Ahojky všem! Tak už jsem o 13 kg lehčí ! Je to neuvěřitelný, ale už týden jsem maminkou dvou roztomilých andílků. Přijde mi to hrozně dávno, co jsem byla těhotná, o porodu ani nemluvě. Ale začnu hezky popořadě. Vzpomínáte? V úterý 11.3. jsem měla nastoupit do porodnice, pokud bych byla ještě celá. A to jsem dle pana doktora na 90 procent být neměla. Jenže pan doktor míní a dvojčátka mění. V pohodě jsme se dostaly do 40. týdne těhotenství a tudíž musely nastoupit na lůžko. Celá rodina byla jak na trní, protože si myslela, že tomu trochu doktoři pomůžou a hned v úterý porodím a oni budou moct oslavovat. Paní primařka mi při příjmu řekla, že je to na spadnutí, ale že kdybych byla z HK, poslala by mě domů. Manžel mě tedy doprovodil do prvního patra na příjem a pak odjel domů. Měla jsem doporučený volný pohyb a hojně ho využívala. Během dvou dnů na těhotenském oddělení jsem vyšla do pátého patra a zpět asi 10x. Nijak jsem ale porod uspíšit nechtěla. A víte co se mi první noc zdálo? Že manžel přijel k porodu až když bylo první miminko na světě. Pak jsem o tom všem říkala, včetně rodiny a dočkala se výsměchu.

Ve středu večer už nervozita rodiny vrcholila. Odpověděla jsem snad na 50 SMS, zda jsem ještě celá a jestli na sobě něco nepozoruju. Ale stále nic. Na pokoji jsme měli TV a sledovali středeční Hospodu na Nově. Holky se začaly nějak převalovat a tak jsem je šla po půl deváté osprchovat, aby se zklidnily. Ale ony nic. Pak jsem zalehla a usnula. Probudilo mě divně tvrdé břicho a meloucí se mimina v břiše. Asi půl hodiny jsem ležela a čekala, co to na mě zase zkoušejí. Když se to tvrdnutí břicha začalo objevovat znova a znova, zašla jsem za sestřičkou. Na otázku, jak časté ty stahy jsou jsem řekla, že za půl hoďky asi 5×. Sestřička vystřelila jak drak a šla mě prohlídnout. Na příjmu bylo zrovna bezkonkurenčně plno, šly jsme do naší koupelny. Řekla, že branka je 3 cm otevřená, že se jedná opravdu o porod. Ptala jsem se, na jak dlouho to vidí. Kvůli manželovi, kdy mu mám zavolat. Odpověď zněla: 3-4 hodiny, nechte ho ještě vyspat. Napadlo mě, jak krásný datum narození budou mít naše děti. Čtvrtek 13.3.2003 byl nadohled. Nechala jsem se oholit a ptala se na to, kdy bude doba na ten všemi vychvalovaný a v mé tašce připravený Yal. Prý je dost času. Mohla jsem se naložit do vany s horkou vodou. Tisíceré díky panu doktoru Doležalovi, který mě do nemocnice naverboval předem. Normálně mají rodící těhule k dispozici pouze sprchu. A já měla pro sebe koupelnu vedle pokoje, na kterém jsem ležela.
Jéééé, to bylo tak bezvadný. Stahy jsem už přehlédnout nemohla, ale v té vodě to bylo tak bezva… V pohodě se to dalo zvládnout, taková trošku silnější jakobymenstuační bolest, nebo tlak. Hezky jsem se převalovala ze strany na stranu, aby se holky v nahřívání vystřídaly. Průběžně jsem si odpouštěla chladnoucí vodu a dopuštěla horkou. Po hodině přišla sestřička, abych pomalu vylezla, že musíme ještě natočit monitor. Taky na pokoji, protože příjem byl stále přeplněn na světchtějícími miminky v maminčiných bříškách.

Co Vám budu povídat. Těch asi 20 minut napíchnutá na monitoru stálo za to. Zlatě ve vaně. Na suchu byly ty stahy mnohem horší, ale taky se daly přežít. Pak přišel pan doktor, opět vyšetření na lehátku v koupelně a šok! Do půl hodiny budu rodit, branka 8 cm. Jediné, na co jsem byla schopná myslet, byl ten sen. Manžel potřebuje půl hodiny na cestu do HK a chudák ještě ani neví, že se něco děje. Hned jsem šla volat. „Jaroušku, vem si pantofle a přijeď“. Nemělo cenu zdůrazňovat, že je to akutní, to by se mi cestou někde zabil v autě.
Sestřičce jsem připomněla Yal a ona mi sdělila, že mi nic dávat nebude, protože bych porodila do záchodu. To zvedne náladu, co? Tím naznačila, že opravdu není času nazbyt. Řekla, že jdeme na sál, že už ho pro nás chystají. Čapla jsem foťák, kazetu s nahraným Jakubem Smolíkem a písněmi z muzikálu Kleopatra a šla. Před nástupem do porodnice jsem si dělala srandu, jak se asi bude rodit při refrénu „Teď královnou jsem já.......“

