Jednou jsi dole, jednou nahoře II.

Jak má cesta za štěstím pokračovala.

*

Deníček navazuje na předešlou část – Jednou jsi dole, jednou nahoře I.

Na lavičce opravdu seděl onen kluk od metra. Chemie v tu chvíli zafungovala na sto procent a můj předcházející nepovedený vztah mizel kdesi v dáli.

Prošli jsme kus Prahy, sedli si na lavičku v parku a kecali a kecali. Čas letěl mílovými kroky a já si vůbec nevšimla, že autobus, kterým jsem plánovala cestu domů, je nenávratně pryč. Další jel až za hodně dlouho. Můj nový objev se nabídl, že mě k autobusu doprovodí. Kývla jsem a v duchu přemýšlela, jak mu vysvětlím, že na zastávce budeme tvrdnout nejméně hodinu. Nerada bych vypadala jako někdo, kdo hodiny nezná. Vysvětlování jsem byla ušetřena. Ještě než jsme k zastávce došli, přišla nabídka, že mě domů hodí autem.

Začalo se ve mně rvát mé zodpovědné já s tím nezodpovědným. „Jeee, super, zítra vstáváš brzy do práce a z toho autobusu bys přišla domů hodně pozdě.“ „Neblbni, přece nepolezeš do auta k prakticky cizímu člověku.“ Vyhrálo mé nezodpovědné já. Chtěla jsem si dobře zapamatovat registrační značku automobilu, ani to se mi však nepodařilo. Alespoň, že jsem se nechala vyhodit na parkovišti a ne až před domem.

Začali jsme se scházet, jezdit na výlety. Svět mi najednou přišel zalitý sluncem. Jediný zádrhel byl, že firma, u které můj nyní již přítel deset let pracoval, zkrachovala. Jako nezaměstnaný se nechtěl za žádnou cenu představovat mým rodičům. Usilovně proto sháněl práci novou. Nějakou dobu se nedařilo.

Asi po dvou měsících se na něj konečně usmálo štěstí. Práci našel, propotil gauč u mých rodičů, jak nervózní z toho setkání byl, a hned druhý den jsme se stěhovali do podnájmu v jeho rodném městě. Firma, kde ho zaměstnali, totiž vyžadovala bydliště do dvaceti kilometrů od sídla. To moje rodiště nesplňovalo.

Oba dva, lehce přes třicet, jsme zahajovali naše soužití v prakticky nevybaveném bytě na nafukovací matraci. Tak moc jsme chtěli být spolu, že nám nevadilo žít prvních pár dnů ve skoro holobytě.

Dny plynuly, my se postupně zařizovali a také se domluvili, že není na co čekat. Oba jsme toužili po tom, aby se naše rodinka rozrostla. Jaká byla má radost, když na mě po čtyřech měsících snažení vykoukly dvě čárky. Strčila jsem test do kapsy a cestou do práce, do které jsem mimochodem po přestěhování jezdila šedesát kilometrů, jsem ho snad tisíckrát z kapsy vyndala a kochala se.

Naše štěstí však netrvalo dlouho, přesně dva měsíce, pak jsem začala špinit. Moje doktorka měla, jak na potvoru, dovolenou. Po telefonátu se sestřenicí, která pracuje jako lékařka v nemocnici, byť na jiném než gynekologickém oddělení, jsem vyrazila tam.

Nečekaly mě dobré zprávy. Na ultrazvuku nebyla přítomna srdeční akce. Pan doktor se rozhodl pro opakovaný odběr hcg, aby zjistil, zda-li se nejedná o těhotenství mladší.

Byla jsem hospitalizována, já, která v životě v nemocnici neležela a trpím syndromem bílého pláště. Hodně času jsem probrečela, tušila jsem, že se naplnění mého snu odkládá. Za 48 hodin mi sestřička nabrala krev znovu a já netrpělivě čekala na výsledky. Psala jsem sestřenici, jestli by mi je mohla napsat hned, jak se objeví, abych nemusela čekat déle, než je nutné. Slibila mi to.

Hypnotizovala jsem displej mobilu, pak přišla zpráva a v ní stálo: „Nechci být poslem špatných zpráv, ale hcg kleslo.“ Pak už jsem, s očima červenýma jak angorský králík, čekala na vizitu. Když přišla, byla jsem ráda, že už mám informace od sestřenky. Paní doktorka totiž přehlédla, že se u mě jedná už o druhý odběr. Pronesla pouze, že hcg odpovídá začátku těhotenství a podle ultrazvuku to vypadá, že je umístěné v děloze. Až po mém upozornění si všimla, že je vše trochu jinak. Kdybych správné informace neměla již předtím, zdrtila by mě ta jiskřička naděje, která by vzápětí byla nemilosrdně udusána realitou.

Následovala revize a mé propuštění domů.

Tahle zkušenost nás s partnerem jen utvrdila v tom, že spolu chceme být v dobrém i ve zlém. Zanedlouho následovala žádost o ruku.

„Broučku, i když nevím jestli jsi byl chlapeček, nebo holčička a čas, který jsi tu mohl(a) strávit s námi byl tak nespravedlivě krátký, nikdy na Tebe nezapomenu. Moc Ti děkuju za ty tři rarachy, které jsi nám následně poslal(a). Prosím, dobře je hlídej.„

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
247
1.9.18 22:10

Moc hezký deníček. Sice stručný, ale aspoň toho přečtu víc ;) :hug: . Přeji všem krásný večer :kytka: .

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
3.9.18 04:58

@Clarity Děkuji za reakci :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
2029
7.9.18 20:43

Všechny deníčky jsou moc pěkné, tenhle mě až dodal, ale má velký happy end. Přeju hodně štěstí a zdraví celé rodině :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit