Jak se žije s klokany IV.

V klokáncích nejsou žádní otcové, žádní dědové a z devadesáti devíti procent ani žádní strýcové. Dětem hrozně chybí mužský vzor. Ve školách je málo učitelů a ve školkách žádní. Dost málo si uvědomujeme své životní role a role svých blízkých. Tak moc to máme za samozřejmé... Tato povídka by klidně mohla nést název O dědovi.

Blížilo se léto a naše plány na prázdniny vrcholily. Děti školou povinné odjedou na první dva týdny na tábor, mladší ratolesti se budou muset spokojit s okoukanými tvářemi tet. Na začátek srpna jsme se ale těšili všichni.

Má báječná kolegyně měla rande s poměrně bohatým pánem, a ač z toho nakonec žádný vztah nebyl, tento dobrý muž jí věnoval slušný obnos peněz, aby mohla dopřát dětem bezva prázdniny. A má úžasná kamarádka, která vlastní penzion s dětským hřištěm, bazénem a malou vesnickou hospůdkou byla tak laskavá, že velmi hluboko pod cenou poskytla týdenní ubytování a stravu dvěma tetám se sedmi klokany.

Tahle má raubířská trojka (blíže jsem je popsala v předešlé povídce) nevěděla, co to je „jet na prázdniny.“ A tak byly nedočkaví a natěšení a když viděli, jak začínám balit tašky, ochotně mi snášeli k nohám všechny roboty a auta a dinosaury a jančiliy a poskakovali kolem mě.

Jejich dětská hravost se častokrát zvrhla v šarvátku a následný řev. Takhle to nešlo. Musela jsem tedy balit v noci. Jako zloděj jsem s baterkou probírala skříně v dětském pokoji a jako myška vše vynášela do obýváku. Co jsem s velkou námahou po dva večery pečlivě balila, Helča s obrovskou radostí hned ráno vybalovala. Boj mezi její zvědavostí a mou trpělivostí naštěstí brzy skončil dnem odjezdu.

Léto bylo nádherné a v plném proudu. Posádka mé kolegyně skýtala čtyři mladší školáky, zatímco má tři prťata.

Jen jedinkrát jsme ty malé nezbedy dokázaly nahnat do lesa na houby. Jinak se od hřiště a bazénu nechtěli hnout. Věčně modré rty, drkotající zuby, plovací rukávky, stříkací pistolky, kyblíčky, (Já jsem ti stokrát řekla, že vodu z bazénu nikam vynášet nebudeš!), opalovací krémy, násilně dodržovaný pitný režim… Míra se naučil plavat, Honzík polykat vodu, Helča radostí nevěděla, kam se vrtnout dřív.

Součástí tohoto objektu byl nejen byt mé kamarádky, poskytující nám střechu nad hlavou, ale i její dcery a vnoučat. A ke konci našeho pobytu právě za těmito vnoučaty přijel jejich děda. Muž, který nedokázal sedět s rukama založenýma v klíně a i přes svůj vysoký věk nacházel radost hlavně v práci a pohybu.

„Dědo, dědo!“ Slyšeli naši klokánci pokřikovat místní děti. Děda? Ano, to slovo znali. Občas ho někde slýchali. Tušili, že děla je starý pán. Tušili, že děda je něco dobrého. Něco dobrodružného. Něco neznámého.

