Jedna žena ze čtyř

Prázdná náruč

Na začátku tohoto roku mě začala trápit zvláštní věc. V jednom týdnu jsem se několikrát setkala s tématem nemocných dětí. Kamarádčina sousedka má syna na vozíku. V seriálu, na který jsem koukala, bylo lidem diagnostikováno dítě s Downovým syndromem. Kamarádka čeká miminko, které bude po narození potřebovat několik operací.

Ty tři věci se nějak spojily a já jsem na to musela pořád myslet. Zrovna jsme se s mužem rozhodli, že se pomalu pokusíme o druhé miminko, protože uběhlo povinných šest měsíců „nesnažení se“ po hysteroskopii, kterou jsem musela podstoupit po prvním porodu. Ale já měla v hlavě pořád tohle. Nemocné děti. Co když se nám to stane? Naše první dcera je tak úžasná, šikovná, báječná… Nedokázala jsem na to přestat myslet. Dokonce jsem se odhodlala se na to zeptat i blízkých. Jak to dělají, když jim pořád leze do hlavy něco, co tam nemá co dělat? Pro jistotu jsem si našla pár extra testů, které bych v případném těhotenství mohla podstoupit. Kdyby náhodou, abych byla v klidu. Časem šílenství opadlo. Ne úplně, jen už mě to nenapadlo 20krát denně, ale třeba jen 5krát. A pak se to stalo. Už druhý měsíc se nám povedlo miminko.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Byli jsme štěstím bez sebe. Dcera nebude jedináček, bude mít parťáka na celý život. A budou jen rok a půl od sebe, jak jsme si to s mužem přáli.
Začala jsem tomu opatrně přizpůsobovat plány. Co jestli bude těhotenství zase rizikové jako s první dcerou? Musíme dát knihu na Hithit co nejdřív, abych stihla vše, než budu mít bříško. Ve třetím trimestru by se mi asi balíky na poštu netahaly zrovna dobře. A nesmím se už kvůli knize tolik nervovat, miminko potřebuje klídek.

Velmi rychle se ukázalo, že tohle těhotenství je jiné. Bylo mi zle, ne jako v prvním těhotenství ráno, ale pořád. 80 % dne strašně zle, nepochopitelně v celém těle. A když mi nebylo zle, tak jsem usínala ve stoje. Do toho jsme začaly rozjíždět přípravu kampaně na Hithitu, takže dennodenně hodiny psaní textů, prosby o sdílení projektu, sociální sítě, články, rozpočet…

A pořád ty myšlenky. A do toho další náhodná setkání, jako třeba když mě muž vzal na výročí seznámení na večeři. U vedlejšího stolu seděla nemocná holčička. Nedokázala jsem se ovládnout. Polovinu večeře jsem v tichosti probrečela. Bylo mi jí tak líto. Sváděla jsem tu reakci na hormony. Jsem přece těhotná.

Na prohlídku v sedmi týdnech jsem čekala jako na spásu. Potřebovala jsem slyšet, že je miminko v pořádku. „Je trochu menší než má být… Ale to se může stát. Ale proč má ten vak tak nepravidelný tvar…?“ Říkala si paní doktorka spíš pro sebe. „Srdíčko tluče, super. Tady máte žádanku na prvotrimestrální screening.“ Rozbrečela jsem se téměř okamžitě. „Já jsem vás možná nepochopila, paní doktorko, omlouvám se. Je miminko v pořádku?“ Dostalo se mi uklidnění, že ano, že to je všechno normální, že mám být v klidu. A tak jsem byla.

Všechno jsem podřizovala těhotenství. Víc jsem prosila muže, aby byl s dcerou, abych nedělala na knize po nocích. Nasadila jsem těhotenské vitamíny. Snažila jsem se jíst zdravě jako v prvním těhotenství. Tehdy to šlo snadno, měla jsem chuť jen na tři věci: ovoce, zelenina a kefír. Teď mi nic nechutnalo, a když, tak úplné blbosti jako párky v rohlíku. Těšila jsem se. Bylo to jiné těšení než v prvním těhotenství. Takové zdrženlivé. Míň jsem těhotenství vnímala. Kromě černých myšlenek, ty tu pořád byly. Možná to bylo tím množstvím práce a taky akční dcerou vesele lítající kolem nábytku v osmi měsících.

