Jak se smířit s životem?

O bojích, o prohrách a výhrách, o smutku a radosti a o tom, jak se smiřuji s osudem, který mi byl do vínku dán.

*

Narodila jsem se do skvělé, kompletní rodiny. Láska u nás vytékala okny a škvírou pod dveřmi, maminka vždy pekla voňavý chléb a buchty, ve škole jsem byla obklopena přáteli. Vystudovala jsem milovaný obor. Život přinesl mnoho bolesti, ale o to víc radosti. Žiji v lásce, v míru. A v tu chvilku jsem se probudila do bolestivé reality. Se spoustou bolavých, krví podlitých ran.

Začnu dětstvím. Protože dětstvím začala moje válka s vlastní duší. Narodila jsem se sice do kompletní rodiny, ale ta moc dlouho nevydržela a ještě než jsem se naučila první slova, už jsem měla nevlastního otce. Biologického tátu jsem viděla jednou za čtrnáct dní. Víc než na něj jsem se ale těšila na babičku, jeho maminku. Na její laskavou náruč a na tu lásku, která jedině tam opravdu vytékala okny. Na druhé straně byla moje mamka, která měla nového manžela a s ním dvě dcery, moje mladší sestry.

Bývala jsem prý malá holčička s blonďatými prstýnky na hlavě. Můj největší hřích byl ten, že jsem ze strachu „lhala“. Zapírala jsem, kdo snědl sušenku. Udělala jsem jako malé dítě spoustu kravin, takových těch věcí, co dělají děti. Výchova u nás nikdy nestála na komunikaci s dítětem, rovnou se přešlo k tvrdému trestu. A nemluvím o pár fackách nebo plácnutí přes plenku. A co je mi dodnes také vyčítáno, že jsem si půjčovala oblečení mých mladších sester. Neměli jsme moc peněz a mamka mi málokdy koupila dárek k narozeninám, natož oblečení jen tak. Stále se však bavíme o dítěti. Samozřejmě jsem i v pubertě vyvedla sem tam hloupost, ale nikdy nic, z mého pohledu, hrozného. Suďte mě. Kdybych měla popisovat každý svůj prohřešek a co následovalo, mohla bych vydat knihu. Myslím, že i na ty nejsilnější zážitky bych si musela vyhradit mnohem víc, než deníček na eMiminu. Napíšu tedy jen hrubý popis situací, které mi tolik ublížily.

Moje tresty a ponížení vycházely vždy z úst a rukou člověka, který mi dal život, který mě měl ze své podstaty chránit – u kterého jsem měla být v bezpečí. Bohužel, nebylo mi dáno nic z toho a ještě míň. Nepamatuji si obejmutí, pusu ani jednoduchou větu „Mám tě ráda.“ Naopak.

Po každé tajně snědené sušence, špatně vyluxovaném bytě, po každé ušetřené koruně, kterou jsem si vybírala z kalhot na žvýkačky, a nebo bez dotazu půjčeném tričku, přišel trest. Nepište mi, prosím, jak i vy byste za tyto věci své děti potrestali. Můj trest mi nepřišel úměrný mému prohřešku.. nebo ano?

Scénář byl téměř vždy stejný. Máma naběhla do pokoje, poslala sestry ven z domu k jejich babičce, zavřela dveře, zatemnila okna. Já už věděla, k čemu tohle vše vede. Přišel třeba hodinový trest v podobě facek, kopání, mlácení různými předměty. Skončilo to až ve chvilce, kdy jsem byla celá fialová. Výjimkou nebyly ani potrhané ruce do krve, mlácení a kopání do břicha a hlavy, házení tvrdých předmětů po strachy se klepajícím dítěti, které v tu chvilku jakoby bojovalo o vlastní život. A to celé za zvuků nadávek, za které by se nestyděl ani nejprimitivnější z primitivních – byla jsem vše od svně, parchnta, ha*zla. Mohla bych pokračovat dál.

Sestry se za mě rády schovávaly, já byla v rodině za průšviháře a ještě takového, co zapírá. Tak jsem jednou dokonce dostala i za to, že sestra nalila v koupelně vodu do tuby ze zubní pasty.

