Jak udělat vlastní trávu zelenější

Za prvních pět let základky jsem vystřídala pět škol. Důvody byly různé – stěhování, přechod na jazykovku apod. Pak jsem se ale dostala na gympl – měla jsem před sebou osm let s jednou partou spolužáků v nádherné historické budově gymnázia ve Strážnici. Konečně jsem nebyla „ta nová“, „ta z města“, „ta divně oblečená“, „ta nějak moc naučená“. Všichni spolužáci byli stejně noví, různě oblečení, najednou hození z jednoduchého učiva základky do tvrdého drilu gymplu. A já jsem tam byla štěstím bez sebe.

*

„Za 14 dní se stěhujeme do Ústí nad Labem,“ řekla mi mamka těsně před prvním pololetím a mými třináctými narozeninami. Dodnes si pamatuji náš příjezd do Ústí a moji úplně první zkušenost s městem. Přijížděli jsme z Lovosic okolo zdymadel. Okolo cesty se tyčily vybydlené tovární budovy, přes cestu se kutálely odpadky a zmuchlané noviny jako v nějakém depresivním westernu. Byl únor 2003 a já jsem ještě nikdy neviděla zanedbanější a děsivější město.

První rok v Ústí patřil k těm nejhorším, co jsem zažila. Stýskalo se mi po voňavé, čisťounké Moravě i po vysokých stropech poschoďových poslucháren bývalé školy. V Ústí jsem nastoupila na Stavbařku. Au. Hned na první hodině mi angličtinářka před celou třídou zdrbla moravské učebnice a řekla: „Naše škola se ti určitě líbí víc, že?“ Zpětně si říkám, jak by bylo super, kdybych tehdy jen zoufale nekývla, a místo toho jí řekla, co mi doopravdy běželo hlavou, že „tuhle hnusnou komunistickou díru by měl někdo vzít demoliční koulí“. A tak začal můj život v Ústí.

Po roce jsem si zvykla. Našla jsem si kamarády, angličtinářku i celou školu si přes náročný start zamilovala, přihlásila se do školního časopisu, přestala se pokoušet na jaře z plna hrdla nasát vůni… Když čekáte jaro a místo toho přijde chemička, tak to bolí. Zkrátka se Ústí stalo mým domovem se spoustou skvělých lidí, které jsem tam měla čest poznat.

Když jsem se ale o sedm let později dostala na vysokou do Zlína, byla jsem jako u vytržení. Zlín byl pro mě rájem na zemi. Čisto, voňavo, bezpečno. Za těch sedm let v Ústí už jsem zapomněla, že jinde večer cestou domů nemusíte řešit, kterou ulicí půjdete nebo že by bylo lepší, aby vás někdo doprovodil.

O dalších osm let později, v 28 letech, jsem se dozvěděla, že se v časovém horizontu dvou tří let budu muset vrátit do Ústí. Bydlet, žít, vychovávat naši dceru. A zhroutil se mi celý svět. Od maturity odešla z Ústí většina lidí, které jsem tam znala. Po vysoké se nevrátili a většina z nich to ani neměla v úmyslu, což jsem se popravdě nikdy ani nedivila… Před očima mi běžely ty nejhorší scénáře. Mezi nimi i poslední rozhovor v Ostrově s paní doktorkou mé dcery, když jsme řešily očkování: „Ne, žloutenku určitě nebude potřebovat, paní Chomiszak… Haha, nebydlíte přece v Ústí, že jo!“ Co tam máme dál? Střepy na dětských hřištích, epidemie nejen žloutenky, ale i úplavice. Pustit dceru samotnou ven nejdřív v deseti letech a možná ani to ne.

To bylo před rokem, na jaře 2019. Od té doby se změnila jedna zásadní věc.
Já se těším, až budu bydlet v Ústí nad Labem.

