Jak se z toho nezbláznit aneb kdy už bude miminko? II

A pokračujeme.

Jak jsem již psala, o Centru asistované reprodukce jsem věděla asi jen to, že se tam dělá umělé oplodnění. Takže když jsem v červnu dostala žádanku, možná jsem si něco málo přečetla, ale bez „diagnózy“ jsem stejně nevěděla nic moc bližšího.

V srpnu nastal den, kdy jsme tam šli poprvé. První dojem byl moc fajn - personál milý, prostředí příjemné, místo evokovalo pocit soukromí. Což oceňuji velice, nerada bych chodila někam do nemocničního prostředí. Možná to někomu nevadí, já ovšem v nemocničním prostředí pracuji a tohle je pro mně velmi intimní věc, během které je pro mě soukromí podstatné. I pan doktor byl milý. Zajímal se, takže po klasické rodinné a osobní anamnéze, se vyptával i na věci v souvislostech. No, prostě jsem měla fakt pocit, že se zajímá. 

Takže pro začátek opakování spermiogramu. Mě doktor prohlédl a dal nám žádanku na genetiku. Další kontrola bude až s výsledky z genetiky. Přibližně po 2 měsících jsme tedy šli zpátky do CARu. Výsledky z genetiky dopadly dobře, nezjistili nám žádný problém. Trochu se mi ulevilo, to nemůžu říct. Nicméně pořád je v hlavě ten hlásek, který se ptá, tak proč to nejde, když je všechno v pořádku?

Po další prohlídce lékař navrhl dvě možnosti. Buď IUI nebo IVF. Tak nejdříve vyzkoušíme IUI. Když není nikde žádná překážka, tak by to mohlo jít, ne? No, nešlo…

První měsíc jsem brala Clostilbegyt. Pořád kontroly na hlídání folikulů. Ze začátku to vypadalo nadějně, ale ve chvíli, kdy to mělo jít do finiše a folikuly měly být už skoro těsně před prasknutím, tak vrcholem jednoho z nich bylo asi 13 mm. Mno, takže nic. A protože už jsem si o tom něco načetla, Clostilbegyt není zrovna super lék, takže jsme to odpískali. Cpát ho do sebe ještě 2 měsíce a doufat, že se moje tělo umoudří? To se nám nezdálo jako nejlepší řešení.

Tím jsme možnosti zúžili na IVF. Pan doktor nám vysvětlil, co IVF obnáší. Popravdě, měla jsem z toho hlavu jak pátrací balón. Možná to taky znáte, že na vás vždycky vysypou tolik informací, že kdybych si je stíhala psát, tak to udělám. A tím se nám také rok 2016 přehoupl do nového roku a já to viděla pozitivně. 

Po cestě domů mi teprve došlo, jak to budu řešit v práci? Abych se vyhnula zvědavým otázkám, na které nemám odpověď, protože sama nevím, co to bude obnášet a co všechno mě čeká. A taky, že budu potřebovat častěji volno na kontroly. No nic, s tím se nějak popasuji. Takže druhý den lednových měsíčků jsem zajela do CARu, nafasovala léky a směle do toho. 

Ale o tom zase příště…