Je lepší být připravená na vše, ale i tak tě může cokoli překvapit

Rozhodla jsem se napsat o tom, jak se narodila naše láska. Není to žádná tragédie, ani srdceryvný příběh, ale i přesto si myslím, že je o čem mluvit...

*

Jak to všichni známe začalo to samozřejmě tím, že jsem otěhotněla.
Když jsme se s přítelem rozhodli pokoušet o miminko, nechali jsme tomu volný průběh. Buď se zadaří hned, za 2 měsíce, nebo za rok. Prostě jsme to neřešili. A ejhle… hned první měsíc, co jsme to začali zkoušet, jsem držela v ruce těhotenský test s pěknou dálnicí. Nemohla jsem tomu uvěřit a neskutečně jsem si toho vážila, protože vím, jak některé páry mají problémy počít miminko. Byl to boží dar. Měli jsme ohromnou radost a těšili se na miminko.

Přibližně od 13.tt mi začalo být neskutečně zle a skončilo to asi v 5. měsíci, kdy už jsme na 100% věděli, že to bude chlapeček. Když jsem si konečně oddychla, tak mi začalo dost nebezpečně tvrdnout bříško a měla jsem dost velké bolesti. Takže jsem nastoupila na rizikové těhotenství a začala se šetřit.

Jednou v noci mě probudila šílená bolest zad. Nemohla jsem dýchat, bylo mi na omdlení. Probudila jsem přítele, ten se šíleně lekl, vstal hrozně rychle a z toho strachu o miminko a o mě se pozvracel… chudák. Frčeli jsme do nemocnice. Nejdříve na chirurgii, protože jsem si myslela, že to s miminkem nemá nic společného. Tam mě hned ve dveřích otočili a poslali na gynekologii, aniž by se zeptali, co mi je.

Na gynekologii zkontrolovali miminko a vše bylo pořádku, ale já trpěla stále nesnesitelnou bolesti. S tím, že je miminko v pořádku mě poslali domu. Bolest náhle za jízdy ustala a mně bylo hej.

Bohužel takové bolestivé stavy jsem měla celé těhotenství. Přibližně jednou týdně mě to přepadlo a já musela zatnout zuby a rozdýchávat to jako kontrakce. Obvodní lékařka mě poslala domu s tím, že tam pravděpodobně miminko tlačí na nějaký nerv.

Pak už to šíleně uteklo a najednou jsem byla v 9. měsíci a porod byl za dveřmi. Kromě šíleného pálení žáhy a neschopnosti si obléct ponožky a oholit si své intimní partie bylo všechno v pořádku.

Byla jsem v 39.tt a šla na kontrolu. Tam mi naměřili dost vysoký tlak, tím pádem hrozilo riziko preeklampsie. Takže okamžitě do porodnice a pravděpodobně vyvolání porodu.
To bylo to jediné, co jsem právě nechtěla, ale hlavně, aby miminko bylo v pořádku.

V den nástupu do porodnice mě neustále kontrolovali a tlak se ustálil. I přesto jsem se s primářem dohodla, že porod raději vyvoláme, aby se nic nepodcenilo.

Takže nastala bezesná noc a v 8 ráno mi byla zavedena první tableta. Přibližně do půl hodiny mi začaly kontrakce, které byly cca po 5 minutách. V 10 hodin další tableta a za chvíli přicházeliy kontrakce po 1 minutě, takže už docela fuška. Funěla jsem tam jako sentinel a měla co dělat to prodýchat. Ve 12 přijel přítel a společně jsme se přesunuli na porodní sál. Bolesti byly už velké, a když jsem to pokaždé řekla sestřičce, tak jsem odešla s odpovědí, že to jsou zatím chemické kontrakce z tablet, že to ještě porod není.
Když už jsem vážně bolestí nemohla, tak mě zkontrolovali a zjistilo se, že jsem na 7 otevřená a porod se pomalu blíží ke konci.

Praskli mi vodu a já funěla, hopsala na míči a všechno možné.

Když mě připojili na monitor, tak zjistili, že malému klesají ozvy, a v tu chvíli začal boj o každou vteřinu. Najednou se na sál nahrnulo hafo doktorů a všichni na mě naléhali, ať tlačím, ať hlavně tlačím. Tak jsem tlačila doslova jako o život. Sestřička mi začala skákat na břiše a já tlačila. Na 4. zatlačení byl náš zázrak venku. Dali mi ho na břicho, jak jsem si přála. Na tuto chvíli jsem se neuvěřitelně těšila, až ho budu mít u sebe a ty dvě hodiny na sále strávíme společně všichni tři.