Představte si malou holčičku, která si na základní škole vylepšila známku z matematiky, a tak zde byl výhled samých „bičů“ na vysvědčení. S radostí jdete domů, nadšení, až to oznámíte mámě, která vám třeba poprvé v životě řekne, jak jste šikovná. Místo toho tvrdě narazíte. Matka vás totiž šoupne do sklepa, zasype vás jednou nadávkou za druhou a završí to větami „Zkus jen otevřít dveře a zabiju tě. Doufám, že tě tu sežerou krysy a pavouci.“ To vše kvůli tomu, že jí v peněžence chyběla stokoruna. Dodnes nevím, kdo to udělal, zda sestry nebo si máma špatně spočítala peníze. Nicméně, trestaná jsem za to byla já. Když mě po několika hodinách pustila, nedostala jsem pro jistotu do druhého dne ani najíst.

Nebylo nic divného, že kolikrát mě z postele vyrazila na dvůr i v zimě, kam mi otčím alespoň vytáhl teplou, špinavou vestu z garáže.

Bolí to. Bolí tyhle rány vyplachovat slovy, které tu teď píšu.

Okolí to vědělo. Minimálně ve škole. Zlobit se ale na systém nejspíš nemůžu, sama jsem v slzách třídní učitelku v páté třídě prosila, aby hlavně mamince nic neříkala. Posetá modřinami od krku až k nohách, v slzách, klepající se. Babičce pravého otce jsem říkala, že jsem se ve škole poprala, že to nic není. Že mě povalili kluci na zeď. Bylo to pro mě těžké, ale mnohem horší pro mě byla vidina toho, co se stane, když to řeknu. Kdo mi bude věřit?

Tohle vše trvalo od raného dětství, co si pamatuji, až zhruba do čtrnácti let, kdy se stal pro mě nejsilnější a nejbolestivější zážitek. Doma sestra nějak poničila vysavač. Samozřejmě nikdo nic nevěděl, a tak to byla ta bastardská sv..ně. A začalo to. Matka mě honila po celém pokoji. Bránila jsem se, nechtěla jsem být bitá. V tu chvilku mi překřížila ruce, sedla na mě a řvala „Vstávej ty sv**ě, vstávej!“ Zmohla jsem se jen na to, abych špitla, že nemůžu. V tu ránu černo. Nepamatuji si nic. Probudila jsem se v koupelně, mokrá, matka plakala. Přidusila mě. Do bezvědomí.

Zhruba v prváku na gymplu mě matka vyhodila k otci. Půjčila jsem si její svetr. Přijela jsem domů, kde jsem na hromadě měla naházené veškeré své věci, roztrhané fotky a vzpomínky. Když otec přijel a čekal za dveřmi našeho domu, matka s nevlastním otcem mi dali na výběr mezi tím odejít, nebo zůstat a mít ze života vojnu. Rozhodla jsem se odejít. Půlroku nato jsem se ale toužila vrátit k matce. Neptejte se proč, já sama se v sobě nevyznám. Proč jsem po tom všem matku tak milovala a chtěla s ní být. Bohužel, otec si ale můj odchod vzal velmi, velmi osobně a já pro něj jako dcera skončila.

Následné roky byly pro všechny moc těžké. V 16 letech se za mě sestra znovu schovala. Tenkrát jsem měla svého prvního chlapce. Máma mě po dvou letech opět uhodila. Mlátila mě do hlavy, do obličeje a celou dobu za ní stála její matka a sestra a celou dobu jen přihlížely. Nikdo mi nepomohl. Rozhodla jsem se utéci, přemlouvala jsem matčinu matku, aby mě nechala jít. A nechala. Od té doby byl můj život ještě katastrofálnější. Vše vygradovalo a mě čekala hospitalizace na jedné psychiatrii, pro pokus o sebevraždu. Víte, umíte si představit, jak bolí, když se probudíte na dětském JIPu a jedinou zprávu, kterou najdete v telefonu od matky je, abyste to příště udělala pořádně? Já vím. Čekala mě druhá hospitalizace. Matka mě vzala na reverz domů a do měsíce jsem již byla znovu bezdomovecká, sedmnáctiletá dívka.

Nebudu lhát. Hledala jsem útěchu u marihuany, alkoholu a lehkých drog. Spávala jsem po kamarádech a snažila se udržet si stabilní zaměstnání. Jednou jsem dokonce matku prosila o jednu jedinou noc, protože jsem zrovna neměla kde spát, ale prý kvůli sestře to nešlo. Celé tohle období trvalo, dokud jsem nepotkala nynějšího přítele. Byl můj přístav a moje vidina konečně hezkého života. Vrátila jsem se zpět.

