlouho jsem nemohla manžela přesvědčit ze už je čas. Tatínka jsem měla přes rok nemocného rakovinou jícnu, už ve stádiu kdy se nedalo nic moc dělat. Nabídnuta léčba byla už jen paliativní tudíž udržovací. Přes to všechno celkem plnohodnotným životem žil přes rok chvíli bylo líp i přes to, že ani jedna chemie nezabírala. Ale on byl bojovník. Obrovskej :srdce: přesto všechno bylo nám dopřáno celé rodině s nim zažít krásnou dovolenou ještě minuli rok v červenci. Bohužel po ní se tati začal rapidně horšit. V říjnu už bylo zle. Dobrovolně si šel lehnout do nemocnice
Kde ho dle mě úplně zničili. Vrátili nám ho domu v hrozným stavu :,( bohužel týden na to umrel :,( byl to ten nejlepší táta na světě v mých očích. Najednou dva měsíce po tatínkovo smrti sám můj manžel řekl, že by miminko pomohlo.nebyla jsem proti ,naopak byla jsem šťastná. Miminko jsem si přála už takovou dobu. Na druhou stranu jsem věděla, že je to nejspíš jediná sance na dlouhou dobu než si to můj drahý zase rozmysli :mrgreen: světě div se,povedlo se to na poprvé
Věřím. Ze s tím má co dělat můj tatínek, že mi to tam zařídil nahoře :srdce: jsem v 10 týdnu a i když se stále strašně bojím, věřím,že vše dopadne dobře a dočkám se vytoužené holčičky, nebo klidně i druhého chlapečka. Protože nejdůležitější je přece zdraví :srdce:

Marsy84
Povídálka 26 příspěvků 13.02.19 13:01

Moc moc ti gratuluji k miminku. Jste oba velcí bojovníci. Je mi moc líto, že se tatínek maličkého nedočkal… Přeji vám hodně štěstíčka a hlavně zdravíčka. Ať jste všichni zdravý. Teď jsem ve 22 tt a nedokážu si představit, že bych o malou přišla. :srdce: A držím palečky, třeba se poštěstí a bude druhý mrňousek. Oni si vždy cestičku najdou. :srdce: :srdce: :srdce:

Stoni
Povídálka 34 příspěvků 27.02.19 19:03

Díky všem za podporu :)

Vložit nový komentář