A jak to bylo dál? 17

Vpíjeli se do mě jako inkoust do papíru. A já chtěla být tou skvrnou. Rozpíjet se do okrajů a přitom zůstat sytá. Nebyla jsem jedna barva. Byla jsem celé spektrum duhy...

A jak to bylo dál? 17 A jak to bylo dál? 17 Zdroj: Canva

Byli to lovci. A než svou trofej prodali, museli ji vyzkoušet. A jejich oběti se jim přizpůsobovali. Za luxus, za peníze, za pohodlnej život. Dělaly jsme to rády. No, vlastně podle toho, jak se nám to hodilo.

Podobně to bylo i TEN večer. Troška pilulek, jen vzpomínka na starý časy. V lehkým šeru. To šero byl kouř z cigaret. Dusil. A přitom uvolňoval a rozpouštěl. Uklidňoval. Vytvářel vaše jiný já. Chtěla jsem to.

Ona ležela v posteli jako kdysi já. Tak zmatená a ztracená. Byly jsme ztracený spolu. Já se v tom bludišti jen líp orientovala. Byla jsem v něm dýl.

Gauč a lidi zabraní do sebe. Nikoho jsme nezajímali. Měli svůj svět. Něčím zostřenej anebo ne. Podle toho, jak kdo chtěl. Jako špatně nastavenej dalekohled. Zvuk na minimu. Citlivost kůže na max.

Chtěla jsem být nahá. Mezi jejich těly. Šaty padaly kolem. Zpomaleně.

Matrix

Rty a jazyk. Nešlo rozeznat čí. Jeden nebo dva… dva byli lepší. Tímhle si mě taky kupovali. Nešlo o ně, šlo o mě.

Ponořena do vany se šampaňským. Na extázi byl sex nejlepší. Cítila jsem všechno na milion. Jedna velká vlna bez vrcholu. Sama vlna byla vrchol. Nekonečnej orgasmus. Takhle nějak se musí cítit poslední kapka vody na poušti v okamžiku, kdy se vypaří. Chtěla jsem, ať to nikdy neskončí. Chtěla jsem víc a intenzivněji. Pocity se slívaly, zmatek ustal. Teď bylo vše správně. Tady.

Možná jsem se stala závislou na vlastním chtíči. A na NICH. Vpíjeli se do mě jako inkoust do papíru. A já chtěla být tou skvrnou. Rozpíjet se do okrajů a přitom zůstat sytá. Nebyla jsem jedna barva. Byla jsem celé spektrum duhy…

A když to skončilo, rozsypala jsem se na kusy. A oni mě zase slepili. Byli tady. A dávali mi lásku. Neměla jsem jednu náruč, měla jsem dvě… Byli jsme opravdovější než ti venku. Tohle byl náš svět. A my si určovali pravidla.

Ale teď nejsem rozsypaná, ještě ne. V tuhle chvíli jsem duha…

Otevřela jsem oči a vedle mě seděl Adam. A vedle Adama byl tác se snídaní. Rychle jsem si ohmatala paži, ve který byla před bůhví jak dlouhou dobou kapačka. Nikde nic. Jen náplast. A vzpomínka na pana tajemnýho, který mi ji tam nalepil.

Polkla jsem, v krku mě škrábalo a jazyk jsem měla úplně suchej. On se na mě koukl, usmál se tak nějak smutně a podal mi hrnek s čajem. „Včera kapačka a dneska čaj… ty jo,“ můj hlas zněl, jako bych předešlou noc vyřvávala někde na rockovým koncertě.

Další smutnej pohled na mě a pak z okna. Rolety stále tlumily světlo z venku. „To je moje chyba, neměl jsem dovolit, aby se tady ukázali tihle lidi. A Tereza se o tebe měla postarat. Jenže to by nesměla tolik pít. Jak má přístup k flašce, je to s ní marný.“ „Prosím tě, nech toho. Měla jsem se o sebe postarat snad sama, ne? Nedávej to za vinu jí. Jsem dospělá.“

Jo, to jsem, ale nechala jsem se do tohohle všeho vtáhnout. A asi se mi to zalíbilo. Země nikoho a všech. Byli jste svobodní. Ta svoboda mě děsila a lákala zároveň. Poprvý za celou tu dobu, kdy jsem měla nálepku psycho pacienta jsem na ty svoje stavy nemusela myslet. Ne pořád. A když jsem si to uvědomila, začínala mi v krku bublat panika. Jako připomínka toho, že nezmizela. Rychle jsem se napila čaje a dýchala zluboka. „Tohle mi nevymluvíš. Měl jsem se vlastně líp postarat i o ni…“

Koukal na svý sepjatý ruce a mě ho bylo najednou líto. Bože, tohle je ale dojebanej barák, plnej dojebanejch lidí. „Víte, co je můj problém?“ ozvalo se od dveří. Terez. V bílým dlouhým županu, rozcuchaná a bledá jak smrt. Vypadala hrozně. No, já jsem na tom asi byla ještě hůř. Tváří mi stoupal žár. „Nedospěla jsem a nepřevzala zodpovědnost za svůj život… to je ten problém,“
pronesla se slzami v očích a tím to hezky uzavřela. Takhle nějak vypadá morální kocovina.
Nádech, výdech…

Předchozí díly:
1. díl
2. díl
3. díl
4. díl
5. díl
6. díl
7. díl
8. díl
9. díl
10. díl
11. díl
12. díl
13. díl
14. díl
15. díl
16. díl

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
8263
17.5.22 12:03

Ve tvých textech se člověk ponoří do temnot hlubiny… aby zjistil, že i v ní mu nezbyde, stejně jak v nejčistším jezeru, než plavat. Nádech, výdech.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Štofik
17.5.22 14:09

@Premek_Orac :hug: :hug: :hug: děkuju. Tohle psát mě baví nejvíc- emoce.

  • Nahlásit
2518
17.5.22 18:53

Přiznám se, že jsem se trochu ztratila. Myslela jsem, že hlavní hrdinka se toho skupinového sexu neúčastnila?

  • Zmínit
  • Nahlásit
Štofik
17.5.22 18:54

@PenelopaW úvod byl psanej z pohledu Terezy.

  • Nahlásit
2518
18.5.22 09:36

@holka_z_hor Tak to jó!! Tím se mi vysvětluje i předešlý deníček a věta, že do toho stahuje i další holku :). A hrdince se zdál sen z Terezina pohledu? Hustý :potlesk:.

Příspěvek upraven 18.05.22 v 09:36

  • Zmínit
  • Nahlásit
Štofik
18.5.22 09:49

@PenelopaW sen z pohledu Terezy neee, bylo to psáno z pohledu Terezy, jen jsem to tam nenapsala. A to, že do toho stahuje další holku, byla taky úvaha Terezy. Budu to tam označovat, aby nebyl zmatek. Mně to dává smysl jak to píšu :oops: tak jsem na tohle nepomyslela. Pardon

Příspěvek upraven 18.05.22 v 09:55

  • Nahlásit
Štofik
18.5.22 09:51

Ono to dělá i ta úprava textu. Když to posílám je ten text vic upravenej. Větší odstavce, co odděluji ty různý pohledy. Takhle to jakoby splývá no.

Příspěvek upraven 18.05.22 v 09:54

  • Nahlásit
2518
18.5.22 12:12

Joo, členění textu udělá hodně :(. Tak možná příště dát třeba jen nějakou drobnou narážku, aby bylo jasné, z čího pohledu se na příběh díváme? Nemusí to být řečeno explicitně. Mě právě zmátlo, že doteď byla jen jedna vypravěčka :-). A zrovna myšlenka, že by hlavní hrdinka měla sen z pohledu Terezy, se mi hodně líbila :).

Příspěvek upraven 18.05.22 v 12:13

  • Zmínit
  • Nahlásit
Štofik
23.5.22 13:28

@PenelopaW jojo ta myšlenka se snem byla každopádně super :palec:

  • Nahlásit