Kamarádka mi přivezla dárek, který nepotřebuji. Bylo mi hloupé to odmítnout

Přesto jedno sobotní odpoledne zazvonila u dveří a v náručí držela velký kávovar. „Tohle je pro tebe,“ řekla ještě dřív, než jsem se stačila zeptat, co nese.

Byl to starší, poměrně velký přístroj, který už měla několik let uložený ve skříni. Prý ho skoro nepoužívala a napadlo ji, že by se mohl hodit mně.

Já jsem přitom kávovar vůbec nechtěla. Máme malou kuchyň, kávu si dělám jinak a další spotřebič se mi domů opravdu nevešel.

Jenže mi bylo hloupé jí říct: „Ne, díky, vezmi si ho zase domů.“ Tak jsem se usmála, poděkovala a řekla, že ho nějak využijeme.

Kamarádka byla spokojená. Kávovar nechala na kuchyňské lince a odešla. Večer jsem na něj koukala a říkala si, kam ho vlastně dám. Nakonec jsme ho několik týdnů přesouvali z linky na skříň a ze skříně zpátky na linku. Použili jsme ho snad dvakrát.

Nejhorší bylo, že jsem měla výčitky, když jsem ho chtěla dát pryč. Vždyť mi ho přece dala kamarádka jako dárek. Po několika měsících jsem se konečně odhodlala napsat jí, jestli ho nechce zpátky. Překvapilo mě, jak jednoduše to vzala.

„Jasně, já ho vlastně taky nepotřebuju,“ odpověděla. Kávovar si o víkendu odvezla.
A já si při tom říkala, kolik zbytečných věcí si člověk nechá doma jen proto, že mu je trapné říct někomu blízkému obyčejné „ne, děkuju“.

To je spíš taková zkušenost na zamyšlení. Také máte problém říkat ne?