Jak se z rádoby obyčejného dne, stal den neobyčejný (2)

Jak si náš syn vybojoval na světě své místo. Část druhá.

Jak se z rádoby obyčejného dne, stal den neobyčejný (2)

Toto je pokračování mého příběhu, které popisuje, co následovalo po nečekaném porodu.

Po císaři mě klasicky převezli na JIP. Hned jsem se ptala sestřičky, kdy budu moct mít miminko u sebe. Ta mi odpověděla, že neví, ale pravděpodobně to bude ráno. Byla jsem na ten okamžik hrozně natěšená. Místo toho za mnou ráno přišel dětský lékař s nějakými papíry v ruce a vážným výrazem. To už jsem začínala tušit, že tady něco nehraje.

Sdělil mi, že se syn narodil hrozně chudokrevný a museli ho křísit. Naštěstí se hned chytl, ale i tak je jeho stav vážný. Příčina není zatím známa, ale může to být leukémie, nefungující játra či nějaká prodělaná infekce. Zeptala jsem se, jaké má šance. Doktor mi nechtěl odpovědět, protože se prozatím neví, o co se jedná, ale z jeho slov vyznělo, že máme počítat i s tím nejhorším. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Syna převezli do fakultní nemocnice, kde byl umístěn na novorozenecké JIP a dostal dvě krevní transfuze. Proto ty papíry, abychom mohli vyplnit potřebné údaje. Hned nato jsem volala partnerovi, který jel za synem a jezdil poté za ním pravidelně. Nedokázali jsme si představit, že bychom o miminko přišli, a já si zakázala myslet na to nejhorší. Věřili jsme, že to dobře dopadne.

Mezitím mě převezli na gynekologické oddělení, kde jsem byla do úterý. Za svým synem jsem po celou dobu nemohla, protože byl ještě hodně slabý a mně se od porodu rapidně zhoršil kašel, což by ho samozřejmě mohlo ohrozit. Na oddělení se mezi ženskými nějak rozneslo, že já jsem ta, která porodila a nemá u sebe miminko. Pořád se mě někdo vyptával, kdy budu s ním. Jenže já sama nevěděla. Bylo to pro mě hrozně náročné. V životě jsem tolik neplakala jako tehdy. Každý den jsme si do nemocnice volali pro informace, jak na tom syn je. Naštěstí se každým dnem jeho stav lepšil.

Trošku teď odbočím, ale další věc bylo kojení. Už před porodem jsem počítala s variantou, že možná kojit nebudu moct, ale řekla jsem si, že zkusím vše pro to, abych kojit mohla. Už na JIP mi sestřička řekla, že bych mohla pomalu zkoušet odstříkávat mléko, které bychom pak mohli vozit synovi, což mě hrozně namotivovalo. První den na gynekologickém oddělení v době návštěvních hodin za mnou přišla paní (pravděpodobně laktační poradkyně) s nádobkou a tím, že bych měla začít odstříkávat v intervalu 3 hodin. V tu samou chvíli přišel za mnou partner, takže se rychle rozloučila a odešla. Proto si nejsem tak jistá tím, kdo to vlastně byl. Vůbec jsem ale nevěděla jak na to, ale řekla jsem si, že to prostě budu zkoušet. Z jednoho prsu nešlo nic, z druhého po usilovném snažení pár kapek. Byla jsem zoufalá, ale nevzdávala to. Nastavila jsem si budík i na noc, a tak jsem každý den pokračovala. Ve výsledku se mi laktace nádherně rozjela a partner odstříkané mléko synovi každý den vozil.

Ve středu po mém propuštění jsem se vydala k praktikovi, aby mi předepsal něco na ten kašel, protože to, co jsem dosud užívala, mi vůbec nezabralo. Předepsal mi antibiotika + kapky na týden. Doufala jsem, že zaberou co nejdřív a už budu moct být se svým synem. Od středečního večera jsem se však cítila hůř a přidaly se k tomu i teploty. Myslím, že ta psychika tomu moc nedodávala a do toho bolesti po císaři.

Nakonec, ale 13. den jsem mohla být hospitalizovaná, a být tak konečně se svým synem. No co vám budu povídat, byly to neskutečné a krásné emoce. Konečně spolu! Mezitím i v průběhu toho, co jsme byli v nemocnici, synovi dělali řadu vyšetření. Všechny vyšly díky Bohu negativně a pro nás tedy pozitivně. Dodnes se neví příčina, proč tomu tak bylo. Dalším takovým zázrakem bylo, že se syn přisál napoprvé, za což jsem byla vděčná, vzhledem k tomu odloučení a taky proto, že byl krmen přes injekční stříkačku. Je to neskutečně velký bojovník a já jsem na něj tak moc pyšná, jak jen to jde. Každý den jsem vděčná za to, že ho máme. Ještě nás průběžně čeká pár vyšetření, vzhledem k tomu, že se narodil dříve, tak nám, prosím, držte palce.

