„Někdo mi chodí kolem domu,“ volal děda. Policie našla vetřelce

„Tak se tady mějte hezky, tatínku, a hlavně každou noc zamykat pochopitelně hlavní bránu a dvířka na zahradu také,“ asi po sté řekl manžel dědovi, když jsme ráno vycházeli ven a skládali kufry a tašky do auta. Myslel to dobře, už jednou nás totiž někdo v noci navštívil a rozhodně se nejednalo o očekávanou návštěvu. Zůstala po nich rozbitá brána a stopy ve sněhovém poprašku. Proto ty obavy.

„To víš, že jo, hlavně už jeďte, dokud není takové vedro, a nejezdi jako blázen, nejsi v autě sám,“ řekl mu tchán.

Dovolená začala krásně. Počasí nám až na déšť v den příchodu vycházelo, moře bylo teplé, míst na vycházky dost, tchán volal přibližně každé dva dny, že dům stojí, zahrada mu plodí, je spokojený.

Ale! Byli jsme tam asi pátý den, když nám zazvonil v noci v půl třetí telefon. A volal to tchán. Bylo málo pravděpodobné myslet si, že uprostřed noci volá jen proto, aby se nás zeptal, jak se máme. Tak mu to manžel zvedl.

„Někdo chodí kolem baráku, možná je už na zahradě, já nevím, ale nelíbí se mi to,“ řekl děda hned na úvod.

Jeho hlas zněl dost nejistě, takového ho vůbec neznám. Situace začínala být všelijaká.

„Slyšel jsi taky nějaké hlasy? Víš, kolik jich je?“ ptal se manžel.

„Hlasy ne, ale slyším šramot asi deset minut a nepřestává. Už jsem i zakřičel z okna, ať vypadnou, ale nic.“

„Tak snad jedině zavolat policii,“ odtušil manžel.

„To já chtěl, ale radši jsem zavolal tobě. A zase je slyším. Poslyšte, okamžitě odchod, jinak volám policii.“

„Hele, to je zbytečný, to oni neodejdou. Normálně policii volej a oni už budou vědět. Hlavně nikam nevycházej, až dokud nepřijedou.“

Tchán slíbil, že hned bude na policii volat. Asi za půl hodiny volal, že policie tam už byla, chovali se profesionálně, přišlo jich dost, ozbrojení, neprůstřelné vesty a pomáhat a chránit, jak zákon káže.

Prohledali celou zahradu, dílnu, okolí baráku i barák a nikde nikoho nenašli, neshledali přímé ohrožení, dali podepsat nějaké papíry a odjeli s tím, že je v bezpečí.

Ale šramot nepřestával.

„Tak já nevím, co by to mohlo být,“ říkal manžel. „Nezdá se ti celý? Nedíval ses na nějaký ten svůj film a nemáš divoké sny?“

„No dovol, jsem sice starý dědek, ale senilní zatím nejsem. Díky mně máte nejhezčí zahradu v okolí. Ani na dovolenou kvůli tomu nejezdím.“

Dědeček na tu policii pak podruhé opravdu volal. Tam mu službu konající paní řekla, že hlídka už tam byla a nic a nikdo se nenašel.

„Ale ten šramot tady pořád slyším. Pochopte, veliký barák u lesa, přímo v blízkosti žádný soused, půlka ulice na dovolených.“

„Nemáte spíš nějaké potíže sám se sebou nebo s psychikou?“ zeptala se paní.

Tehdy jí dědeček zopakoval, že stařeckou demencí netrpí a má tu nejhezčí zahradu v okolí. Jestli ji to uklidnilo, to nevím.

A šramot pokračoval.

To už děda začal jednat. Oblékl se, do jedné ruky sekeru a do druhé nůž. Vyšel ze dveří a začal se plížit přes přízemí do zahrady. Že se mu zrovna moc nechtělo, asi nemusím zmiňovat.

Najednou zpozorněl. Ten zvuk vycházel z místnosti, kde má takový svůj kumbál a tam ukryté nářadí. Otevřel dveře a hned za nimi byla veliká krabice a něco podivného v ní jakoby nadskakovalo.

Že by tam byl člověk, bylo málo pravděpodobné. On ji zvědavě otevřel a tam byla ROPUCHA. Která pouze chtěla z krabice ven.

Tak se začal smát, to byla povedená letní historka. Opatrně ji vyndal, vynesl ven a slavnostně nám oznámil:

„Už sem toho nočního návštěvníka zpacifikoval.“

„A jaký a kdo to byl?“ ptal se manžel.

„Byla to ropucha. Ale jak hezká,“ rozplýval se dědeček.

Tak několik nočních telefonátů do dalekého Chorvatska (ještě že se jelo jen tam), policejní hlídka v akci, nařčení dědečka ze stařecké demence či senility – a ona je to ropucha.

A mně, to sem nepatří, ale napíšu to. Mi naskočila vzpomínka zpřed, je to už 19 let, kdy jsem dělala delegátku v Řecku a jeden místní šofér mi pořád lichotil. Naučil se česky „jsi hezká“ a to pořád opakoval. A pak někde zaslechl i slovo ropucha a jednou mi takhle před tlupou turistů řekl:

„Jsi hezká ropucha.“

My pak hodinu cestou na letiště rozebírali ropuchu, cože to vlastně je. On se mezitím naučil pár českých slov, jedno blbější než druhé, a lidé v předních řadách řvali smíchy.

Inu, hezká ropucha. A dokáže být i mazaná. Že i policie je na ni krátká.