Starší holky se ostýchaly. Malé kluky však už nikdo nedokázal zadržet. Obestoupili toho šedivého, pohádkově snového muže, hleděli na něj jako na svátost a cvrlikali jeden přes druhého. A jeden hned kolečko popadnul, že ho bude „dědovi“ vozit, druhý se po lopatě sápal, třetí chytal „dědu“ za ruku, čtvrtý se nedočkavě hlásil jako ve škole…

V cuku letu jsem byla u nich, napomínala kluky, omlouvala se panu Šímovi, snažila se vyprostit lopatu z Mírova sevření…

„I jen je nechte. Potřebuju tadyhle klestí vysbírat a dozadu k ohništi navozit a tuhleten štěrk naložit a ucpat s ním díry v cestě. Však mi pomůžou. Tak šup, dva uličníci, ať už sedíte v kolečku.“

S nekonečnou vděčností jsem hleděla na toho vlídného muže a pak hned jsem přísný zrak obrátila na ty malé lotry a nataženým prstem jim hrozila a kázala, že neposlechnou-li „dědu“ na slovo a vzdálí-li se od něj třeba jen na krok a uslyším-li cokoli, co se mi nebude líbit…

Slíbili by mi v tu chvíli vlastní duši, jen aby směli být s „dědou“ a pomáhat mu. Mohli se přetrhnout, aby splnili vše, na co „děda“ třeba jen pomyslel. Radost, štěstí a pýcha prostoupili jejich malé bytůstky a jejich pohledy dychtily po každém „dědově“ slovu.

Dvě hodiny bez ustání vydrželi pobíhat kolem „dědy“ a vždy, když procházeli kolem mě a jeden z nich seděl hrdě v kolečku na hromadě klestí, volali: „Teto, teto, my pracujeme s dědou!“

Ten bělovlasý muž se jen srdečně smál, potahuje ze svého retka, přilepeného věčně ke rtu. Jeho přirozená autorita a viditelná láska ke všemu živému dovedla z těch malých loupežníků udělat neuvěřitelně šťastné děti. Jsem přesvědčena, že tenkrát ani netušil, kolik dobra v tu chvíli konal a jak moc se vtisknul do duší čtyř malých chlapců.

Kdykoli si na to léto vzpomenu, cítím vděk a náklonnost k tomu muži, jež dovolil naprosto cizím dětem prožít alespoň jednou v životě svůj den s dědou a dal tak dětským tužbám zas o něco reálnější rozměr.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
21294
27.10.16 00:25

Moc hezké! :kytka:
Vyvolalo mi to vzpomínku na mého dědu. Byl zrovna takový.

Příspěvek upraven 27.10.16 v 00:27

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.10.16 00:58

Krásné :potlesk:
Vaše deníčky jsou úžasně napsané a vždy mě dojmou, slzičky tečou skoro od začátku…
Je pěkné, že jsou ještě mezi námi lidé, kteří se snaží pomoct, udělat druhým radost a postarat se. Skoro bych řekla, že to snad ani v dnešní době není možné :,(
Budu se těšit na další příběh :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
449
27.10.16 03:39

Krasne čtení během kojeni :) místo mléka mi tečou slzy :,( :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3395
27.10.16 04:48

Napište knížku, prosím, prosím! :dance:

  • Nahlásit
  • Zmínit
855
27.10.16 06:43

Moc se mi libi styl psani vasich denicku, jsou poutave, ctive, dojemne, diky moc za ne a hlavne piste dal!

  • Nahlásit
  • Zmínit
4840
27.10.16 07:33

To bylo zase pohlazení na duši :srdce:
Děti měly veliké štěstí, že Vás měly za tetu…

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.10.16 07:41

Moc krásně napsané a nádherný příběh ;) až mi ukápla slzička dojetí ;) jdu hledat další deníčky, když tenhle už je 4. ;) Krásný den

  • Nahlásit
  • Zmínit
4346
27.10.16 08:13

Krásný příběh :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
744
27.10.16 08:33
  • Nahlásit
  • Zmínit
512
27.10.16 08:58

Opět krásné a dojemné čtení :palec: Máte pravdu, ten mužský element je pro děti velmi důležitý, vidím to na svých dětech a vážím si toho, že ony toho svého úžasného dědu maji.
Těším se na další Váš příběh a také si říkám, že by nebylo marné sepsat z povídek celou knihu.

