Jedna definice mateřství a jeden tabulkový jedináček

Občas mě přepadnou myšlenky, jestli jsme vážně udělali v životě dobrá rozhodnutí. A ptám se, jestli by to tak či tak nebylo lepší. Ale víte co? Kdyby existoval univerzální návod na život, tak by to bylo mnohdy snazší. Ale zase by pak ten život tak nějak nebyl náš.

*

Dnes je sobota, jeden z těch dní, co mám hlídání na synátora. Šimona si užívají babička s dědou, manžel se jel podívat na potenciální nové auto a já se věnuji úklidu domácnosti a přípravě na pondělí. V pondělí jde totiž Šimon poprvé do školky a já po 2,5 letech do práce. Šimonek však nebude ve školce od rána do večera na 5 dní v týdnu. Do školky bude chodit pondělky a čtvrtky na pár hodin, které, jestli to bude dobře zvládat, budeme časem navyšovat. A já se postupně a nenásilně pokusím navrátit do pracovního procesu.

Zrovna tady balím a třídím malé - ty maličké a roztomilé - věcičky po Šimonkovi. Až doposud jsem ani jednu jedinou nedala pryč. Všechno mě to dojímá. Jak mohl být tak maličký? Však je skvělé, že roste, že prospívá. Těším se na každý další pokrok, každé další společné zasmátí, každý další den s ním. Přesto bych ale někdy chtěla zastavit, či vrátit, čas. Malé miminko už mít nikdy nebudu. A pokud bude utíkat čas tak rychle, jako doposud, za chvíli už bude doma puberťák. :D

Všechny věci, od ponožek po postýlku, jsme se rozhodli podarovat těm, kteří to potřebují - část do ústavu pro nezletilé maminky a část jedné (budoucí) svobodné mamince. Alespoň mám opravdu dobrý důvod a silnou motivaci je už konečně dát pryč a uvolnit tím v našem bytečku alespoň trošku místa.

Někdy se v sobě vážně nevyznám. Takovou dobu už se těším do práce, mezi lidi. Tak dlouho se těším, až povedu svého syna poprvé do školky, potom do školy… Také se těším, až doma konečně vše protřídím a až začneme postupně zařizovat byt tak, aby měl Šimon svůj pokojík a my svoje soukromí. Ale když to přijde, najednou je mi z toho smutno.

Občas mě přepadnou myšlenky, jestli jsme vážně udělali v životě dobrá rozhodnutí. Ale víte co? Jistě, že udělali. Vše jsme totiž dělali s nejlepším vědomím a svědomím. Jak podle našich pocitů, tak podle rozumu. Děláme totiž to, co nám přijde vzhledem k okolnostem nejlepší a když nevíme, tak to uděláme tak, jak to prostě cítíme. Kdyby existoval univerzální návod na život, co je vážně to nejlešpí, tak by to bylo mnohdy snazší, ale zase by pak ten život tak nějak nebyl náš.

Nikdy jsem nesnila o velké rodině, vlastně jsem do 28 let neměla ani jasno, jestli děti mít chci. Poté se to změnilo. Potkala jsem svého Martina a zamilovala se až po uši. Bylo mi jasné, že on je ten, se kterým chci být, a se kterým bych chtěla i jednou založit rodinu. Po roce randění jsme se rozhodli náš vztah posunout dál. A po jeho krásné žádosti jsme se zasnoubili. Nechtěli jsme se brát hned, ale Martin dostal možnost pracovat v Rakousku, a tak jsme tam spolu už jako snoubenci odjeli. Mělo to být původně na rok, ale nakonec z toho byly roky téměř 3. Alespoň jsem se pořádně naučila jazyk a kariérně jsme se oba mohli znatelně posunout.