Zařídili jsme si krásný byt, já změnila práci, která mě trochu více naplňovala, finančně jsme na tom byli skvěle. A když přišel partner s tím, že by chtěl miminko, cítila jsem, že to chci. Že je pro mě ta pravá doba. Že díky mému dětství a vše, čím jsem si musela projít, jsem připravená.

Nyní jsem mladá maminka. Miminko jsme si vysnili, šli jsem si za ním, i přes to, že o první miminko jsme ve čtvrtém měsíci přišli. Žiji sama s přítelem, rodina téměř zájem nemá, i když po narození dcery podstatě větší než dříve. Matka stále psychicky manipuluje, pomlouvá mě u rodiny, dělá zle. Dceru viděla jednou, jinak se nezajímá. Otec si stojí za tím, že za vše si mohu jen a jen sama – je ublížený z mého tehdejšího odchodu k matce. Sestry mi dodnes nemohou odpustit, že jsem si jako dítě půjčovala jejich oblečení.

Myslela bych si, že mi dnes již musí být dobře. Že jsem se odpoutala a měla bych být šťastná. Ale nesu si sebou všechny šrámy minulosti pevně vyryté v duši. Nenávidím se. Vnitřně. Přijdu si, že si zasloužím, aby po mě lidé šlapali. Že nejsem hodna lásky. Kamarády téměř nemám. Samotu snáším velmi zle. Přidala se forma hypochondrie, bojím se nemocí, smrti – chorobně. Je těžké sama se sebou žít. Nedokážu si utvořit láskyplný vztah s partnerem, protože mám pocit, že si to vnitřně ani nezasloužím. Vnitřně bojuji se zklamáním sama ze sebe, ze světa. Skončí tohle někdy? Tenhle nelítostný boj mezi mojí duší a světem okolo? Dá se s tím vším vůbec vyrovnat?

Bojuji. Každý den svádím boj, o kterém nikdo neví. Bojím se jezdit veřejnou dopravou. Mám strach z lidí, z davů. Bydlím ve velkoměstě, ale nikdy jsem nebyla víc sama.

Tohle je můj příběh. Na první pohled byste to do mě nejspíš neřekli. Tenhle boj totiž svádím uvnitř, hluboko sama v sobě. Navenek své démony skrývám, lidé pravdu málokdy unesou. Usmívám se, mluvím o svém vnitřním štěstí, že jsem vyléčená. Ve skutečnosti prohrávám a ani nevím, co mě ještě stále drží na nohou. Snad je to dcera, ten největší dar a moje životní světlo, které mě nutí tu bolest trpět a nevzdat se.

A naděje. Bez naděje by pro mě již neexistovalo nic.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
1826
22.11.18 08:28

Nečetlo se mi to hezky, né, že by to bylo špatně napsané, ale tolik bolesti je v Tvém deníčku, že je mi úzko :srdce: :,( . Nechápu, jak někdo může být tak krutý ke svým dětem, kterým dal život :srdce:.
Obdivuji Tě, že s matkou „udržuješ“ pořád nějaký vztah. Já bych na to neměla.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1718
22.11.18 08:31

Normálně deníčky nekomentuji, tohle je ale fakt síla. Ta paní nemá právo si říkat Vaše matka, je to spis bestiálni hyena… no ale co teď s tím? Být Vámi, zkusila bych najít nějakého psychoterapeuta nebo psychoterapeutickou skupinu, snad jsou nějací i na pojistovnu popr grátis. Abyste měla možnost to řešit s někým, kdo by Vám pomohl se v tom vyznat. Hlavně si to přestante dávat za vinu, to není Vaše chyba, ale Vaší “matky”, Vy jste velmi silná, ze jste to vše zvládla a teď už je na case to pomalu uzavřít, být na sebe laskavá a užívat si partnera a dcerku :srdce: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.11.18 08:38

Jsi skvělá, zasloužíš si co nejvíc lásky, víc než kdokoli jiný, věř tomu.Tvůj partner i holčička tě potrebují,konečně můžeš zažít opravdovou lásku :hug: Tvoje matka by zasloužila kriminál, je mi úplně zle, že takováhle svině beztrestně chodí po světě.