Dostala jsem malinkatý sálek, velikosti naší domácí koupelny. Uprostřed stůl, vedle monitor, za ním gymnastický míč, vedle koženkové křeslo a u stěny skříňka s léky, kazeťákem a papíry na zaznamenávání průběhu porodu. Pustila jsem si Smolíka. Mohla jsem skákat na míči, ale nechtělo se mi. Byla jsem hrozně nervózní a klepaly se mi nekontrolovatelně nohy. Ne ze strachu, ale při pohledu na hodiny.
Hned byla u mě mladá paní doktorka a setřička a že jdou píchnout vodu a jde se na to. Jenže manžel ještě nedorazil. A už uběhlo víc jak půl hodiny. Měla jsem nucení tlačit, ale věděla jsem, že musím vydržet. Ještě poslední fotka s paní doktorkou a sestřičkou a už jsem byla na stole a bez plodové vody. Hlášeno úplné zajití branky, můžu tlačit. CO? Manžel tady není. Vzpomněla jsem na ten sen. A už běží po chodbě, vydatně povzbuzován lékařským personálem. Rychle obléknout zelený mundůr (naruby, ale nevadí). Už je u mě, stojí za hlavou a já můžu začít. Poprvé jsem jakoby uhýbala, nechtěla „dotlačit“, ale pak to šlo.
Na třetí pokus byla Darinka na světě. Nádhera. Co asi napadne skoro 27letou „puberťačku“ na porodním stole? Jééé, kdybych měla jen jedno miminko, už by to bylo za mnou. Co byste mi řekli? Jsem fakt hrozná. Poslala jsem manžela ať jde rychle fotit. On by tam stál u mě a naše kočička by byla ošetřována bez fotodokumentace. Za chvilku se vrátil já se musela dát rychle „do práce“. Přestávaly stahy a nic mě nenutilo tlačit. Miminko muselo rychle ven. Opřela jsem se do toho, manžel opět vzorně směroval mou hlavu k hrudníku a na druhý pokus se narodila Šárka. Chudinka, připitá vody, lehce fialová, ale naše. Manžel už bez pobízení hnal s foťákem za ní. Dokonce jí psal na hrudníček B, u Darči to nestihnul. Mě čekalo šití. Nástřih jsem vůbec necítila, zato první steh byl horší než celý porod. Připíchnuli mi ještě něco, pak už to bylo v pohodě. Dohrál Smolík. Sestřička zaznamenávající průběh porodu do papírů hlásí délku porodu. Od oznámení začátku kontrakcí, po porod placent a šití 2hodiny a 35 minut.
Prý snad dvojčatovský rekord. Ještě k těm placentám. To byl taky zážitek. Člověk chodí 9 měsíců s hýčkaným bříškem, hladí ho a opatruje a pak se z křesla zvedne dosud porodu pouze přihlížející pan doktor a zatlačí do břicha!!!
Nic příjemnýho. Ale placenty byly venku hned a celé, takže paráda.

Nechali nás v tom minipidi porodním sálku o samotě. Pustili jsme Kleopatru. Manžel přinesl nejdřív Darču, Šárka se musela trochu nahřát, byla menší. Darinka se narodila v 1:19h, vážila 3,1kg a měřila 48 cm. Šárka v 1:30h, 2,75kg a 46 cm.

Prohlížela jsem si jí a přemýšlela, komu je podobná. Krásné tmavé oči, jemnou hlavičku a spousta černých vlasů. Nikde žádný šrám, otlačení, odření. Chyběli jí jen rohy, celej čert. Za chvilku přivezl manžel v postýlce i nahřátou Šárku. Malinkatá hlavička, nevinná tvářička, modré oči, trochu světlejší vlásky, ne tak moc husté. Každá úplně jiná. Tolik jiná. Ty si nikdo nikdy nesplete.

Bylo mi nádherně. Cítila jsem se plná života a energie, mohla bych klidně rodit ještě jednou. Báječný pocit. Ničím nenahraditelný. Máme dvě krásné zdravé holčičky a už jsme rodina! Navždy!

A aby jste to všechno stihli strávit, pokračování příště.

S pozdravem nejšťastnější maminka pod Sluncem Janik a její dvě slaďoučké kočičky, právě 4 hodiny spící, Darinka a Šárinka ( a tatínek, třetí den ležící se 39°C teplotou)