Kamarádka ze základky a starý dům

Už jako malá jsem se naučila, že pomáhat druhým je dobrá věc. A názor jsem nikdy nezměnila. Někdy však vše může dopadnout jinak, než jste si dopředu vůbec dokázali představit

Jak to vše začalo:


Píše se rok 2013 a já se stala paní S. Bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života. Všechno bylo teprve před námi a my jsme se velmi těšili na společnou budoucnost. Nejdříve jsme se jako mladomanželé rozhodli pro byt „na zkoušku“, než si pořídíme vlastní bydlení. Našli jsme si útulný malý podnájem, který byl skromně zařízený, ale k spokojenému prvnímu bydlení naprosto ideální. Mezitím jsme si hledali bydlení natrvalo.

Manžel je architekt s láskou ke starým stavbám, a tak jsme náš vysněný dům hledali mezi staršími domy se svou atmosférou. Konečně jsme na jeden takový „ideální“ narazili. Dům snů to na první pohled rozhodně nebyl, ale manžel v něm viděl obrovský potenciál. Dům jsme pořídili a postupně začali s přestavbou.

Původní plán zněl - zrekonstruujeme to nejnutnější, zařídíme ložnici, koupelnu, kuchyň, přestěhujeme se a postupně budeme s předělávkami pokračovat. Jak to však už bývá, rekonstrukce probíhala pomalu a vše se protáhlo. Čekali jsme první miminko a stěhování jsme tedy oddálili do doby, než bude hotová rekonstrukce celého domu.

Nečekané setkání:


Byla jsem v čerstvém začátku těhotenství a čekala na běžnou prohlídku. V čekárně jsem potkala starou známou. Bývaly jsme kamarádkami na základní škole, ale léta jsme se neviděly. Alena s sebou měla malého chlapečka a pod mikinou se jí rýsovalo těhotenské bříško. Protože jsem byla objednaná až po Aleně, nabídla jsem, že během její prohlídky Jakoubka pohlídám. Byla velmi ráda a hned po vyšetření jsme se domluvily, že zajdeme společně na kávu. Bylo příjemné setkat se s někým ze svého mládí.

Dvě mouchy jednou ranou:


Povídání však nebylo velmi veselé. Alena se nacházela ve složité situaci. Ano, mohla si za ni i sama, ale těžko soudit. Zamilovala se do nesprávného. Žila se svým „partnerem“ v takovém vztahu/nevztahu, kdy s ním čekala už druhé dítě, ale postarat se o ně zájem neměl. V tu dobu pobýval v zahraničí a Alena bydlela v podnájmu se dvěma kolegyněmi z práce. Po narození druhého dítěte však bude muset hledat něco jiného.

Bylo mi jí velmi líto. Sama jsem byla těhotná a představa, že nemám žádné zázemí, a že nevím, co se mnou bude, byla šílená. Proto jsem se domluvila s Alenou, aby k nám přišla o víkendu na návštěvu. Probrala jsem vše s manželem a protože souhlasil, nabídli jsme, že může zatím bydlet v horní části našeho domečku.

Rozvody a další velké zásahy již byly hotové. Většina místností byla nevybavených, ale zařídili jsme pro Alenu jeden pokoj starším nábytkem. Donesli jí televizi, dali k dispozici vybavení do kuchyně a další věci nutné k životu. V horním patře se nacházela i menší starší, ale funkční, kuchyňka. Koupelna již byla po rekonstrukci, tak měla Alena poměrně slušné bydlení.

My byli rádi, že v domě někdo bydlí. Bylo pro nás výhodné, že může něco zařídit, s něčím i trochu pomoci. Věděli jsme, že minimálně do roka a půl našeho syna se do domu nenastěhujeme. Kromě základních nákladů na energie jsme po Aleně nic nechtěli, ona byla ochotná některé věci zařídit. Spokojenost stojí na obou stranách.

Jak to vše pokračovalo:


V těhotenství jsem dostala spoustu věcí pro miminko. Čekali jsme chlapečka, ale spousta z věcí byla na holčičku. Aleně se však narodila krásná holčička, tak jsme spoustu věcí zapůjčili jí. Byla jsem ráda, že jsme mohli pomoci. A zároveň, že v našem domečku někdo bydlí. Postupem času jsme domeček dovybavili (spodní část) a čekalo nás stěhování.

S Alenou jsme o tom mluvili. Pořád neměla jinou možnost bydlení, stejně tak neměla peníze. A tak jsme se domluvili, že vzhledem k tomu, že obě patra mají i samostatný vchod, necháme ji tam zatím bydlet. My neměli ani čas ani chuť předělávat horní patro. To spodní nám zatím bohatě stačilo.

Navíc, abych se přiznala, byla jsem ráda, že nejsem se synem doma sama. Ze sousedů jsem zatím nikoho neznala, a protože jsem byla zvyklá na rušný život v Praze, bylo pro mě zvykání na nový způsob života složité. A já byla upřímně ráda, že je v domě i Alena s dětmi.