Po příjezdu do ČR jsme už měli něco našetřeno, a tak jsme uspořádali velkou svatbu. Také jsme šli do hypotéky, abychom začali budovat už to svoje. V Rakousku jsme totiž stihli vystřídat 4 byty a už jsme nějak měli toho stěhování a placení nájmů cizím plné zuby. I přes našetřenou sumu a lepší kariérní možnosti po návratu z Rakouska jsme si větší byt než 2 + kk dovolit nemohli. Dojíždění do práce jsme si už zažili a proto jsme měli jasno, že mimo Prahu jít nechceme. Také jsme už měli svoje zkušenosti a tak volba byla jasná - hlavně né panelák. Hledali jsme tedy nějaký cihlový byteček v dobré lokalitě, který by nám vyhovoval, ale který bychom zároveň finančně zvládli. Byteček se našel téměř ideální, ale hned po podepsání smlouvy bylo třeba pustit se do úprav. Velmi jsem si to užívala a těšila se každý detail, který si ve společném bydlení vytvoříme. Zároveń to však bylo náročné období, kdy jsem se cítila často unavená a od únavy se mi občas i motala hlava.

Nebo že by to nebylo od únavy? :D Teď už vím, že za to tenkrát ve skutečnosti mohl Šimonek. Miminko jsme si už přáli a tak jsme tomu nechali volný průběh. Přesto mě napadlo udělat test až ve chvíli, kdy jsem začínala 3. měsíc těhotenství. Teď se tomu musím zasmát - no koho by tenkrát uprostřed rekonstrukce a předělávek napadlo, že by se mi tak rychle podařilo otěhotnět? :).

Po dokončení úprav a nastěhování se nastalo období jak z katalogu na štěstí. Měli jsme svůj byteček, čekali miminko, oba jsme se cítili připravení, oba jsme měli už dá se říci rozjetou kariéru. Měli jsme za sebou cestování i zkušenosti z ciziny a já se začala těšit na nové období, kdy budu s miminkem doma. Vše se zvrtlo v 30. týdnu těhotenství, kdy jsem s akutními bolestmi a krvácením skončila v nemocnici. Na následujích několik týdnů raději nevzpomínám. Strávila jsem je už celé v nemocnici plná strachu, jak to s miminkem dopadne. Šimon se narodil v 38. týdnu neplánovanou sekcí s mírami 2600g a 47cm. Bohužel byl také nemocný a tak hned skončil na antibiotikách. V nemocnici jsme strávili ještě dalších 5 týdnů a tak jsem se domů dostala až ke konci šestinedělí.

Začátky byly velmi těžké, jak ty v nemocnici, tak ty doma. Já měla nemalé problémy po císaři, Šimonek často plakal, nedařilo se nám najít režim, poprvé jsme se začali i s Martinem hádat… No vše nakonec dobře dopadlo. Ustáli jsme to a náš vztah se ještě utužil. A především, Šimonek je zdravý, veselý, chytrý a snad i ten nejšťastnější chlapeček. Máme se všichni vážně moc dobře. Cítíme se takto šťastní a kompletní…

Vzpomínám, že ještě Šimonek ani nezvedal hlavičku, a už se hromadily dotazy, kdy bude další miminko. Kolik mu plánujeme pořídit sourozenců a jestli toužíme po holčičce. Při odpovědi, že nám stačí Šimonek, jsme se často setkávali s negativními a rozporuplnými reakcemi. Ale proč? Já vážně nevím… S martinem jsme se před svatbou i po svatbě bavili o tom, že bychom si přáli 1-2 děti. Neměli jsme v tom jasno, také jak bychom mohli, když jsme nevěděli, jaké to je mít dítě? Sama jsem ale vnímala, že já nejsem ten typ, co by zvládal spoustu věcí najednou. Také jsme oba takoví, že vyhledáváme chvilkami i ten svůj prostor, svoje soukromí. To by s více dětmi už nebylo možné. Možná to vyznívá jako sobecký pohled, ale proč se nutit do něčeho, co by neprospělo celé naší rodině?