Konečně přišel den prvotrimestrálního screeningu. Měli jsme se dozvědět, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Pořád jsem ale v sobě někde v koutku měla strach, jestli bude vše v pořádku. Co když miminko nebude zdravé. Šla se mnou mamka, protože muž byl na služební cestě, tak jsme s sebou měly i dceru. V čekárně mě přepadlo nadšení. Už budeme moct konečně vybírat jména! Nemohla jsem se dočkat, až o tom řeknu Renče, mohla bych si z ní udělat legraci, že potřebujeme novou knihu s novým zvířátkem – přece děti nebudou mít stejnou, že jo?!

Do ordinace jsem skoro vběhla.

„Tam není miminko.“ Stačila vteřina ultrazvuku. Začala jsem brečet, ještě než pan doktor větu dořekl. Asi jsem ho trochu urazila, protože jsem začala prosit, aby se podíval znovu, že se možná spletl. Že tam možná někde je. Asi si uvědomil, že nechci urážet jeho profesionalitu, a ještě jednou přiložil ultrazvuk na břicho. Nic. Jasně se mi vybavil prvotrimestrální screening s dcerou. Bylo tam tehdy vidět miminko. Krásné miminko s prstíčky na rukou i nohou a krásně kulatá hlavička. Tady nebylo vidět nic, a tak pan doktor začal moc mile a laskavě vysvětlovat. Miminko tam bylo, ale pravděpodobně těsně po tom, co mě paní doktorka zkontrolovala v sedmi týdnech, maximálně pár dní, mu přestalo tlouct srdíčko. Když jsem se posadila ke stolu, abych počkala na papíry, tak mi mamka dala do náruče dceru. Možná jako štít, abych věděla, že na to nejsem sama. O kolik by to bylo horší, kdybych ji neměla? Myslím, že o celý vesmír horší. Ten samý den jsem ji naučila dávat pusinku. Trochu se šklebila, když mi olizovala slané tváře.

Nic, co mi kdo ten den řekl, nezabíralo. Jak je to dobře, protože tohle se stane jen s dětmi, které nejsou zdravé. Jak se teď léčím na neurologii, takže by mi to těhotenství přitížilo. Jak to tak mělo být. Nic nepomáhalo. S minutovými přestávkami jsem brečela sedm hodin v kuse a v hlavě mi běželo jen: „Nechci mluvit, nechci nic slyšet, nechci nic.“ Když jsem se dívala na dceru, tak jsem se cítila asi nejhůř. Zklamala jsem ji. Plán na sourozence, který jí bude věkově blízký, nevyšel. Zkazila jsem jí to. Jak minuty a hodiny od vyšetření běžely, chtěla jsem vlastně dělat jen jedinou věc. Pracovat. Jako by mě mozek nutil „přidej cihlu k cihle, těsto do díže“. Sedla jsem k počítači a psala. Texty na Hithit, odměny, prosby lidem, aby nám Hithit nasdíleli, až vyjde. Nebylo to přímo tak, že „žal se rychle vstřebá“, ale aspoň jsem začala „hned teď“.

Večer napsal můj muž ze služebky: „Ahoj, tak co???“ Byli jsme domluveni, že si pohlaví řekneme, až se vrátí. Nevolala jsem mu hned po vyšetření. Chtěla jsem, aby ještě chvíli žil v tom krásném vesmíru, ve kterém jsme čekali miminko. Ve vesmíru, ze kterého já už jsem musela odejít, ale moc bych chtěla zpátky. Během našeho telefonátu jsem brečela naposledy. Můj muž mi totiž řekl něco, díky čemu vůbec tenhle text píšu. Když se mi něco zdravotního stane, moc to nesdílím. Jenže to, co mi můj muž řekl, mi pomohlo tak moc, že jsem si řekla, že by to možná mohlo pomoci i jiným ženám, které si tím musely projít. Možná to není nic nového pod sluncem, nevím, nikdy jsem nečetla články o potratech.