Proč jsem se rozhodla o téhle mojí životní změně napsat? Ještě před rokem se mi zalévaly oči slzami, když jsem si sebe v Ústí představila. Teď se při té představě upřímně usmívám a ještě něco… Jsem na sebe doopravdy hrdá. Přeprogramovat mozek z tak hluboké nedůvěry a negativity není věru lehká věc, a proto jsem pyšná, že se mi to povedlo. Následující řádky chci věnovat všem, kteří chtějí k něčemu změnit svůj postoj. A to i v případě, že mají pocit, stejný pocit, jako jsem já měla před rokem, že změna názoru je nemožná.
Je to jako byste se zamilovali do svého největšího nepřítele nebo denně začali s nadšením jíst jídlo, ze kterého se vám doteď dělalo zle.

A to vše z vlastní vůle, protože chcete. Já jsem se do Ústí chtěla začít těšit. Protože stěhování do Ústí mě už jednou připravilo o celý rok života a já už jsem se nechtěla nechat připravit o další rok. Život je moc krátký na to, aby člověk mohl být smutný kvůli jedné věci dvakrát.

Jak jsem postupně dosáhla toho, že se mi podařilo změnit přístup?

  1. Začala jsem se s rodinou o situaci bavit. Nejdřív jsem se odhodlala k nepříjemným diskuzím na téma: „Doopravdy se musíme do Ústí vrátit? Nešlo by třeba ukončit rodinné podnikání a přesunout se úplně jinam?“ a podobně. Tím, že jsem racionálně vyloučila všechny ostatní možnosti, měla jsem před sebou jen jednu cestu. Žádné co by kdyby a kde by mohla být tráva zelenější. Jako když lidem řeknou v manželské poradně „buď chtějte vztah zachránit na 100% anebo se rozveďte rovnou“.
  1. Většinu doby mého snažení jsem pořád ještě viděla rozmazaně, když téma Ústí přišlo na přetřes, ale pomáhalo mi se o tom bavit s přáteli. Popisovat nahlas obavy, které mě tíží, ale rozebírat i dobré argumenty ve prospěch Ústí… Ta druhá část šla pochopitelně víc ztuha a většinou začínala krédem „blízkost Prahy“. :D Vím, že je to klišé, ale vážně mě ze začátku nic moc nenapadalo. A atraktivita Prahy, když potřebujeme s Renčou pracovat na knížce, se nabízela sama. Postupně přicházely benefity života ve městě oproti momentální samotě u lesa atd.
  1. Začala jsem si připomínat, jací lidé, které mám ráda, v Ústí zůstali. Tentokrát to díky tomu bude mnohem snazší než v těch 13 letech, kdy jsem v Ústí neznala živou duši. Cíleně jsem je zpovídala: „Co máte na Ústí rádi? Chcete v Ústí zůstat napořád? Cítíte se v Ústí bezpečně?“ Ne vždy jsem dostala uspokojivou odpověď… „Hele, já žiju v Brný a do centra nepáchnu, jak je rok dlouhý. Děti bych ven samotné nepustila.“ „My žijeme v perimetru Klíše, Terasa, Skřivánek a je to super. Ale to centrum, to je hnus.“ Tušíte správně, žijeme v centru.
  1. Vývoj mojí situace hodně změnila přednáška mého spolužáka Aleše z vysoké školy. Potkali jsme se na srazu, kde přednášel o své práci, a během přednášky zmínil, že nesnášel Zlín… Vždycky jsem ho měla uloženého ve skupině fanoušků Zlína, jako ostatně prakticky všechny lidi studující Marketingové komunikace na UTB. Po přednášce jsem za ním šla, abych se zeptala, jak to dokázal… „Jeden den po druhém. Chtělo to čas, dobrou partu lidí a postupně se hromadící krásné zážitky.“ A ještě mi doporučil knihu Marťan od Andyho Weira na dobu, až se do Ústí reálně přestěhuji. Nejenom kvůli perspektivě – Ústí není tak strašné jako Mars, ale taky kvůli přístupu hlavního hrdiny. Nevzdávat se a řešit pouze aktuální problémy, které vyvstanou. Tohle setkání otočilo vývoj mojí situace. Když někdo mohl nesnášet Zlín – v mé hlavě něco naprosto nemožného, můžu se já doopravdy naučit mít ráda Ústí.
  1. Začala jsem si připomínat stará a hledat nová fajn místa v Ústí. Mezi ta nová patří třeba parádní sauna Eden na Doběticích.
  1. Začala jsem praktikovat cvičení „na první pohled“. Víte, jaké to je, když nějaké místo vidíte poprvé? Je úplně jiné, než když už v něm fungujete rutinně. Všímáte si jiných věcí, doopravdy to místo vnímáte. A přesně tak jsem se začala dívat na Ústí. Jako bych tam byla poprvé. Třeba jsem vystoupila z vlaku na Hlavním nádraží a pochvalovala jsem si, jak tam mají krásně udělané nábřeží s kavárnou. Cestou k Vědecké knihovně jsem v duchu pochválila krásné stromy vysazené na zastávkách na Míráku a pak jsem si říkala, jak je super mít dětské hřiště hned takhle v centru. A té zeleně! Páni, tady mají ale krásně spravenou knihovnu. Wow. V tomhle povznášejícím stavu jsem dorazila domů a moje máma, zapřísáhlá milovnice Ústí, kterou můj přístup vždycky mrzel, se na mě koukala, jako bych si něco šlehla. Je to jako s tou dobrou a špatnou náladou… Mít špatnou náladu vás stojí stejné množství energie, jako snažit se mít tu dobrou.