Po císaři jsem měla více jak rok problémy a další těhotenství mi nebylo doporučováno. Nyní by to už mělo být v pořádku. Jenže upřímně, neumím si představit to absolvovat znovu. Je mi už přes 35 let a myslím, že pro mě osobně to je hranice, kdy už se na další miminko necítím. Věřím, že někdo se může cítit na miminko i ve 40 letech, ale já to tak pro sebe nevnímám.

Náš byteček je tak akorát. Sice je to 2+kk, ale není malý, je dobře dispozičně řešený a tak už máme plány kde Šimonkovi vytvoříme vlastní pokojíček / koutek, a jak se sem všichni pohodlně naskládáme. Bydlet tu ale se 2 či více dětmi mi přijde až nereálné. A v neposlední řadě, je na čase zahájit můj postupný návrat do práce. Vím, že jsme na to všichni už připravení, a že to zvládneme.

Máme ještě tolik plánů… Těšíme se na další úpravu našeho bydlení. Manžel mi zrovna jako dárek vybírá menší auto, které budu moct využívat pro vlastní účely a pro odvoz Šimonka, kam bude třeba. A snad nás v létě čeká první větší společná dovolená a pak i na 3 dny poprvé dovolená bez Šimonka - pořád jsme to totiž my. I když jsme rodiči, i když se náš život obrátil o 180 °. Ano, naše priority jsou už jinde. Už dávno vím, že zdraví a štěstí se opravdu nedá koupit a není nic víc. Také mívám větší radost z věcí a dárků pro Šimona, než těch pro mě samotnou. Ale neznamená to, že na nás a našem vztahu už nezáleží. A neznamená to, že naše dítě je středobodem vesmíru. Nechtěla bych, aby s tímto pocitem vyrůstal.

Šimonek je a bude jedináček, to ale neznamená, že musí mít drahé hračky a jenom značkové oblečení. Nepotřeuje chodit na 7 kroužků za týden a nepotřebuje už být ve svýh 2 letech s maminkou 24hod denně, 7 dní v týdnu. Věřím, že hlídání babiček, či pár hodin ve školce, mu pouze prospějou. A i když je mateřství nádherné a společný čas strávený s dítětem se nikdy nikam neztratí. A naopak ten bez něj mi nikdo nikdy nevrátí, stejně vím, že i můj návrat do práce bude k dobrému. A věřím, doufám, vlastně vím - už nastal ten správný čas.

A že máme jedináčka? Copak to vadí? Copak je to neúplná rodina? Jistě, že ne. Jo a holčička nám vážně nechybí. :)

Pryč se všemi obavami, pryč s myšlenkami, co mi uteče, co už nezažiju… Vždyť život není o tom, o co přicházíme, ale o tom, co dostáváme. A hlavně, pryč se všemi tabulkami, definicemi, předsudky… Šimonek může plakat ve školce a těžce to snášet, ale také nemusí. Šimonek může být jednou rozmazlený, ale také nemusí. A my možná udělali nějaká nepsrávná rozhodnutí, ale možná jsme vše udělali přesně tak, jak mělo být. Jedno ale vím jistě, lásky jeden pro druhého máme do syta. A proto jsem si jistá, že nemůžeme být jako rodiče tak hrozní. ;)

PS: A to platí i pro vás ostatní - pokud milujete svoje děti a milujete se jako jejich rodiče navzájem, vaše děti nemůžou mít lepší dětství. ;)

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
12757
27.3.18 07:19

Děkujeme za krásný a upřímný deníček. :kytka: Přímo z něj čiší, jak moc máte Šimonka ráda. :) Přejeme Vám, ať se i nadále radujete ze všech jeho pokroků, jdete si stále za svým a také ať Váš návrat do zaměstnání proběhne co nejvíce hladce.