  • Nahlásit
  • Zmínit
11592
22.11.18 09:26

ano, tvoje „matka“ by si zasloužila kriminál, a název „matka“ jí nepřísluší
akorát nechápu, že s ní teď v dospělosti jsi schopná se stýkat, já bych tuto kapitolu uzavřela tlustou čarou a už nikdy neotvírala, taková hyena nemá právo se stýkat se svým vnoučetem

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
22.11.18 09:39

Mela jsem neco podobneho, ale ne fyzicky, nybrz psychicky teror od matky. Nekolikrat jsem s ni prerusila kontakt a zase se k ni vratila. Skutecne se mi ulevilo az zemrela. Je to krute ale citim to tak.

  • Nahlásit
4052
22.11.18 09:54

Úvod deníčku neodpovídá tomu, co popisuješ dál. Přeji už jen vše dobré, pohodový vztah, lásku a vnitřní smír. To, co jsi prožila, musí být přetěžké břemeno, na které bys ale neměla být sama.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3062
22.11.18 10:41

@Demi "Žiji v lásce, v míru… A v tu chvilku jsem se probudila do bolestivé reality… " takto je to jiz vice srozumitelne? teda ja to tak chapu, ze v uvodu autorka si zasni a pak se popisuje realitu

Příspěvek upraven 22.11.18 v 10:42

  • Nahlásit
  • Zmínit
1476
22.11.18 11:00

Vůbec se mi to nečetlo dobře, tolik zla od vlastní „matky“…hrůza. :( Odpustit bych možná někdy časem vnitřně dokázala..ale zapomenout ne. Rozhodně bych nestála o další kontakt s takovým „člověkem“ a už vůbec bych jí nedovolila vídat vnouče. Taková ženská(plus další, co o tom věděli a nepomohli) patří do kriminálu. Nedovedu si představit ty pocity, co popisuješ..ale pravda je taková, že ty NEJSI ta špatná. Nemáš se za co stydět. To ONI, všichni ti, co tě nechali ve štychu a chovali se k tobě jako k hadru by zasloužili trest. Však boží mlejny melou..Přeju ti už jen a jen štěstí v životě, užívej si rodinu, snad všechno to zlé čas ještě více otupí. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
4052
22.11.18 11:10

@markytka3 Různě se to dá interpretovat.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5052
22.11.18 12:02

Hyena…tohle neni mama! Nedokazu si to predstavit a pochopit, jak tohle nekdo muze komukoli delat, natoz diteti :( na tvem miste bych se s ni uz nedokazala stykat…jinak ty jsi a musis byt silna, mas partnera a malou holcicku - novou rodinu, ktera te miluje a potrebuje :hug: jak uz tu zaznelo, chtelo by to nejakeho psychoterapeuta, nekoho, kdo by ti pomohl. Zaslouzis si krasny zivot, preju uz jen to dobre :kytka: jdu pomazlit svoji malou dcerku, je mi z toho smutno… :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.11.18 12:24

Tvoje matka byla sadistka…co víc k ní říct, nejspíš si prošla tím samým v dětství…
Je to šílený…
Nedivím se, že po tom všem si neseš v sobě skryté rány…
Obdivuji Tě, že chceš být jiná a chceš mít jiný život.
Drž se! :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.11.18 12:35

Ma mila, tolik bych si prala te obejmout a rict ti,ze to neni tva vina. Ze jsi uzasna,ze jsi z te hruzy, co te provazela dokazala stvorit svou nadhernou rodinu. Pokud jsi to jeste neudelala,dej svemu muzi precist tenhle denicek. Mel by vedet,cemu celis. A rozhodne vyhledej odbornou pomoc. To neni ostuda,naopak. Je to dukaz,ze jsi silna a odhodlana bojovat. Moc drzim palce a kdyz budes chtit,napis!