Přiznám se, že jsem měla problém vše zvládat. Alena už byla přecejenom maminkou druhého dítěte. Domluvili jsme se s ní, že bude pomáhat i s úklidem, se zahradou, pomůže mi s praním a žehlením, případně sem tam s vařením, a za to jsme odpustili i placení energií. V podstatě byla pro nás něco jako hospodyně. Sem tam jsme jí udělali i nákup. A výhodou bylo, že jsme si kdykoliv navzájem mohly pohlídat děti.

Jak se vše zvrtlo:

Čekala jsem druhého syna a, žel, těhotenství bylo rizikové. Nějaký čas jsem musela strávit v nemocnici. Když jsem byla doma, musela jsem dodržovat přísný klidový režim. Rodiče mohli vypomoct pouze nárazově. Proto jsme se domluvili s Alenou, která převzala starost o domácnost a v podstatě i o mého syna. Manžel s ní oficiálně uzavřel smlouvu o práci na dohodu a krom bydlení zdarma dostávala Alena od nás plat.

Byla jsem vděčná, že tam je. Nevím, jak bychom to jinak zařídili. Velmi dobře se o vše starala, dokonce i o naše dva pejsky. Postupně se však její chování začalo měnit, nebo možná více projevovat. Nebyla už jakousi nájemnicí v horním patře našeho domu. Ale součást naší domácnosti. Dokonce se začala více prosazovat a já začala mít nepříjemný pocit, že je více paní domu, než já.

Svěřila jsem se manželovi, že to tak už nechci. Ale v naší situaci nebylo moc na výběr. A tak jsme se domluvili, že s Alenou promluví. Však k mateřské teď dostávala ještě od nás plat, k tomu měla u nás bydlení zdarma. Mohla tedy i něco ušetřit. Manžel se s ní domluvil, že po mém porodu se odstěhuje. Nabídl jí i případnou pomoc, však na vše bylo půl roku. Tím však vztahy mezi mnou a Alenou ještě ochladly.

Co jsme nečekali:


Těhotenství probíhalo opravdu komplikovaně. Můj pobyt v nemocnici se ještě několikrát zopakoval. Atmosféra doma s Alenou by se dala krájet. Ale dohodu jsme všichni plnili. Nebyla to už kamarádka, ale zaměstnanec. Jenže ona se chovala spíše jako šéf. A já se neměla jak bránit. Nemohla jsem se dočkat, až se to vše vyřeší.

Tři týdny před porodem jsem už celé strávila v nemocnici. Manžel měl zrovna velký projekt v práci, Alena se měla stěhovat do jakéhosi podnájmu, tak jsme našeho prvorozeného odvezli k babičce.

Po třech týdnech se nám narodil krásný syn. Musela jsem však strávit v porodnici téměř týden. Mezitím se Alena odstěhovala. Jenže i s vybavením pokoje, televizí, spoustou nádobí a talířů, ručníky, kočárkem, který jsem měla pro staršího syna (měla jsem ještě jeden a ten druhý jsem Alenu tenkrát nechala používat pro dceru), a spoustou dalších věcí. Také však s jedním z našich pejsků, resp. s čistokrevnou papírovou fenkou malé rasy. Velkého chlupáče nám nechala.

Byli jsme s manželem tak šťastní, že máme zdravého syna, navíc ze všeho tak unavení, že jsme neměli sílu v prvních dnech nic řešit. Později se manželovi Alenu podařilo najít a snažil se od ní věci získat zpět. Tvrdila však, že to je její. Kočárek (jehož pořizovací cena se přibližovala 30 tisícům a používala ho v podstatě pouze ona) prý prodala. A odmítla vrátit i naši fenku (a ta byla samozřejmě napsaná na nás). Nechtěli jsme do toho hned tahat policii, tak dostala týden na to, aby vše vrátila. Nedošlo však k tomu.

Soud:


Nezbylo, než situaci řešit soudně. Bylo mi z toho všeho zle. Však jsme jí pomohli v těžké situaci a je pravda, že i ona nám. Ale my jí za to poskytli zdarma bydlení a později i plat. Navíc jsme se domluvili, že naši fenku nechala připustit. A opět podvodem. Nabídla se jedné paní, co měla psa stejné rasy, že jí ho občas vyvenčí. A když nastalo hárání, tajně pejsky připustila. A tak se nestyděla si u soudu nárokovat budoucí štěňátka.

Vlastně nám nešlo o ten starý nábytek a u kočárku jsme se smířili, že jsme o něj přišli. Šlo především o naši fenku a alespoň trochu spravedlnosti. Alena mluvila úplné nesmysly. Nedokázala pochopit, že nic z toho není její. Že nemá právo si nic nárokovat. Tvrdila, že jsme jí věci darovali. Že to bylo součástí dohody. Nevím, jestli to byla manipulace, nebo jednoduše popletení mysli. Soud se samozřejmě přiklonil na naši stranu. Alena musela zaplatit 20 tisíc, cenu soudního jednání a vrátit pejska. To sice nepokrylo cenu ani onoho kočárku, ale čert to vem. Hlavně, abychom už měli pokoj.