Dejte o sobě zase brzy vědět :kytka:
adminka Eliška

  • Nahlásit
  • Zmínit
10444
27.3.18 07:40

Moc hezky napsane, ale ten zaver mi prijde uz prehnana obhajoba vlastniho postoje :nevim: Je fajn, ze se mate dobre a vyhovuje vam to, nic vic, nic min. Preji prijemny navrat do prace, delam to stejne, uz jsme na trech dnech, kdy chodim na 6h do prace, mladsi dite za chvilku oslavi tri roky a je super, ze nemusim nikam spechat a hned nastupovat na 40hodin tydne ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
828
27.3.18 07:43

A mě to přijde jako obhajoba toho že máte jedno dítě a dalších věcí. Jestli vám pomohlo si to takhle utřídit tak ok. Ale stejně to na mě působí že stoprocentně o tom co píšete přesvědčená nejste :nevim: což nemyslím zle já taky nejsem často stoprocentně přesvědčená o svých rozhodnutích… jsem si ale stoprocentně jistá že názory zen zde na e miminu na moje dilemata by mi nepřidaly 8)

  • Nahlásit
  • Zmínit
32355
27.3.18 08:54

Nikdy jsem nechtěla jedináčka..proto jsem s dětma začala dříve..35 je taky už moje hranice, ale asi bych se " obětovala " aby jedináček nebyl…
ale chápu a věřím že někomu to vyhovovat může..
Pokud to tak máte, nemusíte se před nikým obhajovat a vysvětlovat..ale člověk s tím musí být vnitřně srovnaný aby ho to nebolelo..všechny ty narážky, otázky atd..

  • Nahlásit
  • Zmínit
280
27.3.18 09:24

Já ten pocit chápu. Také mám jedináčka, je mi 35 let a další dítě mít nebudeme, protože jsme se tak z různých důvodů rozhodli. Jsem s tím v rámci vlastní osoby smířená a spokojená, občas mě to ale mrzí kvůli dceři. Nevím jestli to bylo dobré rozhodnutí, být jedináčkem není jednoduché, nicméně mít sourozence také není univerzální cestou ke štěstí…

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.3.18 09:25

Krásný deníček, líbil se mi. Máte to dobře zařízené, až trochu závidím :oops: Nám nemá kdo pohlídat, všichni jsou minimálně 200 km daleko a na vlastní bydlení dosáhneme až příští rok.
To, že jste se rozhodli mít jedináčka, je vaše rozhodnutí a není na něm nic špatného, není třeba si to tady obhajovat… Až bude mít zase okolí řeči, tak dejte jasně najevo, že jim do toho nic není a hotovo. Alespoň budete mít na Šimonka dost času a budete se mu věnovat na maximum, ne všichni jedináčci jsou rozmazlení a sobečtí. :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
10444
27.3.18 09:58

@Daenerys91 jen pripominka-ta rozmazlenost u jedinacku prameni prave z toho, ze rodice maji cas jen na nej a nemusi svou pozornost delit.Dite si pak casto mysli, ze je pupkem celeho vesmiru a kdykoli kvikne, tak rodice stoji v pozoru. A to neni moc dobra priprava pro zivot. Nicmene i ja znam par jedinacku, kteri jsou dobre vychovani a v dospelosti skveli lide, takze za toto rozhodnuti nehodlam nikoho kritizovat.

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.3.18 09:59

Krasny denicek. Nemusis se obhajovat :-).

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.3.18 10:06

@unuděná chápu. I já znám spoustu jedináčků a ani jeden není rozmazlený. Záleží to i na osobnosti… pokud to dítě tráví dost času mezi svými vrstevníky, tak by neměl být problém.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2606
27.3.18 10:26

@unuděná
Ještě že mě jako jedináčka rodiče dost často odkládali k babičkám a tetě… sice mi pak maminka občas vyčetla, že s nima netrávím moc času (když už se jim to hodilo) třeba o prázdninách… ale jak říkají všichni - opravdu nejsem typický jedináček… Můj starší syn byl do 4 let sám, ač chodil do školky, tak stále má problém se dělit jak o pozornost, tak i třeba o sladkosti… Mladší, ten by se zase rozdal.