  • Nahlásit
  • Zmínit
2675
22.11.18 12:51

Ufff,tak to byl ten nejšílenější deníček,který jsem kdy četla :,( :,( je mi smutno,strašně smutno z toho,že někdo takový vůbec existuje :,( já mám 3 děti,kluky,jsou to sigri…je pravda,že domluva kolikrát nepomůže a placnu je.nejsem na sebe hrdá,vždy si to vycitam.a to jde jen o 1 plácnutí přes prdiznu…je mi to moc líto,všechno čím sis prošla! Z tohodle se nemáš šanci dostat sama.co nejdříve vyhledej psychologa.tohle prostě nemůžeš sama zvládnout.ted máš malou a je to trošku líp,ale… Opravdu nečekej… :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2675
22.11.18 12:52

Jo a jsem z jižních Čech,kdybys třeba bydlela někde tady a chtěla najít kamarádku,tak mi klidně písní SZ.a nebo napiš i jen tak :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
11238
22.11.18 13:49

Celý deníček se mi četl velmi těžce. Je až k neuvěření, že se ohle opravdu děje, že matka opravdu tato dokáže týrat své dítě at už fyzicky, tak i psychicky :( Zároveň nechápu, proč jsi se k matce dobrovolně vrátila. Záver deníčku zní už jako doporučení pro psychloga - navštívila jsi ho někdy? Léčila jsi se s depresí? Není to ostuda, měla by jsi to zvážit, máš i nárok na (ted si nejsem jistá, ale asi 5?) návštěvy hrazené pojištovnou. :hug: Život je krásný, když máš zdravé dítě, tak je ještě krásnější. Byla by škoda jej celý prožít s takovým pocitem a myšlenkou…

  • Nahlásit
  • Zmínit
11595
22.11.18 14:34

Kdo nezažil, nemůže pochopit. Taky jsem měla podobné dětství a s následky bojují dodnes. Snažím se mít se ráda, všem zúčastněným odpustit. Prostě jít dál. Minulost už nezměníme. A určitě si neříkej, že si to zasloužíš. To jen to bezbranné nevinné dítě v tobě nemůže pochopit, proč mu něco tak strašného provedla vlastní matka. Byla taková proto, že je to psychopat aela by být v blázinci nebo kriminále. Ne proto, že bys ty byla špatná. Jsi určitě krásná, milá, inteligentní žena a zasloužíš si být zahrnována už jen láskou. Na dálku se snažím ti ji co nejvíce poslat a měj se taky ráda. Je to opravdu důležité :srdce: :* :srdce: :* :srdce: :* :srdce: :* :srdce: :*

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.11.18 15:08

Ach jo :-( tenhle deníček jsem četla ze slzami v očích, ta žena si nemůže ani chvíli říkat matka! Snad nikdy nepochopím jak se takhle někdo může chovat ke svému dítěti :,( Ty jsi hrozně silná a zasloužíš si jen to nejlepší !! Přeji ti do života už jen a jen štěstí :hug: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
789
22.11.18 16:34

To je šíleně smutný příběh, nepochopím nikdy,jak se někdo takhle může chovat. A už vůbec ne je svým dětem. S takovou minulosti by se vážně měla svěřit nějakému psychologovi nebo zkusit alternativní cestu. Jsi neskutečně silná a přeji do života už jen samé šťastné chvilky!!! :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2018
22.11.18 16:40

Překlik * Ale k tomuto deníčku.. Jen :hug:.

Příspěvek upraven 22.11.18 v 16:48

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.11.18 18:07

kdo nezazije nepochopi. me to trvalo spousty let nez jsem se dokazala vymanit z vlastnich vycitek zda jsem si nahodou nemohla sama za to jak se ke me rodice zejmena matka v detstvi chovala. nikdy jsem ji neodpustila a spousty let nevidela. teprve az po uplne odriznuti jeji osoby z meho zivota se mi nesmirne ulevilo a nikdy jsem tohoto kroku nelitovala. ale urcite si nic nevycitej jsi velmi silna zena a skvela mamina pro sve dite. tva mama si osloveni mama absolutne nezaslouzi. posilam spousty psychickych sil a na dalku moc :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
393
22.11.18 20:40

Mám zkušenost s psychickým i fyzickým terorem z rodiny, i když nešlo přímo o mně. Bohužel matka pisatelky je velmi zlý člověk, možná psychopat. Pisatelka by asi udělala nejlépe, kdyby utnula veškeré styky a komunikaci s matkou a s její rodinou. Matka stejně pravděpodobně bude celý život vyhledávat příležitosti, jak ublížit, bohužel takovým lidem, jako je ona, se to velice dobře daří, zejména strefit se tam, kde to nejvíc bolí. Přítel má určitě také svoji rodinu a možná jsou to zrovna lidé, o které se lze opřít.
Pisatelko, nic si nevyčítej, nemůžeš za to, že se k tobě matka chovala jako bestie. Své rodiče si nikdo vybrat nemůže… Přeji mnoho sil do dalších zítřků a mnoho radostí s miminkem! :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
211
22.11.18 21:46

Konecne sa ti dari,nepokaz si to, skus uzivat antidepresiva na uzkost (ucinok za 3tyzdne), pripadne terapia

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
22.11.18 22:51

Ja si prosla nepochopenim a prehnanymi tresty ze strany obou rodicu ( otec alkoholik, matka hystericka), ale rozhodne to nezaslo az takto daleko. Vetsinou to zacalo nadavkami a koncila nekolika fackami, pripadne jsem dostala par facek. Take mi to prislo jako nesmyslne tresty ( dostat nekolik facek za to, ze mi trvalo umyt nadobi dele, nez se mati libilo nebo ze se ji nelibilo jak jsem zehlila otcovy kosile). Pochvala taky neprisla nikdy zadna. Ale musim rict, ze diky memu uzasnemu manzelovi a nyni i dceri se citim mnohem lepe. S manzelem jsem uz pres pet let, matka mou dceru jeste ani nevidela, ani jsem ji nerikala, ze jsem tehotna a pak ze jsem porodila. Naposledy jsem ji videla behem pohrbu meho dedecka pred dvema lety, a tam jsem se s ni ani nepozdravila. Ver, ze se to casem diky lasce od nejblizsich zlepsi, ja uz si temer neprijdu jako „to prostredni dite, ktery melo bejt kluk“. Matka mi i tvrdila, ze jsem mela byt kluk, ale to mi nastesti rekla az pred par lety, tak jsem si to ani nebrala osobne. Uz si ani nepripadam jako to nepovedene dite, ackoliv jsem vubec nebyla problemova. Pomohla mi k tomu obetavost a laska meho manzela a jeho rodiny. Tobe preji to same, aby se tva duse uzdravila co nejdrive a mohla sis uzivat spokojeneho zivota. S pozdravem J. :hug:

  • Nahlásit
23.11.18 19:35

To je fakt smutný to číst, soucitim s tebou a přeju ti štěstí a hlavně vnitřní klid.
Tvoje matka není normální musí to být sadistka nebo přinejmenším značné narušena osobnost.
Za mě - smazala bych jí že svého života protože ti zničila dětství a poznamenala tě na celý život. Za to týrání měla jít do kriminálu. Nechtěj od takového člověka nějaké uznání, lásku, nebo sebereflexi, toho nebude schopná. Navíc se v tom budeš o to víc plácat do konce života. Přijala bych jako fakt,že moje matka si mě nezaslouží a je to vadný kus, chyba není v tobě, ale v ní.

A našla bych si dobrého psychoterapeuta, aby ti pomohl zbavit se nebo alespoň se srovnat s tim, s čím v sobě musíš bojovat.

Příspěvek upraven 23.11.18 v 19:42

  • Nahlásit
  • Zmínit
25.11.18 13:28

Mezi prvními selháními v tvém životě je to, že si učitelky tělocviku a spolužáci nevšimli, že jsi bitá jak žito, protože kdyby všimli, matce by tě odebrala sociálka včas a už bys ji nikdy nemusela vidět a od útlejšího věku by tě léčil třeba psycholog.
Druhá věc je, zkus s dcerou a mužem opustit svůj dosavadní život. Jste rodina a pohromadě to udržíte. Ve městě plném lidí budeš víc sama než na vesnici. Na vesnici se nemusíš bát hromadné dopravy, protože na spoustě z nich třeba o víkendu ani žádná nejezdí a jediný dav který tam poznáš bude v neděli ráno před místním obchůdkem fronta na čerstvé rohlíky. Šlechtění domova v podobě zahrádky a domácnosti s útulnem, případně domácími mazlíčky a tak osobitým okolím, které ať budeš chtít nebo ne, časem tě pozná. Ve velkém městě se lidi nesnaží poznávat svoje okolí. Chodí kolem sebe s pohledy zkrz.
Jsi silná žena a na světě tě drží nejen tvoje dítě. Kdybys nebyla dost silná to zvládnout sama, kdybys netoužila žít, byla bys už dávno někde pod kytkama. Ale ty jsi tady a svůj osud už si dávno stavíš sama :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
26.11.18 07:26