Díky všem těmhle krokům jsem začala vidět na Ústí další a další pozitiva. Školku, školu i ZUŠ pro dceru v docházkové vzdálenosti od domu. Bazén, saunu, cvičení, které teď během života v lese navštěvuji jednou za uherský rok. Prakticky všechno „u domu“. Ne že by se mi na samotě u lesa nelíbilo, zbožňuju to tady, ale faktem zůstává, že na józe jsem byla naposledy v těhotenství v Praze. A i kdybych vynechala všechna pozitiva pro mě a mého muže, výhrou jsou všechna pozitiva pro dceru. Nebudou z nás rodiče taxikáři, kteří donekonečna jen vozí ze školy, na kroužky, ke kamarádům, domů, a tak pořád dokola. Můj muž na samotě u lesa vyrůstal a nesnášel to. K nejbližšímu kamarádovi 7 kilometrů a zpátky domů do kopce není úplně značka ideál.

Ke všem dobrým důvodům se ještě přidala chystaná rekonstrukce a tedy i vidina první doopravdy vlastní domácnosti a pracovny.

Teď už se těším úplně na všechno. Snažím se užít si ty poslední měsíce na samotě, zvlášť když nemám tušení, kdy stěhování přijde, ale už je v tom radost a ne obava, kdy to skončí.

Všechno je to v hlavě a mně se podařilo pro mě nepředstavitelné. Vlastní trávník je den ode dne zelenější.

Brzy na viděnou v Ústí.
PS.: Těším se!

Váš příspěvek

Odesílám...
12834
27.5.20 08:36

Všechno je jen v hlavě a stačí nad hlavou převzít kontrolu :palec: Gratuluji. :potlesk:
Já to ještě nedala. A to v hubnutí. Zatím spolu vedeme boj. :mrgreen:
A přeji ať pozitivita vydrží i během rekonstrukce bytu :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
31.5.20 13:56

@Netopirek Moc děkuji za krásnou zprávu i za přání! Je to tak, jen to prostě každému zabere jiné množství času - mně třeba těch 16 let. :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
7758
3.6.20 10:05

Dycky Ústí! :D :lol: :mavam: Střepy, stříkačky a plechovky od piva občas nacházíme na hřišti i v Plzni, taky bydlíme v centru a manžel už pár let touží právě po té samotě u lesa… :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
7.6.20 18:05

@Jahudka82 :D Teď jste mě rozesmála! „Dycky Ústí“ zní fakt skvěle. :lol: Díky za uklidnění, ten Zlín mě prostě rozmazlil. :srdce: Kdybyste chtěla manžela „navnadit“, tak mu můžete říct, že ve chvílích, kde je sněhu do půli stehen, tak by člověk radši otočil knoflíkem u radiátoru než šel tahat to dřevo. :zed:

  • Nahlásit
  • Zmínit