„Jedno dítě je málo,“ řekla mi švagrová, která má 4 a přerůstají jí přes hlavu

Proč tohle píšu? Jde o takové ty nevyžádané rady, kterých ve svém životě slýchám opravdu dost. A můj bráška si opravdu uměl vybrat. Lucie, tedy švagrová, má po celou dobu, co je s bráchou, pocit, že mi musí do všeho mluvit. A nejvíc se vždy cítila jako zasloužilá matka. Protože jsme se dříve vídaly častěji, když byly děti malé, snažila se mi vysvětlovat, že Elišku vychovávám moc tvrdě.

„Bude mít z toho trauma,“ řekla mi, když jsem jí jednou dala přes ruku. Důvodem bylo to, že házela písek a mohla ho někomu hodit do očí. A nepřestala ani po několika upozorněních. Lucie takové situace pochopitelně neřeší, děti si to podle ní vyřeší samy.

Když čekala třetí dítě, vzala si do hlavy, že bych měla mít ještě alespoň jedno. Tehdy pronesla větu, kvůli které jsem s ní dlouho nepromluvila a dodnes už si jí nedokážu vážit: „Hele, nikdy nevíš, kdy se s jedním něco stane. Zbyde ti aspoň jedno.“

A dnes? Mojí Elišce je dvanáct let, dělá nám velkou radost, i když puberta se už hlásí o slovo. Švagrová nemůže najít práci, nestíhá běhat do školy kvůli různým problémům, které musí se svými nevychovanými dětmi řešit. A brácha? Ten mi volá, že je na dně. Prý už Lucii nemůže vystát. O děti se skoro nestará, začala pít a věnovat se nějaké ezoterice. A mně je bráchy skoro líto. Jenže jak mu mám pomoct?