  • Nahlásit
  • Zmínit
10444
27.3.18 10:31

@Janina81 presne,ja byla do osmi let taky „jedinacek“ se stopro pozornosti, moc dobre to zpetne nevnimam. Prichod sourozence byl pomerne znacny stres, a to by si clovek rekl, druhak uz ma rozum..

  • Nahlásit
  • Zmínit
791
27.3.18 10:38

Hezký deníček. Máte spokojený a naplněný život, víte co chcete a máte se radi. Na názorech ostatních nezáleží. Jen taková praktická- je lepší dávat dítě do školky 2 dny po sobě, než pondělí a čtvrtek (aspoň nám to tak říkali, když jsme dávali dcerku do firemní školky, taky ve 2,5 letech). Hodně štěstí celé rodince!

  • Nahlásit
  • Zmínit
8056
27.3.18 11:04

Na rovinu musím napsat, že se s deníčkem nejsem schopná souhlasit, přesto váš postoj obdivuji.
Mám o 9 let mladšího sourozence, vyrostli jsme jako dva jedináčci, přesto jsem dnes šťastná, že bráchu mám, rodiče tady navždy nebudou…
Ve 35 jsem teprve našla čas přemýšlet nad dětmi ;) Je mi 40 a mám dvě 18m od sebe. Čas mezi obě dcery nijak zásadně nedělím, většinou jsem schopná zapojit obě. Teď jsou starší 4 roky, mladší 2,5 a už je to pohoda. V září začne i mladší chodit do školky, já začnu řešit práci (teď pracuji večer cca 80h/ měsíc).
Ano, jedinacek je pohodička (od hlídání až po zajištění), ale taky je to sázka na jednu kartu a na to jsem asi trochu srab ;), proto ten obdiv…

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.3.18 11:23

Trochu to vyznívá jako potřeba se obhájit - před kým tady vlastně? Možná sama před sebou. Ale četlo se to příjemně a i když preferuji větší rodinu, tak věřím, ze i jedinácek se dá vychovat bez rozmazlení. Jen mu to bude do budoucna občas trochu líto - vidím to na vlastní matce, která po smrti rodičů vlastně zůstala sama. Často si sourozence přeje. Na druhou stranu já se s bratrem vlastně nestýkám a nechybíme si. Ale vím, ze tu ten bracha někde je a to je taky docela fajn pocit

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.3.18 12:22

Já ti nevím, nikdy neříkej nikdy..aby tě za rok dva nezačaly znova ovládat mateřské hormony :mrgreen: Zvlášť, když ten tvůj deníček vyznívá jako jedna velká obhajba, proč mít jen jedno dítě :nevim: Uplně bude stačit, když si to s manželem srovnáte v sobě a nebudete se muset obhajovat před celým světem.
edit: překlep

Příspěvek upraven 27.03.18 v 12:24

  • Nahlásit
  • Zmínit
21539
27.3.18 13:14

Obcně proti jedináčkům, ani proti rozhodnutím je mít, nic nenamítám. Tvým obavám rozumím, neměla jsi to lehké.
Přesto mám u tebe pocit, že tvé rozhodnutí je rozumové, ale neladí se srdcem, s emočním nastavením. A sama sebe více méně přesvědčuješ a sbíráš různé argumenty k podpoře své volby. Oprvadu si rozmysli, co vnitřně cítíš. Dokud je čas :kytka: Aby ti to jednou nebylo líto :think:

  • Nahlásit
  • Zmínit
21434
27.3.18 13:51

Jako máma jedináčka chápu, jak jsi deníček myslela ;-) Ať se synkovi líbí ve školce! :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.3.18 17:07

Chápu Vaši potřebu zařídit si život tak, abyste byla šťastná. Zároveň mi ale porodnost v ČR 1,5 dítěte na ženu připadá jako velký (a velmi opomíjený) problém.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
27.3.18 19:08

Moc se mi deníček líbil, líbilo se mi i zakomponování celého příběhu. A v tom konci, mně to nepřijde jako sebeobhajování, spíše jako vyjádření postoje a názoru. A určitá narážka na to, že by měli být ostatní tolerantnější k rozhodování druhých =). Já bych si třeba moc přála 3. miminko, ale manžel už ne - a nemáme tedy ani podmínky pro 3 děti. Mám 2 chlapečky a zabolí mě často narážky na to, jestli nechceme ještě holčičku. Jako kdyby bylo špatné mít 2 chlapečky - naopak, je to super, u třetího miminka bych klidně brala dalšího chlapečka =). Ale jak jsem psala, nutit do toho nikoho nelze a pokud nechtějí oba rodiče… Tak přeju zakladatelce a její rodině ať se jim daří dále.