  • Nahlásit
  • Zmínit
7629
27.10.16 09:00

…jakobych tam byla taky… Tesim se na dalsi povidku :potlesk: :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
273
27.10.16 09:28

Všechny vaše deníčky čtu jedním dechem a obdivuji vás, že dáváte Klokánkům radost, štěstía domov. Ale tenhle deníček, kdy Klokánci zažili první - jet na prázdniny - a zažili co to je, když mají dědu, tenmě hodně rozplakal. Jste tak úžasná a děda by zasloužil metál, protože dal těm dětem to nejlepší, co mohl :-)
Připomělo mi to mé dětství na malé vesničce, kdy naše babička byla baičkou pro všechny, když nesla na náves buchty k svačině pro nás, vždycky ji přinesla celý pekáč pro všechny, když nesla šťávu, nesla vždycky celou bandasku, když můj táta organizoval opékání buřtíků pro nás, byly buřtíky pro všechny děti, když vyráběl houpačku pro nás, vyrobil jí 3×, abychom se mohli houpat úplně všichni… Tohle je to nej, co děti mohouzažít :-)

  • Nahlásit
  • Zmínit
521
27.10.16 09:35

Jsi úžasná bytost a jsem ráda, že se o to dělíš i s námi… :srdce: :srdce:… Jsi anděl..

  • Nahlásit
  • Zmínit
32319
27.10.16 10:12

Krásné a dojemné.. :,( :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
476
27.10.16 10:17

Krasne dojemne smutne…

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
27.10.16 10:41

Ach jo, připomnělo mi to moje děti, jež mají jednoho vlastního dědu se stařeckou demencí a druhého alkáče, který raději vymetá hospody. Když jsme na návštěvě u kamarádky, která má tatínka, který je tím „opravdovým dědou“, tak vidím moje děti, jak na něho hledí s posvátnou úctou a s nadšením se účastní všeho co „děda Novák,“ jak mu říkají, vymyslí pro děti svých dcer a je tak hodný, že přibere i děti moje…Je mi to strašně líto, že nemají svého vlastního dědu…ale co nadělám…
Deníček je moc hezký, je to snad jediný na pokračování, jež sleduji pravidelně a těším se na další díl…Měj se krásně a piš dál…

  • Nahlásit
4501
27.10.16 12:04

Tak tady 100% platí - jak málo stačí k dětské radosti :potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk: moc se těším na další

Příspěvek upraven 27.10.16 v 12:05

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.10.16 12:10

Tvoje deníčky miluju. Vždy mě dojmou, ale tenhle mi vehnal slzy do očí. Jsi báječná :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.10.16 13:37

Dnes jsem mela na krajicku i ja a to se povazuji za „tvrdaka“. Klokanci pribehy se ctou krasne! :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
26842
27.10.16 13:59

Nadherny :srdce: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
17247
27.10.16 14:32
:srdce: :srdce:
  • Nahlásit
  • Zmínit
2573
27.10.16 15:04

Moc hezké. :kytka:
Tvůj deníček mi připomněl mého dědu. Byl to ten nejlepší chlap, kterého jsem znala. Byl pro mě víc než táta. Vždycky jsem si přála aby mě mohl odvést k oltáři. A i když to bude 4 roky co už s námi není, dost často na něj myslím a pořád mi moc schází.
Každé dítě by mělo mít svého úžasného dědu, kterého jsem měla já. Když někdo řekne slovo dětství, vybaví se mi on :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.10.16 15:14

Píšeš krásné deníčky. Je mi moc líto dětí, které nemají tu možnost vyrůst v normální rodině, protože, tátu, mámu, babičku, dědu, bráchu, ségru…nenahradí prostě nic.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4472
27.10.16 17:30

Je to opravdu jak píšete, neznají mužský vzor a to je veliká chyba, my máme doma klučinu co byl v Klokánku a pak u přechodných pěstounů a je fakt, že žen se dost bojí, ale jak vidí chlapa je prostě moc rád, při první schůzce šel na klín k mému muži, což pro mě bylo hodně zarážející, ale dnes už to chápu, už máme svou cestičku dávno k sobě :P

  • Nahlásit
  • Zmínit
184
27.10.16 18:20

Super :potlesk: :kytka:.
Těším se na další.

  • Nahlásit
  • Zmínit
RadkaEm
27.10.16 19:07

Všechny vaše komentáře jsou velmi milé a já vám za ně moc děkuju.
Na knihu to vážně není. Bylo by potřeba mít alespoň dvacet povídek a tolik jich opravdu nemám. Na příští týden chystám závěrečný díl.
Děkuju, že jste se v tak velkém počtu zúčastnily mých deníčků. Moc mě to těší.

  • Nahlásit
27.10.16 19:34

Nadherny příběh :srdce:
Uplne jste mi pripomnela moje dětství u dedecka a babičky… Byly to chvíle absolutního stesti a do konce zivota me bude mrzet ze ten muj maly uličník nepoznal sveho pradedecka :,( :srdce: :andel:

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.10.16 20:46

Četla jsem všechny, ale tenhle mě dostal. Mám slzy v očích, vidím své syny, jak „uzurpují“ svého dědu…Je to dar, mít úplnou rodinu.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Smazaný anonym
27.10.16 22:03

Dnes jsem přečetla všechny deníčky a tahle mě tedy také dojala, stejně jako ty předchozí.
Skvěle napsané! :palec:
Knihu bych úplně nezavrhovala; po pětileté zkušenosti se dvacet povídek jistě najde. Vzhledem k lehkosti pera, kterým jsou napsané a čtivosti, úspěch by byl zaručený.

  • Upravit
2874
27.10.16 22:08

Uplne jsem se prenesla do detstvi, ktere jsem travila ve spolecnosti meho uzasneho dedecka. Byl to neskutecne silny, cestny, zasadovy a obetavy clovek. V mnoha ohledech mi nahradil otce. moc me mrzi, ze se nedozil pravnoucat. Jeste vice me mrzi, ze moje deti nemaji ve svem zivote takoveho dedecka.
Je skvele, ze si klokanci alespon docasne uzil s dedou

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.10.16 22:27

Opět tak strašně krásné a smutné zároveň. Člověk bere spoustu věcí v životě jako samozřejmost a pro spoustu lidí(dětí) to tak bohužel není :(.Piš dál.

  • Nahlásit
  • Zmínit
84038
27.10.16 23:44

Krásné, děkuji ti :kytka: mè děti takového dědu měly. Stýská se nám po něm, všem. A kdyż vzpomínáme, neobejde se to bez ûsměvu ba i plnèho smíchu. A to je jeho nejlepší vizitka. :srdce:
Krásný dêníček, opêt…

  • Nahlásit
  • Zmínit
5480
28.10.16 08:55

Opět nádherný deníček :potlesk: I kdyby měl 10stran, pořád bude krátký a já už netrpělivě čekám na další :) Máš obrovské srdce a jsi úžasná :kytka: Lidé jako ty by měli mít svatozář…

  • Nahlásit
  • Zmínit
RadkaEm
28.10.16 14:30

@Kajule21 - Nevešli bychom se s ní do dveří :) :andel:

Všem moc děkuju za krásné komentáře.

  • Nahlásit
2435
29.10.16 02:31

Všechny vaše deníčky vždycky obrecim. Vrátí se mi všechny pocity z dětství kdy největším přáním dítěte z domova je mít svojí mámu, tátu, dědu… který by s námi šel na procházku, postavil sněhuláka… tak moc si umím představit jak se vaší chlapci cítili. Dodnes cítím ten smutek a pocit samoty. A to už jsem máma…

  • Nahlásit
  • Zmínit
1.11.16 12:35

Vy jste :andel: :andel: :andel: :andel: :andel: :andel:

  • Nahlásit
  • Zmínit