Můj muž mi řekl, že se nemám trápit, protože jsme o miminko nepřišli. Duše nemůže umřít, takže to naše miminko na nás čeká. Jen se rozhodlo, že se mu úplně nelíbila ta schránka, do které se mělo narodit. Jako by si zkrátka chtělo počkat na hezčí tričko. Takže teď je to na nás, abychom mu vyrobili lepší schránku, a když se miminku bude líbit, tak přijde…
Vím, jak to zní. A někomu to může připadat, jako že jsme padlí na hlavu. Ale můj muž mě zná natolik, že ví, co má říct, abych se uklidnila. Zároveň má vůči jistým věcem cítění natolik podobné mému, že mi dokáže pomoct i v tak těžké chvíli, jako byla tahle. Ve chvíli, kdy mi nikdo na světě nedokázal říct absolutně nic, co by zmírnilo bolest a zastavilo pláč. Dokázal říct přesně to, co jsem potřebovala slyšet, ale sama jsem netušila, co to je.

S odstupem deseti dní jsem o tom konečně dokázala mluvit. Moje maminka taky přišla o děti, dvojčata kluky, těsně předtím, než měla mě. Na začátku roku jsem se s ní bavila i o těch temných myšlenkách. Zní to jako woodoo nebo podobná šílenost, ale někdo tomu říká intuice. Cesta, jakou se nás příroda snaží připravit na to, co přijde. Když jsem šla na ten prvotrimestrální screening, tak jsem se samozřejmě těšila na to, až mi řeknou, jestli je to holčička nebo chlapeček, ale v koutku duše jsem nejvíc chtěla slyšet, že je vše v pořádku. Možnost, že tam žádné miminko už ani není, mě vůbec nenapadla.

Na základě svých zkušeností můžu říct, že blízcí v téhle situaci nesmírně pomůžou. Druhá věc, co mi pomohla, byla práce. Potřeba pracovat nezmizela ani po několika týdnech. A je úplně jedno, jestli je žena právnička, prodavačka, učitelka nebo vytváří knihu. Jako by se všechny nevyužité mateřské hormony pro miminko přelily do knižního miminka, o které se starám s ještě větším úsilím než dřív. A to jsem si myslela, že to ani nejde.

Občas si nedokážu uvědomit, že už nejsem těhotná. Trvá mi 15 vteřin odpovědět na jednoduchou otázku, jestli si dám kolu. Srovnat si v hlavě, že „už můžu“, není chvílemi úplně jednoduché. Pocity z toho, že jsem dceru zklamala, pomalu zmizely. Po manželovi je mi největší oporou. O kolik strašnější je přijít o dítě, když ještě žádné nemáte? Z mého pohledu nepředstavitelně strašnější. Díky tomu patřím mezi ty šťastnější, které si tohle prožily. Rizikové těhotenství s dcerou bylo náročné, každý den se bát, jestli ho spolu zvládneme. Byla jsem nesmírně vděčná za každý den, kdy „u mně“ dcera zůstala. Teď jsem jí ještě vděčnější, že zůstala po celých devět měsíců. Obdivuji všechny ženy, které se přes to přenesly a ustály to. Tuhle statistiku si člověk nehledá, dokud se ho netýká. Jedna žena ze čtyř.

Váš příspěvek
josslyn.n
Zasloužilá kecalka 713 příspěvků 3 inzeráty 6.10.19 00:27

Hezky napsaný deníček. Je mi líto, co tě potkalo :( :hug: Manžel má pravdu! Duše miminka k vám přijde. Mě často uklidňuje, když si řeknu, že z nějakého důvodu to takto prostě mělo dopadnout. Ne vždy na ten důvod přijdu, ale velice často časem ano.

Heivka
Závislačka 4545 příspěvků 6.10.19 08:13

Je mi líto co vás potkalo. Ale nebojte i děti s větším věkovým rozdílem můžou být parťáci, tak například teď tu můj 4 letý tahá svojí roční sestřičku po bytě v krabici na hračky, protože „letadlo“ potřebuje pilota. Oba se u toho smějí jako šílení.

elibro
Zasloužilá kecalka 820 příspěvků 6.10.19 09:33

Je mi líto, co tě potkalo.

Ale brzy může přijít sourozenec, rozdíl do tří let je pořád malý, pořád to budou parťáci. Ať se to podaří a už bez potíží :hug: Snad ti bude časem líp.

(A třeba můj gynekolog „jedna ze čtyř“ sděluje jako první informaci ze všech. A dodává „tak maminko vám začneme říkat od příště“. Ví proč. Ono je dobré s touhle možností počítat, zejména na začátku jsme opravdu jen a pouze v naději…)

Bubla Bůčková
Echt Kelišová 9078 příspěvků 6.10.19 09:56

Hodně sil :hug: ano, bez dítěte je to možna horší, mně přijdou mnohem „horší“ andělské děti… Byly tu teď dva deníčky :,( Pak ještě aby bylo dite v pořádku po zdravotní stránce. No je toho až kam :? A na nějaký věkový rozdíl optimální bych se úplně vyprdla :kytka:

Sofie2013
Závislačka 2530 příspěvků 6.10.19 11:14

Mrzi me, co vas potkalo, ale neboj, zdrave miminko prijde. Je lepsi, kdyz to priroda takhle na zacatku vyresi sama, nez aby se pak narodilo nemocne miminko. Akorat nechapu, proc ti doktorka delala utz pouze v tom 7 tt a pak te nechala cekat az na screening. Mne rekl doktor v 8 tt, ze pokud jeste za dva tydny bude vse ok, je velka sance, ze to dobre dopadne. Mela jsem dva potraty a ted mame dve zdrave dcery, za ktere jsem moc vdecna! :) Drzim palce!

PenelopaW
Ukecaná baba ;) 1120 příspěvků 6 inzerátů 6.10.19 13:04

Kamarádka před 14 dny absolvovala ve 2. trimestru potrat a Tvůj deníček mi znovuotevřel myšlenky, které jsem cítila, když mi psala, že jde na vyvolání a čekala, až to bude za ní… Je to klišé, ale mít zdravé dítě je fakt obrovský dar. To, co Ti manžel řekl, je moc krásné. A já Vám přeji, aby si miminko nakonec to lepší a lépe padnoucí tričko u Vás vybralo, i když to třeba ještě chvíli bude trvat.

PenelopaW
Ukecaná baba ;) 1120 příspěvků 6 inzerátů 6.10.19 13:19

Přeji Ti teď hodně sil. Sice to zní jako klišé, ale čas je nejlepší lékař, tak ať to co nejdříve je lepší! :kytka:

Karleon
Kelišová 5858 příspěvků 6.10.19 21:46

Vybavila jsem si sebe před téměř 12 lety… byl prosinec, Vánoce za dveřmi a já seděla u sestřičky, která mi vypisovala těhotenskou průkazku a já přitom už dávno věděla, že je to zbytečné… někdy se prostě ví, co Bůh chystá..

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 6.10.19 21:48

Jste dobrá, že jste o tom napsala deníček. Mě potlalo to, co Vás, ve 13tt a nemam sílu o tom ani psát. Bojím se kvůli svému zdraví, že budeme mít jedináčka.

Russet
Neúnavná pisatelka 18933 příspěvků 6.10.19 22:21

Tohle by se stávat nemělo. Ale ještě než jsem začala číst deníček, věděla jsem podle obrázku, kdo ho napsal :oops: Ať se brzo zase zadaří! Takže vaše kniha fakt vyjde?!

warita
Extra třída :D 12713 příspěvků 7.10.19 09:05

Ani jsem netusila, ze prochazis takovym traumatem, kdyz jsi propravovala tu kampan.

Ja nikd nepotratila takhle v pokrocilejsim stadiu, proste kdyz to nemelo byt, vedela jsem to dost rychle. Par zamlklych tehotenstvi jsem mela i pred prvorozenou i po ni. I tak to zaboli, znam to.

Uživatel je onlineKukacka123
Závislačka 4358 příspěvků 7.10.19 11:48

Hodne sil :hug: ale jak pises - dcera je velkou naplasti na ztratu :srdce: prisli jsme o miminko v 17tt a zadne dite jsme nemeli. Bylo to nejhorsi obdobi myho zivota. Kdyz jsem pak znovu otehotnela, strach z kazdeho dne a lazde kontroly byl neskutecny. Uklidnovala jsem se pomalu az po 30tt. I tak jsem mela kazdy den strach, zda tam mala zije a je ji dobre :srdce: ted ma dcerka pomalu 16m a ja dekuji vsemu vesmiru, ze tu i pres sileny porod je a naprosto zdrava a uzasna :srdce: vase miminko se urcite vrati, jak ti rekl manzel. Ten muj mi taky byl nejvetsi oporou a stacilo, kdyz me objal! :srdce: drzim palce, aby se bratricek nebo sestricka rozhodli brzy vratit :kytka:

marinka5
Echt Kelišová 9585 příspěvků 7.10.19 12:09

Moc mě to mrzí. Sama mám za sebou tři zámlka těhotenství za sebou, v té době jsem ještě žádné dítě neměla. V té době mi skončil celý život, ale už ani nevím jak, asi díky podpoře právě kamarádek z internetu, které si prošli něčím podobným, jsem se přesto všechno přenesla, zjistily se příčiny a ač těhotenství nebylo vůbec jednoduché, narodila se mi ve 33 TT dcerka, teď ji je už skoro šest, v jejich 4 letech se stal druhy zázrak a ač opět těhotenství bylo velmi rizikové, narodil se mi ve 39tt syn. Věkový rozdíl už není úplně nejkratší, ale jeden bez druhého nedá ani ránu a oba jsou to obrovští parťáci. A den co den se modlím za to ať jim to vydrží.

pe-terka
Generální žvanilka 20611 příspěvků 7.10.19 15:27

Mrzí mě, co prožíváš :hug: Měli jsme v rodině podobný případ, taky zdánlivě prosperující těhotenství, které kolem 11tt vymizelo, prázdné obaly…si za tři měsíce se znovu zadařilo a brz se narodí miminko, na které se všichni těšíme…
Neboj se, zas bude dobře :kytka:

Příspěvek upraven 07.10.19 v 15:27

MeloryNox
Kelišová 5823 příspěvků 8.10.19 22:14

Manžel ti to řekl moc hezky :srdce:
Tyto věty jsou pro mě z celého deníčku nejkrásnější:
„O kolik by to bylo horší, kdybych ji neměla? Myslím, že o celý vesmír horší.“ :srdce: :kytka:

Astyna88
Zasloužilá kecalka 655 příspěvků 9.10.19 14:44

Drzim pesti! Jak s tou knizkou, kterou si koupim, bo ty komercni me uz stvou :lol: tak i s dalsim potomkem.

Je dost zen, ktere to verejne nenapisi, ze maji stejnou zkusenost. Ja jsem vloni samovolne potratila v 6.tt. Sama, doma, doktor mi par dni predtim rekl, ze ve vajecnicich nic neni (mam v anamneze mimodelozni, z otcovy strany dedicne). Po prichodu domu jsem zacla spinit, pak vecer silne krvacet a do rana jsem jen sedela nad misou, manzel me chodil kontrolovat. Do dvou tydnu bylo po vsem. Ja to tak nechala, melo to tak byt.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 10.10.19 23:23

Tenhle deníček se mě osobně dotkl, moc pěkné. Přišli jsme o holčičku ve 23 tt, také mě držel nad vodou můj prvorozený a myšlenka na další těhotenství. Sice z něho nějak vymizí to těšení a hlavní je strach, ale ted tu můj tříleták pusinkuje 2 měsíčního brášku, tak možná tyhle „trička“ pasují k sobě víc :andel:

Sebi Chomiszak
Stálice 79 příspěvků 13.10.19 10:13

@josslyn.n Dobrý den, moc se omlouvám, že odpovídám až dnes, měla jsem chřipku a k deníčku se dostala až takhle pozdě. 8o Děkuji za pochvalu deníčku i za to, že to dává smysl i někomu jinému. :srdce:

Sebi Chomiszak
Stálice 79 příspěvků 13.10.19 10:23

@elibro Moc děkuji za útěchu, taky se snažím si říkat, že snad i větší věkový rozdíl bude dobrý a budou si blízko. :hug: Omlouvám se, že odpovídám až teď, skolila mě chřipka. :zed: V prvním těhotenství jsem vůbec nevěděla, proč ještě nemám průkazku a kdy už ji jako dostanu - velmi netrpělivá k zbláznění natěšená. :dance: Teď už tomu rozumím a přístup Tvého gynekologa je úplně super, takhle má člověk aspoň střízlivá očekávání a je víc připraven na to, co se může stát. :srdce:

Sebi Chomiszak
Stálice 79 příspěvků 13.10.19 12:54

@Bubla Bůčková Dobrý den, úplně s Vámi souhlasím, mít nemocné dítě a nemoci mu pomoci, navíc bez výhledu na uzdravení… Zdraví je opravdu to nejdůležitější, co člověk pro své dítě může chtít. Děkuji za to utěšení s věkový rozdílem, člověk má nějakou představu, ale příroda ví svoje, teď jen doufám, že dcera někdy dostane příležitost být starším sourozencem. :srdce:

Sebi Chomiszak
Stálice 79 příspěvků 13.10.19 13:00

@Sofie2013 Moc děkuji za držení palců! :hug: Zároveň se omlouvám, že odepisuji až teď, v době vydání deníčku mě dostala chřipka. Přesně takhle nad tím uvažuji, že příroda zkrátka ví, co dělá a věřím v ni, i když to bolí. Ohledně ultrazvuků jsem si jistá, že proběhlo vše v pořádku, byla jsem asi třikrát - poprvé samozřejmě příliš natěšená moc brzy :dance:, pak nebylo nic vidět a pak až ve chvíli, kdy jsem dostala žádanku. Neměla jsem žádné příznaky, které by ukazovaly na to, že je něco špatně, takže ke kontrole nebyl ani důvod. Někdy si to tělo nechá pro sebe, že je něco špatně. :nevim: Mrzí mě, čím jste si musela projít a moc gratuluji k holčičkám! :kytka:

Sebi Chomiszak
Stálice 79 příspěvků 13.10.19 13:16

@PenelopaW Vůbec to nezní jako klišé, naopak máš úplnou pravdu. Mrzí mě, co si musela kamarádka prožít, čím je těhotenství dál, tím je to pro ženu těžší, protože s každým dnem je šance na miminko reálnější a pak člověk nechce uvěřit, že je to pryč. Moc děkuji za krásné přání a doufám, že se splní. :srdce:

Sebi Chomiszak
Stálice 79 příspěvků 13.10.19 13:19

@Karleon Je to zvláštní, že? Nechtěla jsem tomu věřit, ale intuice mi nechtěla dát pokoj. Mrzí mě, že jste si tím musela projít a doufám, že Váš příběh nakonec dobře dopadl.