@Phiriani tak tohle se nedá vůbec brát v potaz ve vlastním životě. Také by se na to dalo dívat tak, jak je už naše planeta přelidněná a tak raději nemít děti žádné? Navíc je spousta maminek, které mají 3 a více dětí, tak jasné, nevyrovná to celý průměr, ale zase ty velké rodiny „vyrovnají“ x dalších maminek, co se rozhodnout mít děít jenom 1 =). A i na tom něco bude, když vysokoškolsky vzdělaní liné, kteří se navíc snažili vypracovat a mají co nabídnout na pracovním trhu, si nemohou dovolit větší bydlení a více dětí. I my jsme podobný případ - také oba VŠ, oba pracovní zkušenosti ze zahraničí, nadrpůměrný plat a jednoduše si rozumově více jak ty 2 děti dovolit nemůžeme a už u těch 2 cítíme velkou velkou zátěž. Ceny za bydlení jsou přehnané a platy u nás opravdu dost nízké v porovnání s tím Rakouskem/Německem atd… Podpora rodiny u nás je, na to se nedá stěžovat, možnosti být s dítětem na mateřské jsou u nás úžasné, ale dosáhnout na vlastní a větší bydlení je čím dál tím těžší, možnostizkrácených úvazků taky hrůza a příspěvky na děti jednoduše dostatečné nejsou…

  • Nahlásit
2368
27.3.18 20:37

@Fonty v podvědomí si možná člověk přál mít dvě děti ale spousta okolností už tomu nemusí přát a tak si to člověk tak trochu obhajuje. To si pak jeden říká jaké by to bylo kdyby..a tak nastoupí přesvědčení, že takhle je to přece nejlepší :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
5043
28.3.18 22:15

Jako jedináček a zároveň matka dvou dětí bych řekla toto: Všechno má své plusy i mínusy. Osobně je mi trochu líto, že „nikoho“ krom rodičů nemám, na druhou stranu mým vlastním manželstvím druhé dítě otřáslo natolik, že bych taky mohla pochybovat, jestli by nebylo bývalo moudřejší mít jen jedno, ale v klídku a harmonické rodině. Samo, že jsem ráda, ze je mám, obě děti miluju nadevše. Ale kdybych měla jen jedno, nevěděla bych, jak je fajn, mít dvě a bylo by mi taky dobře. Jestli Ti to tahle vyhovuje a jsi šťastná, nic neřeš a lidi kolem už vůbec ne.

  • Nahlásit
  • Zmínit
35236
29.3.18 06:05

Také mi deníček přišel jako obhajoba nebo racionalizace vlastního rozhodnutí - myslím, že to nemáte zapotřebí. Pokud po dalším dítěti netoužíš, proč bys ho měla mít? Pokud po něm toužíš, tak je zřejmé, že zdravotně, věkově a finančně by to asi v pohodě šlo. A touha po dítěti je zpravidla to, co rozhoduje o tom, zda dítě bude, nebo ne.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3896
29.3.18 11:49

Take mi prijde, ze se nejvice snazis presvedcit sama sebe, protoze biologicke hodiny ti rikaji neco jineho. Ze se snazis hledat logicke argumenty, proc dalsi dite ne…

Preju vam, at jste v zivote spokojeni :-)

A to v tom 2kk chcete bydlet uz naporad?

Příspěvek upraven 29.03.18 v 11:54

  • Nahlásit
  • Zmínit