Měla jsem podobné dětství, jenom s tím rozdílem, že máma byla pouze přihlížející a nikdy nepomohla. Navíc jsme byli sociálně slabá rodina, takže jak už to bývá, ve škole šikana od spolužáků a od pedagogů ještě jejich plná podpora. V dospělosti jsem se postavila na vlastní nohy, ale čím jsem starší, tím víc se ve mně staré běsy probouzejí. Mám pocit, že už to asi sama nezvládnu a budu muset navštívit odborníka. Člověk se musí vyrovnat s minulostí, i když to někdy hodně bolí. Děti mě nepřímo odsoudily, že svojí matku nevyhledávám (otce nemám od svého 1 roku). Kdo něco podobného nezažil, nemůže vědět, jaké šrámy na duši z dětství si člověk musí celý život nosit. Vyhledejte odborníka. Jsou tu právě pro tyto případy a není to žádná ostuda si přiznat, že jsou stavy, se kterými si sama neporadíte. A Vaši matku vezměte sebou, protože zásadní problém má zřejmě ona.

  • Nahlásit
2.12.18 20:00

Jsi velice statečná! Nikde není psáno, že tento tvůj stav je neměnný. Ještě můžeš dostat to , po čem toužíš- kamarády. Moje dětství bylo velice podobné tomu tvému. Pamatuji si, jak jsem ve třinácti na kolenou klečela před matkou a prosila ji, ať mě dá do dětského domova. Bylo to potom, co mě zmlátila tak, že mi vyškubala po hlavě velké kola vlasů a všude jsem měla modřiny. Půjčila jsem si bez dovolení její sponu do vlasů. Stejně jako ty si nesu skryté šrámy. Neumím navázat normální partnerský vztah. Hledám mně známe vzorce- lidi, co mě nikdy nebudou mít rádi. Naštěstí přátele mám výborné a mám jich skutečně mnoho. Kompenzuji si tím absenci rodiny. S matkou se nestýkám. Vyškrtla jsem ji ze života. Stejně se mě několikrát zřekla a chodila mě udávat na sociálku. Usilovala o to mi sebrat dítě. Necítím k ní nic. Občas je mi líto, kolik mi osud naložil. Ale to se nedá nic dělat. Přeji ti hodně sil :srdce: Nejsi v tom sama :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
3.12.18 10:52

:srdce: posílám sílu abys to zvládla a konečně za sebou všechno nechala a nevláčela si kostlivce sebou! Bylo byl lepší navštívit odbornika, aby se ti ulevilo a mohla si konečně být šťastná.
Zažila jsem taky ne uplně šťastné věci, postupně přešly v deprese,ale pomohl mi psycholog a psychiatr a a já ve dvaceti letech poprvé zjistila co to je necítit permanentní uzkost a bolest a že jsem před tím vlastně nikdy nebyla šťastná :zed:

tvůj příběh je strašný, rozhodně se ale z ničeho neobviňuj, tátovi můžeš třeba napsat dopis a popsat tam to co píšeš tady a že tě to mrzí. Pokud tě teď odmítl nic horšího než že odmítne znovu se snad stát nemůže…

nejsi v tom sama, můj manžel také si prošel šíleným dětstvím, psychickým i fyzickým týráním, spal v psí boudě, za přihlížení matky, která mu vůbec nepomáhala, naopak, ve škole zatloukala a žehlila když jako dítě ve škole chtěl pomoct, učitelky akorát přihlíželi a už ho nebuzerovali za pozdní příchody a nechávali ho „prolézt“ protože věděli.. ani nic neudělali… strašný to systém, strašní lidé… také odešel v 16 letech k otci, ne že by to bylo o tolik lepší než u něj, na sociálce matka brečela jak to není pravda, jak jí to může udělat atd 8o no a pak se s ní řadu let neviděl.. nesl si to dlouho a vygradovalo to dost depresí, naštěstí to zvládl a jsme šťastní, čekáme rodinu.

  • Nahlásit
28
3.12.18 16:21

vyčistit, odblokovat a začít znova. Teď a tady. :srdce: Minulost už není.

  • Nahlásit
  • Zmínit