Jak mě vnitřně zabili potřetí
Jak se krásný porod může zvrhnout v něco tak hrozného,že už další dítě nechceš...
Jak jsem psala v předchozím deníčku (Čekání na žabáčka) porod se blížil. V Bohunicích jsem měla podstoupit vyvolání porodu. Povedlo se mi s doktorem ujednat, že ještě jednou zkusíme Hamiltona, a když nic, budu se hlásit na příjmu. Mezi tím přišly bolesti (ne úplně pravidelné, ale vím, že už v tu chvíli to porod byl) a k tomu bolení hlavy a nevolnost. Řekla jsem si, že nebudu nic riskovat, zvlášť po tom, co mi dvě děti zemřely, a že volám sanitku. V Bohunicích byl ale stop stav, tak mě poslali na Obilní trh. Tam jsem podstoupila monitor a vyšetření a všechno bylo v naprostém pořádku, ale porod teprve začínal, tak mě ještě poslali domů.
Bylo před půlnocí, když jsem se rozhodla nikoho pro odvoz nevolat a vzít
to domů rozjezdem. Chytla jsem ho akorát, doma jsem byla cca za půl hodinky a
ještě jsem se hezky prošla od autobusu domů. Dala jsem si sprchu a řekla
si, že zalehnu a odpočinu si. Už jsme s přítelem skoro spali, když
najednou rup a pode mnou rybník 
No, tak jsem se znovu osprchovala, převlíkla
se a znovu volala sanitku Na Obilňáku mě porodní asistentka vítala
s úsměvem, že se mi u nich líbí tak, až z toho radši porodím
hned
Voda byla čirá, monitor ukázkový, a tak mě ubytovali na porodním sále. Byl to hezký malý pokojík a já se tam cítila hrozně dobře, a díky personálu jsem byla neskutečně ráda, že Bohunice byly plné. Byla jsem otevřená na 3 cm, bolesti po 10 minutách, všechno bylo super a já si říkala, že konečně porodím tak, jak o tom sním už roky. Mezitím se vystřídala směna a já se s PA domluvila, že jestli do hodinky bolesti nezesílí, že uděláme klystýr a nahřeju si břicho ve sprše i z venku, aby se žabáčkovi chtělo víc ven. Do toho ale přišla lékařka a rozhodla o podání tabletky. Dlouho jsem s ní diskutovala a nechtěla, až jsme nakonec našly kompromis, že dostanu jen kousíček, jen na podporu… Neměla jsem souhlasit, později, po přečtení zprávy z porodu, jsem zjistila, že to bylo více. V tu chvíli začalo peklo. Nebyly to bolesti, ale křeče, ale něco vydržím, tak jsem to rozdýchávala a nahřívala záda ve sprše. Porodní asistentka byla úžasná, byla empatická, milá a trpělivá. Ozvy mi měřila vestoje nebo i na míči a nebýt jí, zřejmě by to celé dopadlo mnohem hůř.
Paní doktorce se totiž pořád něco nezdálo, přišlo mi už, jak kdybych je obtěžovala a začala mě psychicky ničit. Několikrát jsem jí řekla, že si nepřeju, aby mi strkala ruce do dělohy 50× za hodinu, ale stejně si pokaždé našla důvod proč to udělat, a vyloženě využívala ve svůj prospěch to, že jsem před dvěma lety porodila mrtvou dcerku. Nátlak z její strany byl hrozný. Zdeptala mě natolik, že jsem se strachy stáhla, opravdu doslova jsem se zaťala a jen brečela, že už nemůžu. PA byla jediná podpora, dívala se mi do očí a říkala, že dá na miminko pozor, že ho budeme měřit bez pásů, každou chviličku, abych slyšela, že je v pořádku. Nicméně maličký se neposouval.
Začala hádka skrz oxytocin. Nepotřebovala jsem ho, potřebovala jsem, aby vypadla a nechala mě rodit. PA mi poradila, ať změním polohu, ať si kleknu na 4, nebo se v kleče zapřu o postel a přitlačuju, abych malého dostala dolů. Šlo to dobře, cítila jsem, jak se o trošku posouvá s každou kontrakcí, a přitlačování mě zbavilo těch strašných křečí z tablety. Nicméně, nevím, jak se to paní doktorce podařilo, ale když mě tam šla chytře opět zkontrolovat, vyměnila mi kapačku glukozy (spadl mi cukr, tak mi ji dali) za flašku oxytocinu. Že mi ji i přes můj nesouhlas dala, jsem se opět dozvěděla až ze zprávy. No ale malý už byl na cestě, tak jsem si řekla super, už tady bude, tak to dotáhneme, ať ho tady konečně mám. Opět jsem ale byla donucená k něčemu, co jsem nechtěla, a to změnit polohu. Opět argumentovala tím, že miminko tohle a tamto. Tak jsem opět udělala chybu a poslechla ji. Trvalo to opravdu dlouho a stálo mě to nástřih až k zadku a tvrdé hopsnutí na břicho, než se malý dostal na svět.
Moje dítě je úžasné, Je to šikovný chlapeček, co si našel cestu ven
zdravý a silný, a i přes to, co nám ta ženská provedla, plakal jen
chviličku. Pak už jsme jen leželi a dívali se na sebe 3 hodiny bez
přestání. Mezitím mě šila jiná paní doktorka, hodná a milá, mrzí mě,
že mě neodrodila ona. Děloha mě bolela, jak kdyby mi do ní někdo strčil
rozpálené železo, a protože už jsem rodila dvakrát, vím moc dobře, že
takhle to za normálních okolností nebolí. Pak už jsme byli převezeni na
oddělení šestinedělí, tomu personálu tam, patří veškeré moje díky za
prvotřídní péči, ochotu a zájem. Po dvou dnech jsme šli domů a už je
nám konečně dobře 
Tak hlavne ze jste to zvladli
I tak a neboj, na porod a bolest za par mesicu zapomenes a poridite si treba
jeste nejakou zabicku 
tak to bych tu doktorku fakt necim
prastila!! Me se u porodu na vsechno ptali,respektovali,kdyz jsem neco nechtela
a i kdyz porod skoncil klestemi,tak vim,ze to nebyla moje chyba a ani chyba
doktoru,snazili se jak mohli,ja taky,ale mala si drzela pupecni snuru a kdyby ji
klestemi nevytahli,tak by se udusila 
preji mnoho krasnych chvil s vymodlenym
zabackem 
