Jak se rádoby z obyčejného dne, stal den nezapomenutelný (1)

O tom, jak náš syn na svět přišel a vybojoval si tady své místo. Část první.

Jak se rádoby z obyčejného dne, stal den nezapomenutelný (1)

I já jsem se rozhodla s vámi podělit o svůj, myslím, že neobvyklý příběh. Toto bude jeho první část.

Byl leden, konkrétně sobota, do 26. narozenin mi zbýval přibližně měsíc a byla jsem v 36+4 tt. Bylo to mé první těhotenství a po celou jeho dobu probíhalo vše v pořádku. Jen od čtvrtku jsem byla nachlazená a měla kašel. V sobotu se to právě zlepšilo a můj den probíhal jako obvykle. Dopoledne jsem strávila úklidem a odpoledne jsme s partnerem vyrazili do jedné mexické restaurace na oběd, pak na výstavu a nakonec na nákup. To jsme ještě nevěděli, že tím náš den zdaleka nebude končit.

Od rána jsem totiž necítila pohyby jinak poměrně akčního miminka. Byla jsem samozřejmě nervózní, ale říkala jsem si, že je to možná i tím nachlazením, že člověk smrká, kýchá, a proto ani ty pohyby nemusí moc registrovat, tak že ještě vyčkám, zda se neobjeví v průběhu dne. Jakmile jsme se ale vrátili z nákupu, tušila jsem, že je zle. Pohyby miminka stále nic, a to jsem se o ně všemožně snažila. Jelo se tedy na pohotovost. Tam mi dělali monitor, na kterém díky Bohu miminku srdíčko bilo. Jenže slabě. Opět jsme zkoušeli miminko více probrat, ale nedařilo se. Paní doktorka mě vyšetřila, ale kromě toho se zdálo být vše v pořádku. Rozhodli se mě tam nechat na pozorování.

Na monitoru byly stále slabé ozvy. Za nějakou dobu přišel jiný lékař, a když viděl výsledky z monitoru, oznámil mi, že miminko musí být do 10 minut na světě a že mám hned zavolat partnerovi, aby mohl být u toho. Najednou mě vezli na sál a mně v té rychlosti vůbec nedocházelo, co se děje. Navíc jsem měla o miminko šílený strach.

Byl mi proveden císař se spinální anestezií, za což jsem ráda, protože jsem aspoň mohla vidět, co se děje. Miminko přišlo na svět opravdu rychle. Ukázali mi ho, ale jenom na chviličku. Poprvé, jak jsem syna spatřila, mi hlavou prolítly dvě myšlenky. A to: že je nádherný, ale až moc bledý. Veškeré mé představy o přirozeném porodu a bondingu se mi v tu chvíli rozplynuly, ale nejdůležitější pro mě bylo, že syn je v pořádku. S partnerem jsme měli velikou radost. Jenže to jsme ještě netušili, že to nebude jen tak a že svého syna opět uvidím až za 13 dnů. Jak to bylo dále a co nás ještě čekalo, o tom zase v dalším deníčku.

Zatím se mějte moc fajn :)

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
4144
31.5.20 23:45

Ty jo tak to mě mrzí a zároveň mě napadá že je dobře že jste jeli. Jsem zvědavá na další deníček. :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1675
31.5.20 23:58

Jsem ráda, že to dobře dopadlo, ale není deníček zbytečně moc krátký? Určitě by se to dalo vše napsat rovnou v jednom. Já jsem si se zájmem otevřela po dlouhé době příběhy, že si něco přečtu, a ono moc není co :D

  • Zmínit
  • Nahlásit
71
1.6.20 09:37

@Leviatan
Děkuji ❤️ A přesně, ani nechci pomyslet na to, jak by to dopadlo, kdybychom na pohotovost nejeli.

Příspěvek upraven 01.06.20 v 09:37

  • Zmínit
  • Nahlásit
71
1.6.20 09:42

@Nicky B
Máte recht, já si pak říkala to samé :D Ale je to můj první deníček tady, takže jsem o rozsahu neměla ani páru a řekla si, radši to rozdělím a ve výsledku to vůbec dlouhé není :D

  • Zmínit
  • Nahlásit