Kamarádka se rozešla a chce mě každý den vidět. Já už nemám sílu

A vlastně vydrželo. Jen už dnes vypadá úplně jinak.

Za těch několik let se naše životy rozešly jinými směry. Já mám rodinu, malé děti, práci a domácnost, která mi bere většinu energie. Simona šla jinou cestou. Děti zatím nemá a posledních pět let žila ve vztahu, který měl být sice napořád, ale byl vlastně velmi prázdný.

A před několika týdny se rozešli.

Od té doby mám pocit, že jsem se stala jejím hlavním záchranným bodem.

Nejdřív jsem jí samozřejmě chtěla být oporou. Bylo mi jí líto. Po pěti letech se jí rozpadl vztah a já chápu, že potřebuje někoho, s kým to může všechno probrat.

Jenže postupně začalo být jasné, že to nebude jen občasné posezení u kávy.

„Nezajdeme zítra na kafe? Potřebuju tě vidět,“ napsala mi pár dní po rozchodu.

Samozřejmě jsem šla.

Jenže pak přišla další zpráva.

A další.

Najednou chtěla kafe skoro každý den. Když jsme se neviděly, chtěla si volat. Když jsme si zavolaly, dokázala mě držet na telefonu i dvě hodiny.

Většinou jsme mluvily samozřejmě o rozchodu.

„Myslíš, že jsem udělala chybu?“ „Myslíš, že už nikoho nenajdu?“ „Co když zůstanu sama?“

Snažila jsem se jí odpovídat, uklidňovat ji a být tu pro ni. Jenže po čase jsem si začala uvědomovat, že po každém našem hovoru jsem úplně vyčerpaná.

Ne proto, že bych ji neměla ráda.

Ale protože už nemám stejný život jako tehdy na střední.

Když přijdu domů z práce, čekají mě děti, domácnost a další povinnosti. Večer, kdy mám konečně chvíli klidu, často nemám energii znovu rozebírat cizí emoce.

A trochu mě trápí i něco jiného.

Mám pocit, že už nejsme ty stejné holky jako před lety.

Dřív jsme si rozuměly přirozeně. Byly jsme ve stejné životní fázi. Teď máme úplně jiné starosti.

Já řeším školku, nemoci, práci a to, jak vůbec zvládnout běžný den a líbí se mi to.

Ona řeší, jak začít znovu, kde poznat někoho nového a co bude dál. Jenže je nám dávno přes třicet.

A možná je to normální. Možná některá přátelství časem jen změní podobu.

Jenže mám strach jí to říct.

Nechci, aby měla pocit, že ji odmítám právě ve chvíli, kdy mě potřebuje. Nechci být necitlivá. Vím, že rozchod po tak dlouhé době bolí.

Ale zároveň začínám mít pocit, že nemám právo na vlastní prostor. Že kdykoliv se neozvu, mám výčitky, že ji nechávám samotnou.

Nedávno mi napsala:

„Ty už se mnou asi nechceš být, viď? Poslední dobou máš pořád něco.“

A úplně mě to zaskočilo.

Protože to není pravda. Já ji mám pořád ráda.

Jen už nejsem ta holka ze střední, která může každý den sedět na kávě a řešit život.

Jsem člověk, který má svoje povinnosti, svoje limity a někdy potřebuje jen chvíli ticha.

Nevím, jak jí to říct tak, aby pochopila, že ji neodstrkuju. Že mi na ní záleží.

Jen potřebuji, aby naše přátelství zase nebylo o tom, že musím být neustále k dispozici.

Jak jemně nastavit hranice člověku, kterého máte rádi, ale už na něj nemáte tolik času jako dřív?