Teď jsou synovi čerstvě 3 měsíce a je to velké zlatíčko. Často se směje a je to od začátku velký jedlík. Bere stále železo a chodíme pravidelně na odběry. Jednou mu opět hrozila transfuze, ale navýšením dávky železa se mu naštěstí zvýšily i požadované hodnoty.

Kdybyste měli podobnou zkušenost, ať už s průběhem porodu, nebo s kříšením (dodnes mám obavu, aby skrz to neměl nějaké následky, ale zatím je vše tak, jak má), nebo kdyby vás cokoliv ještě k mému příběhu zajímalo, budu moc ráda, když se mi ozvete :)

Přeju vám, ať se máte hezky a hlavně to zdravíčko.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
1824
3.6.20 13:58

Vidím, že sis užila svoje, a o to víc obdivuji, žes to zvládla a dokážeš o tom hovořit s nadhledem a optimisticky. Já byla po císaři úplně mimo a představa, že je něco s miminkem a vlastně ani nevím co, by mne tehdy možná položila. Takže jsem ráda za to, že to dobře dopadlo a držím palce, ať jste všichni zdraví ;).

Kamarádky dítě taky museli resuscitovat, ale nikdo jí pořádně nic neřekl. Ta nejistota musí být něco hrozného. Teď je to zdravý kluk, co by měl v září jít do školy, takže ty „neobyčejné zážitky“ už jsou minulostí, na kterou si nikdo nevzpomene :).

  • Zmínit
  • Nahlásit
1134
3.6.20 14:19

Můj nejstarší (dnes už 7,5 letý) syn se rovněž narodil akutním císařským řezem, pro ztrácející se ozvy, a po narození byl rovněž resuscitován, chudokrevný tedy nebyl, ale po narození si prošel streptokokovou infekcí. Se vším se popral a dnes by nikdo neřekl, jak těžký start do života měl. Držím palce ať je i u Vás vše v naprostém pořádku a malému bojovníkovi přeji hodně štěstí do života.

  • Zmínit
  • Nahlásit
26
3.6.20 19:22

Jste bojovníci :srdce: Ten pocit, když si člověk uvědomí, že už déle necítil pohyby a triky na rozpohybování nezabírají, dobře znám. U nás to naštěstí nebylo tak dramatické, po příjezdu do porodnice vyvolávání a syn trošku přidušený, ale za chvíli už v pořádku. Manžela po porodu oživovali a dnes je naprosto v pořádku. :) Hodně zdravíčka a ať už je vše jenom dobré ♥️🍀

  • Zmínit
  • Nahlásit
3253
3.6.20 20:15

To musel být hrozný pocit 8o Nevědět, co se děje, nemít miminko u sebe a ještě ho skoro 2 týdny nemoci navštívit…hlavně, že to dobře dopadlo :hug: Moji prvorozené trvalo pár vteřin než se nadechla a já jen během toho kratičkého okamžiku trnula hrůzou, proč neslyším křik. Druhorozená zase byla malinko víc modrá a taky ji předtím padaly ozvicky a pak ji měli na lůžku a kontrolovali a pro mě strašně dlouhá doba než mi odpověděli na otázku, zda je v pořádku. Od prvního pozitivního těhotenského testu se člověk o ty drobečky bojí. Přeju, ať už je vše v pořádku a malý je zdravý :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
382
3.6.20 22:58

Druhou dceru jsem rodila akutním císařem 31+2. Při píchnuti spinalu mi klesl strašně tlak tím i nulové průtoky, které byly se zastavily úplně. Na sále když malou vytáhli jen řekli 9:44 ženské pohlaví a strašné ticho. Anesteziolog se ztratil, za chvíli přišel, že malá pobrekavá. Že bude v pořádku. V tom okamžiku mi nic nedošlo ani manželovi. Až z propouštěcí zprávy jsme zjistili, že se narodila bez dechu, promodrala, že ji oživovali. Naštěstí se chytla rychle a bez následků snad. V pondělí bude mít 2 roky. Držím pěsti ať jste všichni zdraví.

  • Zmínit
  • Nahlásit
71
4.6.20 20:04

Moc děkuju za povzbuzení! :srdce: Jste úžasné :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
511
9.6.20 13:59

Ty brďo, ještě že to dobře dopadlo. Ufff. Tak to všechno se stalo v březnu? A nemohl ten tvůj kašel bejt ten covid?

Nechci teda vypadat jako nějaká koronahysterka, jen se ptám..

  • Zmínit
  • Nahlásit
71
11.6.20 09:09

@Santa Juana Bylo to v lednu a těžko říct, co bylo příčinou toho kašle, je fakt, že mi atb. dlouho nezabírala. Zpětně mě to taky napadlo, jen v té době se o tom ještě vůbec nemluvilo :think:

  • Zmínit
  • Nahlásit