Sebi Chomiszak
Stálice 79 příspěvků 13.10.19 13:33

@Russet Moc děkuji za přání a omlouvám se, že odepisuji až teď, v době vydání deníčku jsem ležela v posteli s chřipkou a nedokázala zvednout ani hrnek s čajem. Ano, kniha vyjde, na Hithitu jsme to s Renčou zvládly na 112%. :dance: Teď je zrovna kniha v tiskárně a tento týden se dostane do knihárny. Právě ta práce mi pomohla překonat to nejtěžší období, vytlačit z hlavy žal a aspoň dělat něco užitečného, i když asi jako každá žena věřím, že není nic užitečnějšího než těhotenství a děti. :srdce:

Sebi Chomiszak
Stálice 79 příspěvků 13.10.19 13:44

@warita Nebyla jsem tehdy připravená o tom mluvit. Prvních deset dní jsem pomalu nedokázala ani otevřít pusu, ale časem když se to ustálilo, potřebovala jsem se z toho vypsat. Pak jsem dlouhou dobu neměla odvahu něco takového zveřejnit a nikdy mi nepřišla vhodná doba. A pak jsem si uvědomila, jak mě vlastně těšilo o knize psát a jak dlouho jsem nic nenapsala, protože mě tohle úplně vytrhlo z normálního režimu. Mrzí mě, že jste to musela zažít víckrát, myslím, že když po tom miminku člověk touží, tak nezáleží na tom, jestli se to stane brzy nebo pozdě, bolí to tak jako tak nesmírně a dlouho. :srdce:

Sebi Chomiszak
Stálice 79 příspěvků 13.10.19 19:02

@Kukacka123 Moc děkuji za držení palců a gratuluji k holčičce! :kytka: Ten strach, jestli je miminku v bříšku dobře a jestli se mnou ještě zůstane, jsem zažila při rizikovém těhotenství s dcerou. Samotné těhotenství jsem si začala užívat až týden před porodem, kdy konečně nebezpečí pominulo. Mrzí mě, že jste si tím musela projít a jsem moc ráda, že to nakonec pro Vás i dceru dobře dopadlo. :srdce:

Sebi Chomiszak
Stálice 79 příspěvků 13.10.19 19:27

@marinka5 Moc gratuluji k dceři i synovi! :kytka: Je krásné slyšet, že jsou sourozenci dobří parťáci a rozumí si i s větším věkovým rozdílem. :hug: S dcerou jsem také byla na rizikovém těhotenství, dvakrát jsem začala předčasně rodit, ale vždy se dceru podařilo ještě přesvědčit, aby zůstala, tam kde byla. :) Mít ale rizikové těhotenství po třech předchozích ztracených dětech muselo být nesmírně těžká zkouška nervů. Bála bych se udělat krok. Jste hrdinka, že jste to dokázala. :potlesk:

Sebi Chomiszak
Stálice 79 příspěvků 13.10.19 19:30

@pe-terka Moc děkuji a zároveň se omlouvám, že odpovídám tak pozdě, v době vydání deníčku jsem ležela s chřipkou. :zed: Jsem moc ráda, že se to u vás v rodině povedlo, každý takový případ mi dává naději. :kytka: Držím vám palce, aby maminka i miminko byli v pořádku a přeji rychlý porod. :srdce:

Sebi Chomiszak
Stálice 79 příspěvků 13.10.19 19:33

@MeloryNox Moc děkuji, nevím, jak dlouho by mi trvalo se vzpamatovat, kdyby to neřekl. S větami pořád souhlasím a díky dceři si každý den připomínám, jak moc jsem vděčná. :srdce:

Sebi Chomiszak
Stálice 79 příspěvků 13.10.19 20:00

@Astyna88 Jste nesmírně statečná, že jste to zvládla! Určitě je lepší, když se s tím tělo vyrovná samo, než když se musí provést operace. Když se mi to stalo, překvapilo mě, kolik žen, které znám si tím muselo projít. :srdce: Jsem moc ráda, že se Vám kniha líbí, teď už je v tiskárně, příští týden jde do knihárny a pak na dokončení ručně, tak je náš cíl na dosah a už se moc těšíme. :dance:

Sebi Chomiszak
Stálice 79 příspěvků 13.10.19 20:02

@Heivka Moc Vám děkuji a hlavně za ten krásný příklad šťastných sourozenců. :srdce: Snad se jednou i u nás bude hrát na letadlo! :hug:

Vložit nový komentář