Jak to vše skončilo:


Alenu jsme od soudu neviděli. Peníze nám chodily ještě 20 měsíců po tisícovce na účet. Myslím, že se do teď cítí dotčená a uražená. Vidí vše svým pohledem a odmítá přiznat, že na ty věci a pejska neměla nárok. Domeček pořád není v horním patře dodělaný, ale užíváme si bydlení v něm. A především našich dvou chlapečků. Jsem i ráda, že po Aleně tu ten nábytek, nádobí a další věci nezůstaly. Vše by mi to připomínalo.

No, vlastně něco tu přecejenom zůstalo. Narodila se dvě štěňátka. Jedno jsme dali majitelce psa, tedy tatínka štěňátek, a druhé zůstalo u nás. Máme se všichni moc fajn.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
381
7.3.17 00:30

Tomu se říká, pro dobrotu na žebrotu. Tak ať se vám pěkně daří. Jinak jsem to moc nepochopila s tou fenkou, ale jinak se to pěkně četlo.

  • Nahlásit
  • Zmínit
7.3.17 02:12

Spolubydlení je občas náročné i s tím, koho milujeme. Je mi trochu líto, jak to dopadlo, ale věřím, že teď už se budete mít moc fajn.

  • Nahlásit
  • Zmínit
7.3.17 04:03

Deníček se mi dobře četl. Celou dobu jsem čekala, že se Alena bude snažit zakladatelce odloudit manžela. Někteří lidé jsou opravdu zvláštní, bez trocha vděčnosti. Přeji zakladatelce a její rodince, aby už prožívali jen to hezké.

  • Nahlásit
  • Zmínit
7.3.17 07:22

Hotové napsáno životem :-) Taky jsem čekala, že Alena bude chtít odloudit manžela. Lidi jsou různí, někteří opravdu nevděční. Tak už jen to hezké :-)

  • Nahlásit
  • Zmínit
3635
7.3.17 08:52

Uff! Taky jsem s obavou čekala, jak to skončí…

Je od vás moc hezké, že jste jí pomohli, lidé by si pomáhat měli. Akorát je pak hodně těžké asertivně tomu potřebnému stanovovat hranice… Chápu, že u vás to šlo těžko, byla jsi těhotná, častokrát v nemocnici, nešlo to asi rázně řešit. A kdo ví, jestli by to nakonec nedopadlo stejně, i kdybyste k ní byli asertivnější už u prvních náznaků změny chování.

Každopádně je fajn, že vše dopadlo dobře, a snad se i Alena postavila na vlastní nohy.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1529
7.3.17 11:03

@Alternativa taky jsem cekala ze pojede po manzelovi.
Hlavne ze to dobre dopadlo :) a jste vsichni zdravi :)
Denicek byl super :) maximalne napinavy

  • Nahlásit
  • Zmínit
10319
7.3.17 11:22

Přesně jsem chtěla napsat „pro dobrotu na žebrotu“ :? Někteří lidé prostě takoví jsou a zůstanou - podáš prst a vezmou celou ruku. Je dobře, že jste to nenechali být a řešili soudně a máte svou fenku zpět. Věřím, že teď už bude doma dobře a klid, a to vše, co ona dělala za vás, zvládneš i ty levou zadní.
Mimochodem, moc hezky píšeš, skvěle se to četlo!

  • Nahlásit
  • Zmínit
Lenka 80
7.3.17 11:25

Hezky denicek :-) muzu se zeptat?…vy jste se vzali aniz by jste spolu predtim zkusili zit a bydlet? To jste odvazni.

  • Upravit
Anonymní
7.3.17 12:26

Děkuji všem za milá slova. Máme se opravdu moc dobře a myslím, že se Alena postavila na vlastní nohy. Přála bych si to už kvuli těm dětem, které jsou skvělé. A hlavně za nic nemůžou. Každopádně pořád platí, že jsem ji od soudu neviděla.

Jinak odpověď pro @Lenka 80: My jsme křesťanská rodina a uznáváme křesťanské hodnoty. Společné bydlení před svatbou tzv. na zkoušku nevnímám pozitivně. Mimochodem napsala jsem o tom další deníček, tak tam se můžete dozvědět více ohledně našich důvodů. ;)

Mějte se všichni krásně :mavam:

  • Nahlásit
7.3.17 12:58

Jo tohle se občas stává a je to hrozné :?
Je mi to moc líto. Tak hlavně ať se máte dobře a je všechno v pořádku :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
11638
7.3.17 13:08

Nezakladala jsi o tom kdysi diskusi? Ten zacatek mi je hodne povedomy :think: V kazdem pripade zajimavy pribeh…mno nekdy se to fakt zvlastne zvrtne. Hlavne, ze uz je to vyresene.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
7.3.17 13:22

@beruska9 jsem na emiminu pouze pár měsíců ;)

  • Nahlásit
7.3.17 17:10

Rada bych si taky precetla dalsi denicek, ale jste anonymni :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.3.17 15:31

Holka, holka…pro příště si zapamatuj, že je třeba úzkostlivě chránit „intimitu a soukromí svojí rodiny“. Ta bezcharakterní osoba toho „jen“ využila, ale ty sama ses do toho dostala.

  • Nahlásit
  • Zmínit