Jak se z toho nezbláznit aneb kdy už bude miminko? V

Můj příběh od počátků snažení až do...?

*

Léto je tedy za námi. V práci jsem to přežila a začala jsem se těšit na další pokus. Ke konci srpna jsem šla na konzultaci a shodli jsme se, že v dalším cyklu proběhne poslední ket. Přišla menstruace, já se objednala na kontrolu, začala jsem brát léky. Nicméně, to by bylo, aby nepřišlo nějaké ALE.

Asi po 10 dnech jsem to dostala znovu a silnější. A i delší, jak jsem zjišťovala v průběhu dní. Takže jsem zrušila kontrolu a objednala se na další o pár dní déle, na druhou půlku září. Můj lékař měl dovolenou a paní doktorka co zastupovala viděla na ultrazvuku nějaký útvar. Usoudila, že by nebylo na škodu před posledním ketem udělat hysteroskopii, aby se vidělo, co to je. Souhlasila jsem, ale to už znamenalo počkat na další cyklus.

Po další ms jsem v říjnu šla na kontrolu už ke svému stálému lékaři. Tan na ultrazvuku ale žádný útvar neviděl. Takže dělat další výkon nebylo nezbytné. Co dál? Bude tedy ket. Ovšem až po další ms. Jupí. Fakt paráda. Myšleno s trochou ironie. Dva měsíce v čudu, ale co se dá dělat, tělo prostě neposlouchá.

Na listopad naplánovaný ket už ale proběhl. Bylo to přesně 2. listopadu - vložili mi poslední dvě embrya a zase jsem čekala na buď a nebo. Testovat jsem měla 16. listopadu, tedy den po mých narozeninách. To by byl parádní dárek!

Příznaky opět žádné, prsa mě pobolívala jen mírně, takže jsem měla v hlavě, že to zase asi nevyšlo. Občas mi bylo smutno, ale kolegyně a kamarádky mě rozptylovaly. :) Oslavila jsem narozeniny a druhý den ráno jsem testovala. Bílý test byl celkem jasný ukazatel třetího nezdaru. Následovalo pár dní smutku, pláče a hrozných myšlenek.

Tak nějak na mě padlo i to, že je mi 25 a nemám tak nějak nic. Nic, co jsem chtěla. V tomhle věku už jsem chtěla mít dvě děti. Já vím, byla jsem hloupá. Člověk míní, pán bůh mění. Ale každá asi máme nějaké vytyčené cíle, kterých jsme chtěly v určitém věku dosáhnout. Jedna proplakaná noc mě z toho vyléčila. Jen si začínám připadat víc starší, než jsem si přála být, až budu čekat první miminko. Teď možná některé z vás naštvu nebo mě odsoudíte, ale nechci být „stará“ matka. Pro mě bylo nepředstavitelné mít první dítě až po třicítce. No, ale teď se modlím, abych vůbec nějaké měla. Asi mě za tyhle myšlenky někdo tam nahoře potrestal. A dobře mi tak.

Tímto povídáním mé deníčky zatím končí. Nemám už o čem bych psala. Jsou čtyři dny před Štědrým dnem 2017 a já se těším na Vánoce. Chci si je prostě užít. Jen jsem si slíbila, že letos neřeknu větu, že příští Vánoce už třeba budeme tři. Evidentně nám to zatím štěstí nepřineslo.

Chci poděkovat všem, které moje deníčky četli, ačkoli ze začátku se spoustě lidem nelíbily. Ale psala jsem je podle pravdy. Věřím, že někoho zaujaly. Mě to pomohlo.

Díky moc a třeba někdy u deníčku se šťastným koncem. :)

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
Myssicka
31.12.17 02:28

Kocko drz se a neves hlavu. Mas na to jeste minimalne 10 let a za tu dobu stihnes treba tri deti, ani nevis jak. Moje velice dobra kamaradka to zkousela od jednadvaceti, v 26 letech to s pritelem vzdali, nikdy jim nic nezjistili. Vzdali neni spravne slovo, dva roky rezignace a zoufalstvi. Pak zacala cvicit a tesne pred devetadvacitkou otehotnela. Nikdo nevi proc, zdrava byla vzdycky. A ted ma pro jistotu ty deti tri, ty dalsi dve v rozmezi rok a dva roky, pricemz v obou pripadech to bylo okamzite, ze si ted uz manzel nedal pozor a dvakrat otehotnela napoprve. Nekdy je to telo proste pripravene pozdeji. Nevzdavej to a az se to povede, napis dalsi denicek :kytka:

  • Nahlásit
2220
31.12.17 08:19

Moc Ti držím palce a moc přeju, aby si k vám miminko našlo cestu :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
959
1.1.18 00:11

Neber to nijak zle, ale je ti TEPRVE 25!
Já rodila ve 37, moje kolegyně ve 45 letech.
Pokusím se být za vědmu a vyvěštit ti, že do
třiceti to ditko stihneš. Ta pravděpodobnost je fakt velká.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
2.1.18 00:04

Jak vám rozumím...

Čtu jedním hltem a naprosto chápu. Ve 30 mít první dítě…je pro mně prostě už ve stáří. Snad ostatní maminky prominou. Já se bohužel neměla štěstí ani s kým snažit, přála jsem si nehodu, nikdy k žádné nedošlo. Když odezněl 25.rok života a byl pouze milenec a to ne zrovna každý den, rozhodla jsem se to už brát při plodných dnech do vlastních rukou… stejně teda nikdy nic. Co jsem se dozvěděla z posledních zdrojů, nemá dobrý spg a tak prstíkama namočenýma v životadárné tekutině bez šance. Mezitím jsem si pak našla přítele, to mi ale už bylo 26…a já věděla, že jsem pozadu. Taky jsem chtěla být už aspoň maminka 2 dětí. Přítel odešel ode mne, když propukla moje nemoc…tak jsem sama, je mi 28, vím, že bez zdraví nemám vůbec šanci svého prince na bílém koni najít…a modlím se za miminko aspoň do třiceti. Protože věk není jen číslo. Chtěla jsem, aby si mě děti užily jako mladou, abych na jejích maturitě nevypadala jak prababička, abych klidně i až dospěje první dítě, měla nějaké možnost zase mít. Klidně i bez chlapa, ale prostě bez dítěte žít nedokážu… Proto ti rozumím. Na druhou stranu máš velké štěstí, že máš asi v muži oporu, to se ty nezdary lépe snášejí… Moc držím palce, ať brzo miminko máš, určitě ještě mladá jsi, buď ráda, že jsi zdravá! Bez toho totiž nejde se ani snažit. Přeji úspěch a třeba dvojčátka, ať to třeba vykompenzuje to čekání :kytka:
Anonymní protože sděluju takové dost choulostivé věci :oops:

  • Nahlásit