Jenže našeho chlapečka mi okamžitě sebrali, že se jim moc nelíbí. Apgar měl 4-5-5. Narodil se šíleně unavený a bezvládný. Byl jako hadrová panenka a zabrečel asi jenom jednou a krátce. Odnesli ho na novorozenecké oddělení, aby se nic nepodcenilo. Byla jsme ze všeho neuvěřitelně vyplašená a ještě k tomu všemu mi nevyšla placenta, takže jsem musela být uspána.

Potom jsem se probrala a společně s přítelem jsem počkala na sále a pak mě odvezli na šestinedělí.

Maličkého nám přinesli s tím, že si ho budou zatím nechávat přes noc. Měl nízký cukr a byl hodně unavený, takže ho chtěli mít na pozorování. Bylo to prý způsobeno tím, že ještě nebyl připravený jít na svět a ještě k tomu musel projít porodními cestami příliš rychle.
Naštěstí bylo naše zlatíčko v pořádku. V noci mi ho nosili na kojení. Kojení samo o sobě bylo boj, ale to by bylo na další článek.

Pobyt v porodnici utekl jako nic. Byli jsme tam 6 dní a pak na propustili domu. Já totálně rozhozena hormony, ale šťastná, že konečně jedeme domu.

Přijeli jsme domů a všechno se tak pomalu vracelo do normálu, hojila jsem se vcelku dobře (měla jsem nástřih) a náš maličký prospíval.

Když byly malému 3 týdny a já s ním byla už doma sama, tak mě zničeho nic přepadla zase ta ukrutná bolest zad jako v těhotenství. Jenže tentokrát už nebolela pouze záda, ale bolelo mě v podžebří. Takže jsem byla neschopná postarat se o miminko. Ještěže mám tu moji maminku, která mi v těchto chvílích neuvěřitelně pomohla.

Bolest zase přešla, takže jsem okamžitě mastila k lékaři. Tam mi bylo řečeno, že to vypadá na žlučník a objednala mě na sono. Jenže na sonu měli 3 týdny dovolenou. Během těch 3 týdnů jsme už měla asi 7 žlučníkových záchvatů. Ten osmý už jsem nezvládala a skončila v nemocnici. Udělali mi sono a zjistili, že tam mám kameny.

Pocitově jsem byla vyřízena. Já v bolestech a doma jsem nechala teprve 3týdenní miminko, které prostě tu maminku potřebuje. Byla jsem vyřízená a neustále brečela. Díky bohu za mého přítele. Po celou dobu se o malého staral. S ničím nepotřeboval pomoci a zvládl to na jedničku.

Po týdnu mě pustili domu. Okamžitě jsem si zařídila operaci na jednodenní chirurgii. Termín operace mi dali za 3 týdny, v nemocnici bych čekala 3 měsíce.

Nastoupila jsem v 9 na operaci, ve 12 už jsem chodila a druhý den v 9 ráno domů. Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že to mám za sebou a můžu se konečně dát do kupy a začít se starat o miminko.

Dát se do kupy mi trvalo asi 3 týdny a pak už bylo vše v pořádku.

Dodneška (malému je 6 měsíců) se však cítím provinile, že jsme tady pro něj nebyla. Ta maminka, jejíž vůně je pro něj útěchou a podporou. Je mi smutno, že jsem přišla o ty krásné začátky, ale hlavně, že už jsme všichni v pořádku.

Díky za přítele, teď už snoubence, že je. Protože mít doma takového chlapa je k nezaplacení. Pomáhal, staral se.

A závěr? Člověk si mysli, že je připravený na vše, ale vždycky nás může něco překvapit, jak příjemně, tak i nepříjemně.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
1397
5.12.19 11:04

Myslím, že se vůbec nemusíš cítit provinile. Jsou věci, které člověk neovlivní a já jsem ráda, že ten příběh měl dobrý konec. Zdraví je prostě nej, člověk si to opravdu uvědomí sám u sebe když se mu děti narodí, ale obvykle jej přeje hlavně dětem a na sebe zapomíná. S těmi bolestmi mi to připomíná příběh kamarádky, které řekli nějakou banální diagnózu, aniž by se na ni koukli, a pak se ukázalo, že má vyhřezlou plotýnku. A jiné řekli, že má zánět vaječníků a taky to byly plotýnky… Tenhle přístup ve zdravotnictví mne mrzí :(, i když chápu, že je daný systémově a ne vždy jde nutně o chybu lékaře :?.
Gratuluju ke zdravému chlapečkovi a věřím, že všechno nepříjemné jste si už vybrali. A gratuluji i k zasnoubení ;).

  • Nahlásit
  • Zmínit
91
7.12.19 09:54

@PenelopaW
Moc děkuji :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit